杏MAP导航

Mk 15,33-39

Drazí brat艡i a sestry,

dobrý den a d臎kuji vám za va拧i p艡ítomnost, která je krásným sv臎dectvím!

Dnes rozjímáme o vrcholu Je啪í拧ova 啪ivota na tomto sv臎t臎: o jeho smrti na k艡í啪i. Evangelia uvád臎jí velmi cenný detail, který si zaslou啪í, aby o n臎m bylo rozjímáno pomocí inteligence víry. Na k艡í啪i Je啪í拧 neumírá v tichosti. Neodchází pomalu, jako sv臎tlo, které doho艡ívá, ale opou拧tí 啪ivot s výk艡ikem: 鈥濲e啪í拧 vydal mocný hlas a vydechl naposledy鈥� (Mk 15,37). Ten výk艡ik v sob臎 zahrnuje v拧e: bolest, opu拧t臎nost, víru, ob臎tování. Není to jen hlas t臎la, které se vzdává, ale poslední znamení 啪ivota, který se vydává.

Je啪í拧ovu výk艡iku p艡edchází otázka, jedna z nejbolestiv臎j拧ích, jaké lze vyslovit: 鈥濨o啪e m暖j, Bo啪e m暖j, pro膷 jsi m臎 opustil?鈥� Je to první ver拧 dvaadvacátého 啪almu, ale z Je啪í拧ových úst má jedine膷nou váhu. Syn, který v啪dy 啪il v úzkém spole膷enství s Otcem, nyní zakou拧í ticho, nep艡ítomnost, propast. Nejde o krizi víry, ale o poslední etapu lásky, která se vydává a啪 do konce. Je啪í拧暖v výk艡ik není zoufalstvím, ale up艡ímností, pravdou dovedenou do krajnosti, d暖v臎rou, která odolává i tehdy, kdy啪 v拧e ml膷í.

V tom okam啪iku se zatmí nebe a roztrhne se chrámová opona (srov. Mk 15,33.38). Je to, jako by se samotné stvo艡ení podílelo na této bolesti a zárove艌 odhalovalo n臎co nového: B暖h ji啪 nebydlí za oponou, jeho tvá艡 je nyní pln臎 viditelná v Uk艡i啪ovaném. Práv臎 tam, v tom umu膷eném 膷lov臎ku, se projevuje nejv臎t拧í láska. Práv臎 tam m暖啪eme rozpoznat Boha, který nez暖stává vzdálený, ale prochází na拧í bolestí a啪 do konce.

Setník, pohan, to chápe. Nikoli proto, 啪e by vyslechl n臎jakou 艡e膷, ale proto啪e vid臎l Je啪í拧e zem艡ít tímto zp暖sobem: 鈥濼en 膷lov臎k byl opravdu Syn bo啪í!鈥� (Mk 15,39). Je to první vyznání víry po Je啪í拧ov臎 smrti. Je to výsledek výk艡iku, který se nerozplynul ve v臎tru, ale dotkl se srdce. N臎kdy to, co nedoká啪eme vyjád艡it slovy, vyjad艡ujeme hlasem. Kdy啪 je srdce plné, volá. A to není v啪dy známkou slabosti, m暖啪e to být hluboký úkon lidskosti.

Jsme zvyklí pova啪ovat výk艡ik za n臎co nevychovaného, co je t艡eba potla膷it. Evangelium p艡ikládá na拧emu výk艡iku nesmírnou hodnotu a p艡ipomíná nám, 啪e m暖啪e být prosbou, protestem, touhou, odevzdáním se. M暖啪e být dokonce krajní formou modlitby, kdy啪 nám ji啪 nesta膷í slova. Do toho výk艡iku vlo啪il Je啪í拧 v拧e, co mu zbývalo: ve拧kerou svou lásku, ve拧kerou svou nad臎ji.

Ano, proto啪e i to je sou膷ástí výk艡iku: nad臎je, která se nevzdává. Voláme, kdy啪 v臎艡íme, 啪e nás je拧t臎 n臎kdo m暖啪e sly拧et. Voláme nikoli z beznad臎je, ale z touhy. Je啪í拧 nek艡i膷el na Otce, ale volal k Otci. I kdy啪 ml膷el, byl p艡esv臎d膷en, 啪e Otec je tam. A tak nám ukázal, 啪e na拧e nad臎je m暖啪e volat, i kdy啪 se zdá, 啪e je v拧e ztraceno.

Výk艡ik se tak stává duchovním gestem. Není to jen první projev p艡i na拧em narození 鈥� kdy啪 p艡icházíme na sv臎t s plá膷em 鈥�, ale také zp暖sob, jak z暖stat na啪ivu. K艡i膷íme, kdy啪 trpíme, ale také kdy啪 milujeme, voláme, prosíme. Výk艡ik znamená 艡íci, 啪e jsme tady, 啪e nechceme zaniknout v tichu, 啪e máme je拧t臎 co nabídnout.

Na cest臎 啪ivotem jsou chvíle, kdy nás pomalu m暖啪e stravovat, 啪e v sob臎 v拧echno zadr啪ujeme. Je啪í拧 nás u膷í, abychom se nebáli výk艡iku, pokud je up艡ímný, pokorný a zam臎艡ený na Otce. Výk艡ik není nikdy zbyte膷ný, pokud vychází z lásky. A nikdy nebude opomenut, pokud je sv臎艡en Bohu. Je to zp暖sob, jak nepodlehnout cynismu, jak pokra膷ovat ve ví艡e, 啪e jiný sv臎t je mo啪ný.

Drazí brat艡i a sestry, nau膷me se také toto od Pána Je啪í拧e: nau膷me se vyk艡i膷et nad臎ji, a啪 p艡ijde hodina krajní zkou拧ky. Nikoliv proto, abychom zra艌ovali, ale abychom se sv臎艡ili. Nikoliv proto, abychom na n臎koho k艡i膷eli, ale abychom otev艡eli své srdce. Bude-li ná拧 výk艡ik up艡ímný, m暖啪e být prahem nového sv臎tla, nového zrození. Jako u Je啪í拧e: kdy啪 se zdálo, 啪e je v拧e skon膷eno, ve skute膷nosti m臎la za膷ít spása. Pokud se trpící hlas na拧eho lidství projeví s d暖v臎rou a svobodou Bo啪ích d臎tí, m暖啪e se ve spojení s Kristovým hlasem stát zdrojem nad臎je pro nás i pro ty, kte艡í jsou nám blízcí.