PODCAST pape?ovy katecheze: B?h ?ídí dějiny, i kdy? se nám někdy zdá nep?ítomn? nebo vzdálen?
Mt 13,1-9
Drazí brat?i a sestry,
jsem rád, ?e vás mohu p?ivítat na své první generální audienci. Dnes navazuji na cyklus katechezí k jubilejnímu roku na téma ?Je?í? Kristus, na?e naděje“, který zahájil pape? Franti?ek.
Dnes budeme pokra?ovat v rozjímání nad Je?í?ovými podobenstvími, která nám pomáhají znovu nalézt naději, proto?e nám ukazují, jak B?h p?sobí v dějinách. Dnes bych se chtěl zastavit u jednoho poněkud zvlá?tního podobenství, proto?e se jedná o jakýsi úvod ke v?em podobenstvím. Mám na mysli podobenství o rozséva?i (srov. Mt 13,1-17). V jistém smyslu m??eme v tomto p?íběhu rozpoznat zp?sob Je?í?ovy komunikace, který nám m??e mnoho ?íci o dne?ním hlásání evangelia.
Ka?dé podobenství vypráví p?íběh, ?erpající z ka?dodenního ?ivota, který nám v?ak chce sdělit něco víc, odkazuje nás k hlub?ímu významu. Podobenství v nás vyvolává otázky, vybízí nás, abychom se nezastavovali u vněj?ího vzhledu. P?ed p?íběhem, který se vypráví, nebo p?ed obrazem, který mi je p?edkládán, se mohu ptát: kde jsem já v tomto p?íběhu? Co mi tento obraz ?íká o mém ?ivotě? Slovo podobenství pochází z ?eckého slovesa paraballein, které znamená vrhnout p?ed sebe. Podobenství mi vrhá p?ed o?i slovo, které mě pobízí a nutí mě klást si otázky.
Podobenství o rozséva?i hovo?í právě o dynamice Bo?ího slova a o ú?incích, které má. Ka?dé slovo evangelia je toti? jako sémě, které je zaseto do p?dy na?eho ?ivota. Je?í? ?asto pou?ívá obraz semene s r?znými významy. Ve t?inácté kapitole Matou?ova evangelia uvádí podobenství o rozséva?i ?adu dal?ích krátkých podobenství, z nich? některá hovo?í právě o tom, co se děje v zemi: o p?enici a pleveli, o ho??i?ném zrnu, o pokladu ukrytém v poli. Co je tedy tou zemí? Je to na?e srdce, ale také svět, spole?enství, církev. Bo?í slovo toti? oplodňuje a podněcuje ve?kerou skute?nost.
Na za?átku vidíme Je?í?e, jak vychází z domu a kolem něj se shroma??uje velký zástup (srov. Mt 13,1). Jeho slova fascinují a vzbuzují zvědavost. Mezi lidmi jsou samoz?ejmě r?zné situace. Je?í?ova slova jsou ur?ena v?em, ale na ka?dého p?sobí jinak. Tento kontext nám pomáhá lépe pochopit smysl podobenství.
Poměrně originální rozséva? vychází, aby zasel, ale nestará se o to, kam semeno padá. Rozhazuje semeno i tam, kde je nepravděpodobné, ?e p?inese ovoce: na cestu, mezi kameny, mezi trní. Tento p?ístup poslucha?e udivuje a vede k otázce: pro??
Jsme zvyklí věci po?ítat – a někdy je to nutné –, ale v lásce to neplatí! Zp?sob, jakým tento ?mrhající“ rozséva? rozhazuje semeno, je obrazem toho, jak nás miluje B?h. Je sice pravda, ?e osud semene závisí také na tom, jak ho p?ijme p?da a v jaké situaci se nachází, ale v tomto podobenství nám Je?í? p?edev?ím ?íká, ?e B?h rozsévá semeno svého slova na v?echny druhy p?dy, tedy do v?ech na?ich situací: někdy jsme povrchní a roztr?ití, jindy se necháme unést nad?ením, jindy nás tísní starosti ?ivota, ale jsou i chvíle, kdy jsme otev?ení a vnímaví. B?h má d?věru a doufá, ?e semeno d?íve ?i později vyroste. Miluje nás takové, jací jsme: ne?eká, a? se staneme nejlep?í p?dou, ale v?dy nám velkoryse daruje své slovo. Mo?ná právě kdy? vidíme, ?e nám d?vě?uje, zrodí se v nás touha být lep?í p?dou. To je naděje, zalo?ená na skále Bo?í velkorysosti a milosrdenství.
Kdy? Je?í? vypráví o tom, jak semeno p?iná?í ovoce, mluví také o svém ?ivotě. Je?í? je Slovo, je Semeno. A semeno, aby p?ineslo ovoce, musí zem?ít. Toto podobenství nám tedy ?íká, ?e B?h je ochoten ?promarnit“ sám sebe pro nás a ?e Je?í? je ochoten zem?ít, aby proměnil ná? ?ivot.
P?ichází mi na mysl ono krásné Van Goghovo plátno: Rozséva? p?i západu slunce. Onen obraz rozséva?e pod ?havým sluncem mi p?ipomíná také námahu rolníka. A zará?í mě, ?e Van Gogh za zády rozséva?e namaloval ji? zralé obilí. P?ipadá mi to jako obraz naděje: tak ?i onak, semeno p?ineslo ovoce. Nevíme p?esně jak, ale je to tak. V centru dění v?ak nestojí rozséva?, který z?stává stranou, ale celému plátnu vévodí obraz slunce, snad aby nám p?ipomínal, ?e B?h ?ídí dějiny, i kdy? se nám někdy zdá, ?e je nep?ítomný nebo vzdálený. Je to slunce, které oh?ívá hroudy země a dává zrnu dozrát.
Drazí brat?i a sestry, v jaké ?ivotní situaci nás dnes oslovuje Bo?í slovo? Prosme Pána o milost, abychom v?dy p?ijímali toto semeno, kterým je jeho slovo. A pokud si uvědomíme, ?e nejsme úrodnou p?dou, nezoufejme, ale prosme ho, aby na nás dále pracoval, abychom se stali lep?í p?dou.
