PODCAST papežovy katecheze: Bůh není vzdálený, ale prochází naší bolestí až do konce
Mk 15,33-39
Drazí bratři a sestry,
dobrý den a děkuji vám za vaši přítomnost, která je krásným svědectvím!
Dnes rozjímáme o vrcholu Ježíšova života na tomto světě: o jeho smrti na kříži. Evangelia uvádějí velmi cenný detail, který si zaslouží, aby o něm bylo rozjímáno pomocí inteligence víry. Na kříži Ježíš neumírá v tichosti. Neodchází pomalu, jako světlo, které dohořívá, ale opouští život s výkřikem: „Ježíš vydal mocný hlas a vydechl naposledy“ (Mk 15,37). Ten výkřik v sobě zahrnuje vše: bolest, opuštěnost, víru, obětování. Není to jen hlas těla, které se vzdává, ale poslední znamení života, který se vydává.
Ježíšovu výkřiku předchází otázka, jedna z nejbolestivějších, jaké lze vyslovit: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Je to první verš dvaadvacátého žalmu, ale z Ježíšových úst má jedinečnou váhu. Syn, který vždy žil v úzkém společenství s Otcem, nyní zakouší ticho, nepřítomnost, propast. Nejde o krizi víry, ale o poslední etapu lásky, která se vydává až do konce. Ježíšův výkřik není zoufalstvím, ale upřímností, pravdou dovedenou do krajnosti, důvěrou, která odolává i tehdy, když vše mlčí.
V tom okamžiku se zatmí nebe a roztrhne se chrámová opona (srov. Mk 15,33.38). Je to, jako by se samotné stvoření podílelo na této bolesti a zároveň odhalovalo něco nového: Bůh již nebydlí za oponou, jeho tvář je nyní plně viditelná v Ukřižovaném. Právě tam, v tom umučeném člověku, se projevuje největší láska. Právě tam můžeme rozpoznat Boha, který nezůstává vzdálený, ale prochází naší bolestí až do konce.
Setník, pohan, to chápe. Nikoli proto, že by vyslechl nějakou řeč, ale protože viděl Ježíše zemřít tímto způsobem: „Ten člověk byl opravdu Syn boží!“ (Mk 15,39). Je to první vyznání víry po Ježíšově smrti. Je to výsledek výkřiku, který se nerozplynul ve větru, ale dotkl se srdce. Někdy to, co nedokážeme vyjádřit slovy, vyjadřujeme hlasem. Když je srdce plné, volá. A to není vždy známkou slabosti, může to být hluboký úkon lidskosti.
Jsme zvyklí považovat výkřik za něco nevychovaného, co je třeba potlačit. Evangelium přikládá našemu výkřiku nesmírnou hodnotu a připomíná nám, že může být prosbou, protestem, touhou, odevzdáním se. Může být dokonce krajní formou modlitby, když nám již nestačí slova. Do toho výkřiku vložil Ježíš vše, co mu zbývalo: veškerou svou lásku, veškerou svou naději.
Ano, protože i to je součástí výkřiku: naděje, která se nevzdává. Voláme, když věříme, že nás ještě někdo může slyšet. Voláme nikoli z beznaděje, ale z touhy. Ježíš nekřičel na Otce, ale volal k Otci. I když mlčel, byl přesvědčen, že Otec je tam. A tak nám ukázal, že naše naděje může volat, i když se zdá, že je vše ztraceno.
Výkřik se tak stává duchovním gestem. Není to jen první projev při našem narození – když přicházíme na svět s pláčem –, ale také způsob, jak zůstat naživu. Křičíme, když trpíme, ale také když milujeme, voláme, prosíme. Výkřik znamená říci, že jsme tady, že nechceme zaniknout v tichu, že máme ještě co nabídnout.
Na cestě životem jsou chvíle, kdy nás pomalu může stravovat, že v sobě všechno zadržujeme. Ježíš nás učí, abychom se nebáli výkřiku, pokud je upřímný, pokorný a zaměřený na Otce. Výkřik není nikdy zbytečný, pokud vychází z lásky. A nikdy nebude opomenut, pokud je svěřen Bohu. Je to způsob, jak nepodlehnout cynismu, jak pokračovat ve víře, že jiný svět je možný.
Drazí bratři a sestry, naučme se také toto od Pána Ježíše: naučme se vykřičet naději, až přijde hodina krajní zkoušky. Nikoliv proto, abychom zraňovali, ale abychom se svěřili. Nikoliv proto, abychom na někoho křičeli, ale abychom otevřeli své srdce. Bude-li náš výkřik upřímný, může být prahem nového světla, nového zrození. Jako u Ježíše: když se zdálo, že je vše skončeno, ve skutečnosti měla začít spása. Pokud se trpící hlas našeho lidství projeví s důvěrou a svobodou Božích dětí, může se ve spojení s Kristovým hlasem stát zdrojem naděje pro nás i pro ty, kteří jsou nám blízcí.