杏MAP导航

PAPE? LEV XIV.

Drazí brat?i a sestry,

pokra?ujeme v rozjímání nad některými podobenstvími z evangelia, která nám dávají p?íle?itost změnit pohled na věci a otev?ít se naději. Nedostatek naděje je někdy zp?soben tím, ?e se upínáme na ur?itý rigidní a uzav?ený zp?sob pohledu na věci, a podobenství nám pomáhají podívat se na ně z jiného úhlu.

Dnes bych chtěl mluvit o zku?eném, vzdělaném ?lověku, znalci zákona, který v?ak pot?ebuje změnit sv?j pohled, proto?e je soust?eděn na sebe a nev?ímá si ostatních (srov. Lk 10,25-37). Ptá se toti? Je?í?e, jak se ?dědí“ vě?ný ?ivot, a pou?ívá p?itom výraz, který to chápe jako nezpochybnitelné právo. Za touto otázkou se v?ak mo?ná skrývá pot?eba pozornosti: jediné slovo, o kterém ?ádá Je?í?e komentá?, je termín ?bli?ní“, který doslovně znamená ten, kdo je blízko.

Proto Je?í? vypráví podobenství, které je cestou k proměně této otázky, k p?echodu od ?kdo mě má rád?“ k ?kdo měl rád?“. První otázka je nezralá, druhá je otázkou dospělého ?lověka, který pochopil smysl svého ?ivota. První otázku vyslovujeme, kdy? se schováme do kouta a ?ekáme, druhá nás pobízí k tomu, abychom se vydali na cestu.

Podobenství, které Je?í? vypráví, se odehrává na cestě, která je obtí?ná, jako je ?ivot sám. Je to cesta, kterou jde mu?, který sestupuje z Jeruzaléma, města na ho?e, do Jericha, města pod úrovní mo?e. Je to obraz, který ji? p?edznamenává, co se m??e stát: ten mu? je toti? p?epaden, zbit, okraden a ponechán nap?l mrtvý. Je to zku?enost, která se stává, kdy? nám situace, lidé, někdy dokonce ti, kterým jsme d?vě?ovali, vezmou v?echno a nechají nás uprost?ed cesty.

?ivot je v?ak tvo?en setkáními a v těchto setkáních se uká?eme takoví, jací jsme. Stojíme p?ed druhým, p?ed jeho k?ehkostí a slabostí, a m??eme se rozhodnout, co uděláme: postaráme se o něj, nebo budeme p?edstírat, ?e se nic nestalo. Po té?e cestě jdou kněz a levita. Jsou to lidé, kte?í slou?í v jeruzalémském chrámu, ?ijí v posvátném prostoru. P?esto v?ak praktikování nábo?enství automaticky nevede k soucitu. Soucit je toti? p?edev?ím otázkou lidskosti, teprve potom nábo?enství! Je?tě ne? jsme vě?ící, jsme povoláni být lidmi.

M??eme si p?edstavit, ?e po dlouhém pobytu v Jeruzalémě měli ten kněz a levita naspěch dom?. Právě spěch, který je v na?em ?ivotě tak p?ítomný, nám ?asto brání pro?ívat soucit. Kdo si myslí, ?e jeho cesta má p?ednost, není ochoten zastavit se kv?li druhému.

Ale pak p?ichází někdo, kdo je skute?ně schopen se zastavit: je to Samaritán, tedy ?lověk pat?ící k opovrhovanému národu (srov. 2 Král 17). V jeho p?ípadě text neuvádí, kam smě?uje, ale pouze ?íká, ?e byl na cestě. Nábo?enství zde nehraje ?ádnou roli. Tento Samaritán se zastaví jednodu?e proto, ?e je to ?lověk, který stojí p?ed jiným ?lověkem, který pot?ebuje pomoc.

Soucit se projevuje konkrétními gesty. Evangelista Luká? se zastavuje u ?in? samaritána, kterého my nazýváme ?dobrým“, ale v textu je to prostě osoba: samaritán se p?iblí?í, proto?e pokud chcete někomu pomoci, nem??ete si myslet, ?e se budete dr?et stranou, musíte se zapojit, u?pinit se, mo?ná i nakazit; o?et?í mu rány, poté co je o?istí olejem a vínem; nalo?í ho na své zví?e, tedy p?evezme zodpovědnost, proto?e skute?ná pomoc znamená být ochoten nést b?emeno bolesti druhého; odveze ho do hostince, kde utratí peníze, ?dva denáry“, co? jsou zhruba dvě denní mzdy; a zavá?e se, ?e se vrátí a p?ípadně zaplatí je?tě víc, proto?e ten druhý není balík, který je t?eba doru?it, ale někdo, o koho je t?eba se postarat.

Drazí brat?i a sestry, kdy budeme také schopni p?eru?it svou cestu a mít soucit? A? pochopíme, ?e ten zraněný ?lovek na cestě p?edstavuje ka?dého z nás. A pak nám vzpomínka na v?echny chvíle, kdy se Je?í? zastavil, aby se o nás postaral, umo?ní být více schopnými soucitu.

Modleme se tedy, abychom mohli r?st v lidskosti, aby na?e vztahy byly pravdivěj?í a bohat?í na soucit. Prosme Srdce Kristovo o milost, abychom měli stále více jeho city.