杏MAP导航

PAPE? LEV XIV.

Drazí brat?i a sestry,

dnes se zamě?íme na jeden z nejvíce ?okujících a nejjasněj?ích gest evangelia: okam?ik, kdy Je?í? během poslední ve?e?e podává sousto tomu, kdo ho zradí. Není to jen gesto sdílení, je to mnohem více: je to poslední pokus lásky o to, aby se ?lověk nevzdal.

Svatý Jan s hlubokou duchovní citlivostí popisuje tento okam?ik takto: ?Během ve?e?e, kdy? ji? ?ábel vlo?il do srdce Jidá?e, syna ?imona I?kariotského, aby Je?í?e zradil [...], Je?í?, věda, ?e p?i?la jeho hodina [...], miloval je a? do konce“ (Jan 13,1-2). Milovat a? do konce: to je klí? k pochopení Kristova srdce. Láska, která se nezastaví p?ed odmítnutím, zklamáním, ani nevděkem.

Je?í? zná svou hodinu, ale nepodléhá jí: volí si ji. On sám rozpoznává okam?ik, kdy jeho láska bude muset projít nejbolestivěj?í ranou, ranou zrady. A místo aby se stáhl, obviňoval, bránil se... nep?estává milovat: umývá nohy, namá?í chléb a podává ho.

?Je to ten, pro kterého namo?ím chléb a dám mu ho.“ (Jan 13,26). Tímto prostým a pokorným gestem Je?í? dovr?uje svou lásku. Ne proto, ?e by nevěděl, co se děje, ale právě proto, ?e vidí jasně. Pochopil, ?e svoboda druhého, i kdy? se ztratí ve zlu, m??e být stále dosa?ena světlem mírného gesta. Proto?e ví, ?e skute?né odpu?tění ne?eká na pokání, ale je nabízeno jako první, jako bezplatný dar, je?tě p?edtím, ne? je p?ijato.

Jidá? to bohu?el nechápe. Po soustu – ?íká evangelium – ?vstoupil do něj satan“ (v. 27). Tento úryvek nás zasahuje: jako by zlo, dosud skryté, se projevilo poté, co láska ukázala svou nejzranitelněj?í tvá?. A právě proto, brat?i a sestry, je toto sousto na?í spásou: proto?e nám ?íká, ?e B?h dělá v?echno – opravdu v?echno – aby nás dosáhl, i v hodině, kdy my ho odmítáme.

Právě zde se zjevuje odpu?tění v celé své moci a ukazuje konkrétní tvá? naděje. Není to zapomnění, není to slabost. Je to schopnost nechat druhého svobodným a milovat ho a? do konce. Je?í?ova láska nepopírá pravdu bolesti, ale nedovolí, aby zlo mělo poslední slovo. To je tajemství, které Je?í? pro nás uskute?ňuje a na kterém jsme někdy povoláni se podílet i my.

Kolik vztah? se rozpadá, kolik p?íběh? se komplikuje, kolik nevy??ených slov z?stává viset ve vzduchu. Evangelium nám v?ak ukazuje, ?e v?dy existuje zp?sob, jak pokra?ovat v lásce, i kdy? se v?e zdá být nenapravitelně ztraceno. Odpustit neznamená pop?ít zlo, ale zabránit mu, aby zp?sobilo dal?í zlo. Neznamená to ?íkat, ?e se nic nestalo, ale udělat v?e pro to, aby budoucnost nebyla ur?ována zá?tí.

Kdy? Jidá? opustil místnost, ?byla noc“ (v. 30). Ale hned nato Je?í? ?ekl: ?Nyní byl Syn ?lověka oslaven“ (v. 31). Noc je?tě trvá, ale u? se za?íná rozednívat. A rozednívá se, proto?e Kristus z?stává věrný a? do konce, a tak je jeho láska silněj?í ne? nenávist.

Drazí brat?i a sestry, i my pro?íváme bolestné a únavné noci. Noci du?e, noci zklamání, noci, kdy nás někdo zranil nebo zradil. V takových chvílích máme poku?ení uzav?ít se, chránit se, oplatit úder. Ale Pán nám ukazuje naději, ?e existuje v?dy jiná cesta. U?í nás, ?e i tomu, kdo se k nám oto?í zády, m??eme nabídnout sousto. ?e m??eme odpovědět tichem d?věry. A ?e m??eme jít dál s d?stojností, ani? bychom se vzdali lásky.

Prosme dnes o milost umět odpou?tět, i kdy? se necítíme pochopeni, i kdy? se cítíme opu?tění. Právě v takových chvílích toti? láska m??e dosáhnout svého vrcholu. Jak nás u?í Je?í?, milovat znamená nechat druhého svobodného – i kdy? nás zradí – a nikdy nep?estat vě?it, ?e i tato svoboda, zraněná a ztracená, m??e být vytr?ena z podru?í temnoty a vrácena světlu dobra.

Kdy? světlo odpu?tění pronikne nejhlub?ími trhlinami srdce, pochopíme, ?e nikdy není zbyte?né. I kdy? ho druhý nep?ijme, i kdy? se zdá marné, odpu?tění osvobozuje toho, kdo je dává: rozpou?tí zá??, navrací mír, vrací nás k nám samým.

Je?í? prostým gestem nabídnutého chleba ukazuje, ?e ka?dá zrada se m??e stát p?íle?itostí ke spáse, pokud je zvolena jako prostor pro vět?í lásku. Nepodléhá zlu, ale vítězí nad ním dobrem a brání mu uhasit to, co je v nás nejvlastněj?í: schopnost milovat.