杏MAP导航

Mk 14,17-21

Drazí brat?i a sestry,

pokra?ujeme v na?í pouti ve ?kole evangelia a následujeme Je?í?ovy kroky v posledních dnech jeho ?ivota. Dnes se zastavíme u d?věrné, dramatické, ale také hluboce pravdivé scény: okam?iku, kdy Je?í? během velikono?ní ve?e?e odhaluje, ?e jeden z Dvanácti se jej chystá zradit: ?Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten který se mnou jí“ (Mk 14,18).

Jsou to silná slova. Je?í? je nevyslovuje, aby odsuzoval, ale aby ukázal, nakolik se láska, je-li pravá, neobejde bez pravdy. Místnost v horním pat?e, kde bylo krátce p?edtím v?e pe?livě p?ipraveno, se najednou naplní tichou bolestí, plnou otázek, podez?ení a zranitelnosti. Je to bolest, kterou dob?e známe i my, kdy? se do na?ich nejbli??ích vztah? vkrade stín zrady.

P?esto je p?ekvapivé, jak Je?í? mluví o tom, co se stane. Nezvy?uje hlas, neukazuje prstem, nevyslovuje Jidá?ovo jméno. Mluví tak, aby se ka?dý mohl ptát sám sebe. A p?esně to se stane. Svatý Marek nám ?íká: ?Zarmoutili se a za?ali mu ?íkat jeden p?es druhého: ?Jsem to snad já?“ (Mk 14,19).

Drazí p?átelé, tato otázka – ?Jsem to snad já?“ – pat?í mo?ná k nejup?ímněj?ím, které si m??eme polo?it. Není to otázka nevinného ?lověka, ale u?edníka, který objevuje svou k?ehkost. Není to výk?ik viníka, ale ?epot toho, kdo ví, ?e m??e ublí?it, i kdy? chce milovat. V tomto vědomí za?íná cesta ke spáse.

Je?í? neudává, aby poní?il. ?íká pravdu, proto?e chce spasit. A ?lověk, aby byl spasen, musí cítit: cítit, ?e je ú?asten, cítit, ?e je milován navzdory v?emu, cítit, ?e zlo je skute?né, ale nemá poslední slovo. Pouze ten, kdo poznal pravdu hluboké lásky, m??e p?ijmout i ránu zp?sobenou zradou.

Reakcí u?edník? není hněv, ale smutek. Nejsou rozho??eni, jsou zarmouceni. Je to bolest, která pramení z reálné mo?nosti, ?e se jich to bude týkat. A právě tento smutek, pokud je p?ijímán up?ímně, se stává prostorem k obrácení. Evangelium nás neu?í popírat zlo, ale uznat ho jako bolestnou p?íle?itost ke znovuzrození.

Je?í? pak p?ipojuje větu, která nás znepokojuje a nutí k zamy?lení: ?Běda tomu ?lověku, který Syna ?lověka zradí! Pro toho ?lověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil!“ (Mk 14,21). Jsou to jistě tvrdá slova, ale je t?eba je správně pochopit: nejde o prokletí, ale spí?e o bolestný výk?ik. V ?e?tině zní toto ?běda“ jako ná?ek, povzdech vyjad?ující smutek, jako zvolání up?ímného a hlubokého slitování.

Jsme zvyklí soudit. B?h v?ak p?ijímá utrpení. Kdy? vidí zlo, nemstí se, ale rmoutí se. A ono ?bylo by lépe, kdyby se nebyl narodil“ není p?edem vyneseným rozsudkem, ale pravdou, kterou m??e uznat ka?dý z nás: pokud zap?eme lásku, která nás stvo?ila, pokud se zradou zpronevě?íme sami sobě, pak skute?ně ztrácíme smysl svého p?íchodu na svět a sami se vylu?ujeme ze spásy.

A p?esto právě tam, v tom nejtemněj?ím bodě, světlo nezhasíná. Naopak, za?íná zá?it. Jestli?e toti? uznáme své omezení, jestli?e se necháme dotknout Kristovou bolestí, pak se m??eme kone?ně znovu narodit. Víra nás nezbavuje mo?nosti dopustit se h?íchu, ale v?dy nám nabízí cestu, jak z něj vyjít: cestu milosrdenství.

Je?í?e na?e k?ehkost nepohor?uje. Dob?e ví, ?e ?ádné p?átelství není odolné v??i riziku zrady. Av?ak Je?í? nadále d?vě?uje. Nadále usedá ke stolu se svými u?edníky. Nep?estává lámat chléb ani pro ty, kte?í ho zradí. V tom spo?ívá tichá síla Boha: nikdy neopou?tí st?l lásky, ani kdy? ví, ?e bude opu?těn.

Drazí brat?i a sestry, i my se dnes m??eme up?ímně zeptat: ?Jsem to snad já?“ Nikoli proto, abychom se cítili obviněni, ale abychom ve svém srdci otev?eli prostor pravdě. Spása za?íná právě zde: z vědomí, ?e bychom to mohli být my, kdo zradí d?věru v Boha, ale ?e to také m??eme být my, kdo ji znovu získá, uchová a obnoví.

V tom koneckonc? spo?ívá naděje: ve vědomí, ?e i kdy? my m??eme selhat, B?h nikdy nezklame. I kdy? ho m??eme zradit, on nás nep?estane milovat. A pokud se necháme vtáhnout do této lásky – pokorné, zraněné, ale v?dy věrné, m??eme se skute?ně znovu narodit. A navrátit se do ?ivota u? nikoli jako zrádci, ale jako ustavi?ně milované děti.