杏MAP导航

Mk 15,33-39

Drazí brat?i a sestry,

dobrý den a děkuji vám za va?i p?ítomnost, která je krásným svědectvím!

Dnes rozjímáme o vrcholu Je?í?ova ?ivota na tomto světě: o jeho smrti na k?í?i. Evangelia uvádějí velmi cenný detail, který si zaslou?í, aby o něm bylo rozjímáno pomocí inteligence víry. Na k?í?i Je?í? neumírá v tichosti. Neodchází pomalu, jako světlo, které doho?ívá, ale opou?tí ?ivot s výk?ikem: ?Je?í? vydal mocný hlas a vydechl naposledy“ (Mk 15,37). Ten výk?ik v sobě zahrnuje v?e: bolest, opu?těnost, víru, obětování. Není to jen hlas těla, které se vzdává, ale poslední znamení ?ivota, který se vydává.

Je?í?ovu výk?iku p?edchází otázka, jedna z nejbolestivěj?ích, jaké lze vyslovit: ?Bo?e m?j, Bo?e m?j, pro? jsi mě opustil?“ Je to první ver? dvaadvacátého ?almu, ale z Je?í?ových úst má jedine?nou váhu. Syn, který v?dy ?il v úzkém spole?enství s Otcem, nyní zakou?í ticho, nep?ítomnost, propast. Nejde o krizi víry, ale o poslední etapu lásky, která se vydává a? do konce. Je?í??v výk?ik není zoufalstvím, ale up?ímností, pravdou dovedenou do krajnosti, d?věrou, která odolává i tehdy, kdy? v?e ml?í.

V tom okam?iku se zatmí nebe a roztrhne se chrámová opona (srov. Mk 15,33.38). Je to, jako by se samotné stvo?ení podílelo na této bolesti a zároveň odhalovalo něco nového: B?h ji? nebydlí za oponou, jeho tvá? je nyní plně viditelná v Uk?i?ovaném. Právě tam, v tom umu?eném ?lověku, se projevuje největ?í láska. Právě tam m??eme rozpoznat Boha, který nez?stává vzdálený, ale prochází na?í bolestí a? do konce.

Setník, pohan, to chápe. Nikoli proto, ?e by vyslechl nějakou ?e?, ale proto?e viděl Je?í?e zem?ít tímto zp?sobem: ?Ten ?lověk byl opravdu Syn bo?í!“ (Mk 15,39). Je to první vyznání víry po Je?í?ově smrti. Je to výsledek výk?iku, který se nerozplynul ve větru, ale dotkl se srdce. Někdy to, co nedoká?eme vyjád?it slovy, vyjad?ujeme hlasem. Kdy? je srdce plné, volá. A to není v?dy známkou slabosti, m??e to být hluboký úkon lidskosti.

Jsme zvyklí pova?ovat výk?ik za něco nevychovaného, co je t?eba potla?it. Evangelium p?ikládá na?emu výk?iku nesmírnou hodnotu a p?ipomíná nám, ?e m??e být prosbou, protestem, touhou, odevzdáním se. M??e být dokonce krajní formou modlitby, kdy? nám ji? nesta?í slova. Do toho výk?iku vlo?il Je?í? v?e, co mu zbývalo: ve?kerou svou lásku, ve?kerou svou naději.

Ano, proto?e i to je sou?ástí výk?iku: naděje, která se nevzdává. Voláme, kdy? vě?íme, ?e nás je?tě někdo m??e sly?et. Voláme nikoli z beznaděje, ale z touhy. Je?í? nek?i?el na Otce, ale volal k Otci. I kdy? ml?el, byl p?esvěd?en, ?e Otec je tam. A tak nám ukázal, ?e na?e naděje m??e volat, i kdy? se zdá, ?e je v?e ztraceno.

Výk?ik se tak stává duchovním gestem. Není to jen první projev p?i na?em narození – kdy? p?icházíme na svět s plá?em –, ale také zp?sob, jak z?stat na?ivu. K?i?íme, kdy? trpíme, ale také kdy? milujeme, voláme, prosíme. Výk?ik znamená ?íci, ?e jsme tady, ?e nechceme zaniknout v tichu, ?e máme je?tě co nabídnout.

Na cestě ?ivotem jsou chvíle, kdy nás pomalu m??e stravovat, ?e v sobě v?echno zadr?ujeme. Je?í? nás u?í, abychom se nebáli výk?iku, pokud je up?ímný, pokorný a zamě?ený na Otce. Výk?ik není nikdy zbyte?ný, pokud vychází z lásky. A nikdy nebude opomenut, pokud je svě?en Bohu. Je to zp?sob, jak nepodlehnout cynismu, jak pokra?ovat ve ví?e, ?e jiný svět je mo?ný.

Drazí brat?i a sestry, nau?me se také toto od Pána Je?í?e: nau?me se vyk?i?et naději, a? p?ijde hodina krajní zkou?ky. Nikoliv proto, abychom zraňovali, ale abychom se svě?ili. Nikoliv proto, abychom na někoho k?i?eli, ale abychom otev?eli své srdce. Bude-li ná? výk?ik up?ímný, m??e být prahem nového světla, nového zrození. Jako u Je?í?e: kdy? se zdálo, ?e je v?e skon?eno, ve skute?nosti měla za?ít spása. Pokud se trpící hlas na?eho lidství projeví s d?věrou a svobodou Bo?ích dětí, m??e se ve spojení s Kristovým hlasem stát zdrojem naděje pro nás i pro ty, kte?í jsou nám blízcí.