杏MAP导航

Jan 19,41-42

Drazí brat艡i a sestry,

na na拧í katechetické pouti za Je啪í拧em, na拧í nad臎jí, dnes rozjímáme o tajemství Bílé soboty. Bo啪í syn le啪í v hrob臎. Ale tato jeho 鈥瀗ep艡ítomnost鈥� není prázdnotou: je o膷ekáváním, zadr啪enou plností, p艡íslibem uchovaným ve tm臎. Je to den velkého ticha, kdy nebe jako by ml膷elo a zem臎 byla nehybná, ale práv臎 tam se napl艌uje nejhlub拧í tajemství k艡es钮anské víry. Je to ticho obt臎啪kané významem, jako l暖no matky, která chrání své je拧t臎 nenarozené, ale ji啪 啪ivé dít臎.

Je啪í拧ovo t臎lo, s艌até z k艡í啪e, je pe膷liv臎 zahaleno, jako se to d臎lá s n臎膷ím cenným. Evangelista Jan nám 艡íká, 啪e Je啪í拧 byl poh艡ben v zahrad臎, v 鈥瀗ové hrobce, kde nebyl je拧t臎 nikdo pochován鈥� (Jan 19,41). Nic není ponecháno náhod臎. Ta zahrada p艡ipomíná ztracený ráj, místo, kde byli B暖h a 膷lov臎k sjednoceni. A onen nikdy nepou啪itý hrob hovo艡í o n臎膷em, co se teprve musí stát: je to práh, nikoliv konec. Na po膷átku stvo艡ení B暖h zasadil zahradu, nyní i nové stvo艡ení za膷íná v zahrad臎: v uzav艡eném hrob臎, který se brzy otev艡e.

Bílá sobota je také dnem odpo膷inku. Podle 啪idovského zákona se sedmého dne nesmí pracovat: po 拧esti dnech stvo艡ení si B暖h odpo膷inul (srov. Gn 2,2). Nyní odpo膷ívá i Syn, poté co dokon膷il své dílo spásy. Nikoli proto, 啪e je unavený, ale proto, 啪e dokon膷il své dílo. Nikoli proto, 啪e se vzdal, ale proto啪e miloval a啪 do konce. Není co dodat. Tento odpo膷inek je pe膷etí dokon膷eného díla, potvrzením, 啪e to, co m臎lo být u膷in臎no, bylo skute膷n臎 dovr拧eno. Je to odpo膷inek napln臎ný skrytou p艡ítomností Pána.

Nám se neda艡í zastavit se a odpo膷ívat. 沤ijeme, jako by nám 啪ivot nikdy nesta膷il. Sp臎cháme, abychom n臎co vytvo艡ili, n臎co dokázali, abychom neztratili p暖du pod nohama. Evangelium nás v拧ak u膷í, 啪e um臎t se zastavit je gestem d暖v臎ry, kterému se musíme nau膷it. Bílá sobota nás vybízí k tomu, abychom objevili, 啪e 啪ivot v啪dy nezávisí na tom, co d臎láme, ale také na tom, jak se umíme rozlou膷it s tím, co jsme mohli vykonat.

Je啪í拧, 啪ivé Slovo Otce, ml膷í v hrob臎. Ale práv臎 v tom tichu za膷íná kvasit nový 啪ivot. Jako semeno v zemi, jako tma p艡ed úsvitem. B暖h se nebojí plynoucího 膷asu, proto啪e je také Pánem 膷ekání. Tak se i ná拧 鈥瀗eu啪ite膷ný鈥� 膷as, 膷as p艡estávek, prázdnoty, neplodných okam啪ik暖, m暖啪e stát l暖nem vzk艡í拧ení. Ka啪dé p艡ijaté ticho m暖啪e být p艡edzv臎stí nového Slova. Ka啪dý pozastavený 膷as se m暖啪e stát 膷asem milosti, pokud jej nabídneme Bohu.

Je啪í拧, poh艡bený v zemi, je pokornou tvá艡í Boha, který nezabírá celý prostor. Je to B暖h, který nechává v臎ci plynout, který 膷eká, který se stahuje, aby nám dal svobodu. Je to B暖h, který d暖v臎艡uje, i kdy啪 se zdá, 啪e je v拧e ztraceno. A my se v tom pozastaveném sobotním dni u膷íme, 啪e nemusíme sp臎chat se vzk艡í拧ením: nejprve je t艡eba z暖stat, p艡ijmout ticho, nechat se obejmout omezeností. N臎kdy hledáme rychlé odpov臎di, okam啪itá 艡e拧ení. Ale B暖h p暖sobí v hloubi, v pomalém 膷ase d暖v臎ry. Poh艡ební sobota se tak stává l暖nem, z n臎ho啪 m暖啪e vytrysknout síla neporazitelného sv臎tla, sv臎tla Velikonoc.

Drazí p艡átelé, k艡es钮anská nad臎je se nerodí v hluku, ale v tichu o膷ekávání obývaném láskou. Není dcerou euforie, ale d暖v臎艡ivého odevzdání se. U膷í nás tomu Panna Maria: ona zt臎les艌uje toto o膷ekávání, tuto d暖v臎ru, tuto nad臎ji. Kdy啪 se nám zdá, 啪e v拧e stojí, 啪e 啪ivot je p艡eru拧ená cesta, vzpome艌me si na Bílou sobotu. I v hrob臎 p艡ipravuje B暖h nejv臎t拧í p艡ekvapení. A pokud doká啪eme s vd臎膷ností p艡ijmout to, co bylo, zjistíme, 啪e práv臎 v malosti a tichu B暖h rád prom臎艌uje realitu a svou v臎rnou láskou 膷iní v拧e nové. Skute膷ná radost vzniká z o膷ekávání napln臎ného trp臎livou vírou a nad臎jí, 啪e to, co bylo pro啪ito v lásce, povstane jist臎 k v臎膷nému 啪ivotu.