PODCAST papežovy katecheze: Naděje se nerodí v hluku, ale v tichu očekávání obývaném láskou
Jan 19,41-42
Drazí bratři a sestry,
na naší katechetické pouti za Ježíšem, naší nadějí, dnes rozjímáme o tajemství Bílé soboty. Boží syn leží v hrobě. Ale tato jeho „nepřítomnost“ není prázdnotou: je očekáváním, zadrženou plností, příslibem uchovaným ve tmě. Je to den velkého ticha, kdy nebe jako by mlčelo a země byla nehybná, ale právě tam se naplňuje nejhlubší tajemství křesťanské víry. Je to ticho obtěžkané významem, jako lůno matky, která chrání své ještě nenarozené, ale již živé dítě.
Ježíšovo tělo, sňaté z kříže, je pečlivě zahaleno, jako se to dělá s něčím cenným. Evangelista Jan nám říká, že Ježíš byl pohřben v zahradě, v „nové hrobce, kde nebyl ještě nikdo pochován“ (Jan 19,41). Nic není ponecháno náhodě. Ta zahrada připomíná ztracený ráj, místo, kde byli Bůh a člověk sjednoceni. A onen nikdy nepoužitý hrob hovoří o něčem, co se teprve musí stát: je to práh, nikoliv konec. Na počátku stvoření Bůh zasadil zahradu, nyní i nové stvoření začíná v zahradě: v uzavřeném hrobě, který se brzy otevře.
Bílá sobota je také dnem odpočinku. Podle židovského zákona se sedmého dne nesmí pracovat: po šesti dnech stvoření si Bůh odpočinul (srov. Gn 2,2). Nyní odpočívá i Syn, poté co dokončil své dílo spásy. Nikoli proto, že je unavený, ale proto, že dokončil své dílo. Nikoli proto, že se vzdal, ale protože miloval až do konce. Není co dodat. Tento odpočinek je pečetí dokončeného díla, potvrzením, že to, co mělo být učiněno, bylo skutečně dovršeno. Je to odpočinek naplněný skrytou přítomností Pána.
Nám se nedaří zastavit se a odpočívat. Žijeme, jako by nám život nikdy nestačil. Spěcháme, abychom něco vytvořili, něco dokázali, abychom neztratili půdu pod nohama. Evangelium nás však učí, že umět se zastavit je gestem důvěry, kterému se musíme naučit. Bílá sobota nás vybízí k tomu, abychom objevili, že život vždy nezávisí na tom, co děláme, ale také na tom, jak se umíme rozloučit s tím, co jsme mohli vykonat.
Ježíš, živé Slovo Otce, mlčí v hrobě. Ale právě v tom tichu začíná kvasit nový život. Jako semeno v zemi, jako tma před úsvitem. Bůh se nebojí plynoucího času, protože je také Pánem čekání. Tak se i náš „neužitečný“ čas, čas přestávek, prázdnoty, neplodných okamžiků, může stát lůnem vzkříšení. Každé přijaté ticho může být předzvěstí nového Slova. Každý pozastavený čas se může stát časem milosti, pokud jej nabídneme Bohu.
Ježíš, pohřbený v zemi, je pokornou tváří Boha, který nezabírá celý prostor. Je to Bůh, který nechává věci plynout, který čeká, který se stahuje, aby nám dal svobodu. Je to Bůh, který důvěřuje, i když se zdá, že je vše ztraceno. A my se v tom pozastaveném sobotním dni učíme, že nemusíme spěchat se vzkříšením: nejprve je třeba zůstat, přijmout ticho, nechat se obejmout omezeností. Někdy hledáme rychlé odpovědi, okamžitá řešení. Ale Bůh působí v hloubi, v pomalém čase důvěry. Pohřební sobota se tak stává lůnem, z něhož může vytrysknout síla neporazitelného světla, světla Velikonoc.
Drazí přátelé, křesťanská naděje se nerodí v hluku, ale v tichu očekávání obývaném láskou. Není dcerou euforie, ale důvěřivého odevzdání se. Učí nás tomu Panna Maria: ona ztělesňuje toto očekávání, tuto důvěru, tuto naději. Když se nám zdá, že vše stojí, že život je přerušená cesta, vzpomeňme si na Bílou sobotu. I v hrobě připravuje Bůh největší překvapení. A pokud dokážeme s vděčností přijmout to, co bylo, zjistíme, že právě v malosti a tichu Bůh rád proměňuje realitu a svou věrnou láskou činí vše nové. Skutečná radost vzniká z očekávání naplněného trpělivou vírou a nadějí, že to, co bylo prožito v lásce, povstane jistě k věčnému životu.