PODCAST papežovy katecheze: „Křesťanská láska není únik, ale rozhodnutí“
PAPEŽ LEV XIV.
Drazí bratři a sestry, dnes se zaměříme na scénu, která značí začátek Ježíšova utrpení: okamžik jeho zatčení v Getsemanské zahradě. Evangelista Jan nám se svou obvyklou hloubkou nepředstavuje Ježíše vystrašeného, který by utíkal nebo se schovával. Naopak, ukazuje nám svobodného člověka, který vystupuje a promlouvá, otevřeně čelí okamžiku, kdy se může projevit světlo největší lásky.
„Ježíš, věda vše, co se s ním mělo stát, předstoupil a řekl jim: ‚Koho hledáte?‘“ (J 18,4). Ježíš ví. Přesto se rozhodne neuhnout. Vydává se. Ne ze slabosti, ale z lásky. Z lásky tak plné, tak zralé, že se nebojí odmítnutí. Ježíš není odveden: nechává se odvést. Není obětí zatčení, ale autorem daru. V tomto gestu se ztělesňuje naděje na spásu pro naše lidství: vědomí, že i v nejtemnější hodině můžeme zůstat svobodní, abychom milovali až do konce.
Když Ježíš odpoví „já jsem to“, vojáci padnou na zem. Jedná se o tajemný moment, protože tento výraz v biblickém zjevení odkazuje na samotné jméno Boha: „Já jsem“.
Ježíš odhaluje, že Boží přítomnost se projevuje právě tam, kde lidstvo zažívá nespravedlnost, strach a osamělost. Právě tam je pravé světlo připraveno zářit, aniž by se bálo, že bude přemoženo postupující temnotou. Uprostřed noci, kdy se vše zdá být ztraceno, Ježíš ukazuje, že křesťanská naděje není únikem, ale rozhodnutím. Tento postoj je výsledkem hluboké modlitby, v níž Boha neprosíme, aby nás ušetřil utrpení, ale abychom měli sílu vytrvat v lásce, vědomi si toho, že život, který jsme svobodně darovali z lásky, nám nikdo nemůže vzít.
„Jestliže hledáte mě, nechte tyto odejít“ (J 18,8). V okamžiku svého zatčení se Ježíš nestará o to, aby zachránil sám sebe: přeje si pouze, aby jeho přátelé mohli svobodně odejít. To ukazuje, že jeho oběť je skutečným aktem lásky. Ježíš se nechá zatknout a uvěznit strážemi pouze proto, aby mohl své učedníky propustit na svobodu.
Ježíš prožil každý den svého života jako přípravu na tuto dramatickou a vznešenou hodinu. Proto, když nastane, má sílu nehledat únikovou cestu. Jeho srdce dobře ví, že ztratit život z lásky není selhání, ale má tajemnou plodnost. Jako zrnko pšenice, které právě tím, že padne na zem, nezůstává samo, ale umírá a přináší ovoce.
I Ježíš pociťuje znepokojení tváří v tvář cestě, která zdánlivě vede jen ke smrti a konci. Ale je stejně přesvědčen, že jen život ztracený pro lásku se nakonec znovu najde. V tom spočívá pravá naděje: ne v pokusu vyhnout se bolesti, ale ve víře, že i v srdci nejvíce nespravedlivého utrpení se skrývá zárodek nového života.
A my? Kolikrát bráníme svůj život, své plány, svou jistotu, aniž si uvědomujeme, že tím zůstáváme sami. Logika evangelia je jiná: jen to, co se daruje, vzkvétá, jen láska, která se stává bezplatnou, může vrátit důvěru i tam, kde se vše zdá ztraceno.
Evangelium podle Marka nám také vypráví o mladíkovi, který, když je Ježíš zatčen, utíká nahý (Mk 14,51). Je to tajemný, ale hluboce sugestivní obraz. I my, když se snažíme následovat Ježíše, prožíváme okamžiky, kdy jsme zaskočeni a zbaveni svých jistot. Jsou to nejtěžší okamžiky, kdy jsme v pokušení opustit cestu evangelia, protože láska se nám jeví jako nemožná cesta. A přece to bude právě mladík, který na konci evangelia oznámí ženám vzkříšení, již ne nahý, ale oděný v bílém rouchu.
To je naděje naší víry: naše hříchy a naše váhání nebrání Bohu, aby nám odpustil a vrátil nám touhu pokračovat v následování Ježíše, aby nás učinil schopnými darovat život za druhé.
Drazí bratři a sestry, naučme se i my odevzdávat se dobré vůli Otce a dovolit, aby náš život byl odpovědí na přijaté dobro. V životě není třeba mít vše pod kontrolou. Stačí se každý den svobodně rozhodnout milovat. To je pravá naděje: vědět, že i v temnotě zkoušky nás Boží láska podporuje a nechává v nás dozrát plody věčného života.