PODCAST: Pape?ova katecheze: B?h se dává nalézt, kdy? s láskou opětujeme jeho otcovství
Lk 2,46.48-50
Drazí brat?i a sestry, dobrý den!
V této poslední katechezi věnované Je?í?ovu dětství vycházíme z epizody, kdy ve svých dvanácti letech z?stal v chrámu, ani? by o tom ?ekl rodi??m, kte?í ho úzkostlivě hledali a po t?ech dnech na?li. Tento p?íběh nám p?edkládá velmi zajímavý dialog mezi Marií a Je?í?em, který nám pomáhá zamyslet se nad cestou Je?í?ovy matky, která rozhodně nebyla jednoduchá. Maria toti? vykonala duchovní cestu, na ní? postupovala v chápání tajemství svého Syna.
Podívejme se zpět na jednotlivé etapy této cesty. Na za?átku těhotenství Maria nav?tíví Al?bětu a z?stává u ní t?i měsíce, a? do narození malého Jana. Poté, kdy? je ji? v devátém měsíci, se kv?li s?ítání lidu vydává s Josefem do Betléma, kde porodí Je?í?e. Po ?ty?iceti dnech se odebírají do Jeruzaléma na uvedení dítěte do chrámu a pak se ka?dý rok vracejí do chrámu na pou?. Kdy? byl v?ak Je?í? je?tě dítě, uchýlili se na dlouhou dobu do Egypta, aby ho ochránili p?ed Herodem, a teprve po smrti tohoto krále se znovu usadili v Nazaretě. Kdy? Je?í? po dosa?ení dospělosti za?íná své p?sobení, je Maria p?ítomna a je hlavní postavou na svatbě v Káni Galilejské; pak ho ?na dálku“ následuje a? do jeho poslední cesty do Jeruzaléma a a? do jeho umu?ení a smrti. Po zmrtvýchvstání z?stává Maria v Jeruzalémě jako matka u?edník? a podporuje jejich víru p?i o?ekávání vylití Ducha svatého.
Po celou dobu této cesty je Panna poutnicí naděje v tom d?razném smyslu, ?e se stává ?dcerou svého Syna“, jeho první u?ednicí. Maria p?ivedla Je?í?e, Naději lidstva, na svět: ?ivila ho, umo?nila mu vyr?st, následovala ho a nechala se p?itom jako první utvá?et Bo?ím slovem. V něm - jak ?ekl Benedikt XVI. - je Maria ?skute?ně doma, vychází a p?irozeně se vrací. Mluví a myslí Bo?ím slovem [...]. Tak se také ukazuje, ?e její my?lenky jsou v souladu s Bo?ími my?lenkami, ?e její v?le je v?lí spole?nou s Bohem. Jeliko? je d?věrně proniknuta Bo?ím slovem, m??e se stát matkou vtěleného Slova“ (Enc. Deus caritas est, 41). Toto jedine?né spole?enství s Bo?ím slovem ji v?ak neu?et?í námahy náro?ného ?u?ednictví“.
Pro?itek ze ztracení dvanáctiletého Je?í?e během ka?doro?ní pouti do Jeruzaléma Marii vyděsí natolik, ?e se stane i Josefovou mluv?í, kdy? bere svého syna zpět: ?Dítě, pro? jsi nám to udělal? Hle, tv?j otec a já jsme tě s bolestí hledali“ (Lk 2,48). Maria a Josef pro?ívají bolest rodi??, kte?í ztratili dítě: oba vě?ili, ?e Je?í? je v karavaně p?íbuzných, ale proto?e ho celý den neviděli, zahajují pátrání, které je zavede na cestu zpět. Po návratu do chrámu zji??ují, ?e ten, který byl v jejich o?ích je?tě p?ed chvílí dítětem, je? je t?eba chránit, jako by náhle vyrostl, nyní je schopen zapojit se do diskusí o Písmu a obstát proti u?itel?m Zákona.
Tvá?í v tvá? mat?ině výtce Je?í? odpovídá s odzbrojující prostotou: ?Pro? jste mě hledali? Nevěděli jste, ?e já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Maria a Josef nechápou: tajemství Bohem stvo?eného dítěte p?esahuje jejich inteligenci. Rodi?e chtějí toto vzácné dítě chránit pod k?ídly své lásky; Je?í? naopak chce ?ít své povolání jako Syn Otce, který je mu k slu?bám a ?ije pono?en do jeho Slova.
Luká?ovo vyprávění o dětství tak kon?í posledními Mariinými slovy, která p?ipomínají Josefovo otcovství v??i Je?í?i, a prvními Je?í?ovými slovy, v nich? uznává, jak toto otcovství vychází z otcovství jeho nebeského Otce, jeho? nezpochybnitelný primát uznává.
Drazí brat?i a sestry, stejně jako Maria a Josef, vydejme se i my, plni naděje, po stopách Boha, který se nevtěsná do na?ich vzorc? a který se – spí?e ne? na nějakém místě – dává nalézt v odpovědi z lásky na ně?né bo?ské otcovství, v odpovědi z lásky, která je synovským ?ivotem.
