杏MAP导航

Jan 19,41-42

Drazí brat?i a sestry,

na na?í katechetické pouti za Je?í?em, na?í nadějí, dnes rozjímáme o tajemství Bílé soboty. Bo?í syn le?í v hrobě. Ale tato jeho ?nep?ítomnost“ není prázdnotou: je o?ekáváním, zadr?enou plností, p?íslibem uchovaným ve tmě. Je to den velkého ticha, kdy nebe jako by ml?elo a země byla nehybná, ale právě tam se naplňuje nejhlub?í tajemství k?es?anské víry. Je to ticho obtě?kané významem, jako l?no matky, která chrání své je?tě nenarozené, ale ji? ?ivé dítě.

Je?í?ovo tělo, sňaté z k?í?e, je pe?livě zahaleno, jako se to dělá s ně?ím cenným. Evangelista Jan nám ?íká, ?e Je?í? byl poh?ben v zahradě, v ?nové hrobce, kde nebyl je?tě nikdo pochován“ (Jan 19,41). Nic není ponecháno náhodě. Ta zahrada p?ipomíná ztracený ráj, místo, kde byli B?h a ?lověk sjednoceni. A onen nikdy nepou?itý hrob hovo?í o ně?em, co se teprve musí stát: je to práh, nikoliv konec. Na po?átku stvo?ení B?h zasadil zahradu, nyní i nové stvo?ení za?íná v zahradě: v uzav?eném hrobě, který se brzy otev?e.

Bílá sobota je také dnem odpo?inku. Podle ?idovského zákona se sedmého dne nesmí pracovat: po ?esti dnech stvo?ení si B?h odpo?inul (srov. Gn 2,2). Nyní odpo?ívá i Syn, poté co dokon?il své dílo spásy. Nikoli proto, ?e je unavený, ale proto, ?e dokon?il své dílo. Nikoli proto, ?e se vzdal, ale proto?e miloval a? do konce. Není co dodat. Tento odpo?inek je pe?etí dokon?eného díla, potvrzením, ?e to, co mělo být u?iněno, bylo skute?ně dovr?eno. Je to odpo?inek naplněný skrytou p?ítomností Pána.

Nám se neda?í zastavit se a odpo?ívat. ?ijeme, jako by nám ?ivot nikdy nesta?il. Spěcháme, abychom něco vytvo?ili, něco dokázali, abychom neztratili p?du pod nohama. Evangelium nás v?ak u?í, ?e umět se zastavit je gestem d?věry, kterému se musíme nau?it. Bílá sobota nás vybízí k tomu, abychom objevili, ?e ?ivot v?dy nezávisí na tom, co děláme, ale také na tom, jak se umíme rozlou?it s tím, co jsme mohli vykonat.

Je?í?, ?ivé Slovo Otce, ml?í v hrobě. Ale právě v tom tichu za?íná kvasit nový ?ivot. Jako semeno v zemi, jako tma p?ed úsvitem. B?h se nebojí plynoucího ?asu, proto?e je také Pánem ?ekání. Tak se i ná? ?neu?ite?ný“ ?as, ?as p?estávek, prázdnoty, neplodných okam?ik?, m??e stát l?nem vzk?í?ení. Ka?dé p?ijaté ticho m??e být p?edzvěstí nového Slova. Ka?dý pozastavený ?as se m??e stát ?asem milosti, pokud jej nabídneme Bohu.

Je?í?, poh?bený v zemi, je pokornou tvá?í Boha, který nezabírá celý prostor. Je to B?h, který nechává věci plynout, který ?eká, který se stahuje, aby nám dal svobodu. Je to B?h, který d?vě?uje, i kdy? se zdá, ?e je v?e ztraceno. A my se v tom pozastaveném sobotním dni u?íme, ?e nemusíme spěchat se vzk?í?ením: nejprve je t?eba z?stat, p?ijmout ticho, nechat se obejmout omezeností. Někdy hledáme rychlé odpovědi, okam?itá ?e?ení. Ale B?h p?sobí v hloubi, v pomalém ?ase d?věry. Poh?ební sobota se tak stává l?nem, z něho? m??e vytrysknout síla neporazitelného světla, světla Velikonoc.

Drazí p?átelé, k?es?anská naděje se nerodí v hluku, ale v tichu o?ekávání obývaném láskou. Není dcerou euforie, ale d?vě?ivého odevzdání se. U?í nás tomu Panna Maria: ona ztělesňuje toto o?ekávání, tuto d?věru, tuto naději. Kdy? se nám zdá, ?e v?e stojí, ?e ?ivot je p?eru?ená cesta, vzpomeňme si na Bílou sobotu. I v hrobě p?ipravuje B?h největ?í p?ekvapení. A pokud doká?eme s vdě?ností p?ijmout to, co bylo, zjistíme, ?e právě v malosti a tichu B?h rád proměňuje realitu a svou věrnou láskou ?iní v?e nové. Skute?ná radost vzniká z o?ekávání naplněného trpělivou vírou a nadějí, ?e to, co bylo pro?ito v lásce, povstane jistě k vě?nému ?ivotu.