杏MAP导航

Jan 19, 28-30

Drazí brat艡i a sestry,

V samém jádru pa拧ijového vypráv臎ní, v nejjasn臎j拧ím a zárove艌 nejtemn臎j拧ím okam啪iku Je啪í拧ova 啪ivota, nám Janovo evangelium p艡edává dv臎 slova, která v sob臎 skrývají nesmírné tajemství: 鈥炁�&颈补肠耻迟别;锄苍&颈补肠耻迟别;尘鈥� (19,28) a hned poté: 鈥濪okonáno je鈥� (19,30). Jsou to poslední slova, ale jsou napln臎na celým 啪ivotem a odhalují smysl ve拧keré existence Bo啪ího Syna. Na k艡í啪i se Je啪í拧 nejeví jako vít臎zný hrdina, ale jako 啪ebrák, který 啪adoní o lásku. Nic nevyhla拧uje, neodsuzuje, nebrání se. Pokorn臎 啪ádá o to, co si sám nijak nem暖啪e dát.

沤íze艌 Uk艡i啪ovaného není jen fyziologickou pot艡ebou rozedraného t臎la. Je rovn臎啪 a p艡edev拧ím vyjád艡ením hluboké touhy: touhy po lásce, vztahu, spole膷enství. Je to tichý výk艡ik Boha, který se poté, co se rozhodl sdílet v拧e z na拧eho lidského úd臎lu, nechává prostoupit i touto 啪ízní. Boha, který se nestydí prosit o dou拧ek vody, proto啪e tímto gestem nám 艡íká, 啪e láska, aby byla opravdová, se musí nau膷it také 啪ádat, a nejen dávat.

沤&颈补肠耻迟别;锄苍&颈补肠耻迟别;尘, 艡íká Je啪í拧, a tímto zp暖sobem projevuje svou i na拧i lidskost. Nikdo z nás si nevysta膷í sám se sebou. Nikdo se nem暖啪e zachránit sám. 沤ivot se 鈥瀗apl艌uje鈥� nikoli tehdy, kdy啪 jsme silní, ale kdy啪 se nau膷íme p艡ijímat. A práv臎 v onom okam啪iku, poté, co dostal z cizích rukou houbu namo膷enou v octu, Je啪í拧 prohlásil: Dokonáno je. Láska se stala pot艡ebnou, a práv臎 proto dovr拧il své dílo.

Toto je k艡es钮anský paradox: B暖h nezachra艌uje 膷inem, ale tím, 啪e na sob臎 tento 膷in umo啪艌uje.

Nikoli tím, 啪e porá啪í zlo silou, ale tím, 啪e pln臎 p艡ijímá slabost z lásky. Na k艡í啪i nás Je啪í拧 u膷í, 啪e 膷lov臎k se nerealizuje v moci, ale v d暖v臎艡ivé otev艡enosti v暖膷i druhému, dokonce i kdy啪 je k nám nevlídný a nep艡átelský. Spása nespo膷ívá v autonomii, ale v pokorném uznání vlastní nouze a ve schopnosti ji svobodn臎 vyjád艡it.

Napln臎ní na拧eho lidství v Bo啪ím plánu není aktem síly, ale gestem d暖v臎ry. Je啪í拧 nezachra艌uje dramatickým zvratem, ale tím, 啪e 啪ádá n臎co, co si sám nem暖啪e dát. A zde se otevírá brána ke skute膷né nad臎ji: pokud se i Bo啪í Syn rozhodl, 啪e neposta膷uje sám sob臎, pak ani na拧e touha 鈥� po lásce, smyslu, spravedlnosti 鈥� není známkou selhání, ale pravdy. Tuto zdánliv臎 tak jednoduchou pravdu je t臎啪ké p艡ijmout. 沤ijeme v dob臎, která odm臎艌uje sob臎sta膷nost, efektivitu, výkonnost. Evangelium nám v拧ak ukazuje, 啪e míra na拧í lidskosti není dána tím, 膷eho m暖啪eme dosáhnout, ale schopností nechat se milovat a v p艡ípad臎 pot艡eby i pomáhat.

Je啪í拧 nás zachra艌uje tím, kdy啪 nám ukazuje, 啪e 啪ádat není ned暖stojné, ale osvobozující. Je to cesta, jak vyjít ze skrytosti h艡íchu a vrátit se do prostoru spole膷enství. Od samého po膷átku h艡ích plodil zahanbení. Pravé odpu拧t臎ní se v拧ak zrodí, kdy啪 se doká啪eme podívat své nouzi do o膷í a p艡estaneme se bát odmítnutí.

Je啪í拧ova 啪íze艌 na k艡í啪i je tedy i na拧í 啪ízní. Je to výk艡ik zran臎ného lidstva, které stále hledá 啪ivou vodu. A tato 啪íze艌 nás neodvádí od Boha, ale naopak nás s Ním spojuje. Pokud máme odvahu ji uznat, m暖啪eme objevit, 啪e i na拧e k艡ehkost je mostem k nebi. Práv臎 v prosb臎 鈥� nikoli ve vlastnictví 鈥� se otevírá cesta ke svobod臎, proto啪e si p艡estáváme nárokovat, 啪e si vysta膷íme sami se sebou.

V bratrství, v prostém 啪ivot臎, v um臎ní prosit beze studu a dávat bez vypo膷ítavosti se skrývá radost, kterou sv臎t nezná. Radost, která nás vrací k p暖vodní pravd臎 na拧eho bytí: jsme stvo艡ení, abychom dávali a p艡ijímali lásku.

Drazí brat艡i a sestry, v 啪ízni po Kristu m暖啪eme rozpoznat ve拧kerou svou 啪íze艌. A nau膷it se, 啪e není nic lid拧t臎j拧ího, nic více bo啪ského, ne啪 um臎t 艡íci: 辫辞迟艡别产耻箩颈. Nebojme se 啪ádat, zejména kdy啪 se nám zdá, 啪e si to nezaslou啪íme. Nesty膹me se nap艡áhnout ruku. Práv臎 v tomto pokorném gestu se toti啪 ukrývá spása.