杏MAP导航

Zj 22,17.20

Dobrý den, drazí brat?i a sestry!

Dostali jsme se na závěr na?ich katechezí o Duchu svatém a církvi. Toto poslední zamy?lení věnujeme názvu, který jsme dali celému cyklu, toti?: ?Duch a nevěsta. Duch svatý vede Bo?í lid k Je?í?i, na?í naději“. Tento název odkazuje na jeden z posledních biblických ver?? v knize Zjevení, který praví: ?Duch a nevěsta volají: ?P?ij?!‘ (Zj 22,17). Komu je tato výzva ur?ena? Je adresována vzk?í?enému Kristu. Svatý Pavel (srov. 1 Kor 16,22) i Didaché, spis z apo?tolských dob, toti? dosvěd?ují, ?e p?i liturgických shromá?děních prvních k?es?an? zaznívalo v aramej?tině zvolání ?Maràna tha!“, co? znamená ?P?ij?, Pane!“. Je to modlitba ke Kristu, aby p?i?el.

V této nejstar?í fázi mělo toto zvolání pozadí, které bychom dnes ozna?ili za eschatologické. Vyjad?ovalo toti? vroucí o?ekávání Pánova slavného p?íchodu. Toto zvolání a o?ekávání, které vyjad?uje, v církvi nikdy nezaniklo. I dnes p?i m?i církev hned po konsekraci hlásá Kristovu smrt a vzk?í?ení a ??eká na jeho p?íchod“. Církev o?ekává Pán?v p?íchod.

Toto o?ekávání Kristova kone?ného p?íchodu v?ak nez?stalo jediné a osamocené. P?ipojilo se k němu také o?ekávání jeho trvalého p?íchodu v sou?asné situaci putující církve. A právě na tento p?íchod církev myslí p?edev?ím, kdy? o?ivována Duchem svatým volá na Je?í?e: ?P?ij?!“.

V souvislosti s voláním ?P?ij?!“, ?P?ij?, Pane!“ do?lo ke změně, ?i spí?e k vývoji naplněnému významem. Není adresováno pouze Kristu, ale také samotnému Duchu svatému! Ten, který volá, je nyní také tím, k němu? se volá. ?P?ij?!“ je zvolání, jím? za?ínají témě? v?echny hymny a modlitby církve adresované Duchu svatému: 'P?ij?, Tv?rce, Duchu svatý,' ?íkáme ve Veni Creator, a 'P?ij?, ó Duchu p?esvatý' ve svatodu?ní sekvenci 'Veni Sancte Spiritus'; a tak je tomu i v mnoha dal?ích modlitbách. A je správné, ?e tomu tak je, proto?e po zmrtvýchvstání je Duch svatý skute?ným Kristovým 'alter ego', tím, kdo zaujímá jeho místo, kdo ho zp?ítomňuje a p?sobí v církvi. Je to on, kdo ?oznamuje, co má p?ijít“ (srov. Jan 16,13) a ?iní to ?ádoucím a o?ekávaným. Proto jsou Kristus a Duch neoddělitelní i v ekonomii spásy.

Duch svatý je trvale prý?tícím pramenem k?es?anské naděje. Svatý Pavel nám zanechal tato vzácná slova: ?A B?h, dárce naděje, a? vás naplní samou radostí i pokojem ve ví?e, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého.“ (?ím 15,13). Je-li církev lodí, Duch svatý je plachtou, která ji pohání a posouvá vp?ed po mo?i dějin, dnes stejně jako v minulosti!

Naděje není prázdné slovo nebo na?e mlhavé p?ání, aby se věci da?ily: naděje je jistota, proto?e je zalo?ena na Bo?í věrnosti jeho slib?m. Proto se nazývá teologální ctností: je toti? vnuknuta Bohem a B?h je jejím garantem. Není to pasivní ctnost, která pouze ?eká, a? se něco stane. Je to výsostně aktivní ctnost, která pomáhá, aby se staly. Jistý bojovník za osvobození chudých napsal tato slova: ?Duch svatý je p?vodcem volání chudých. On je silou, která je dána těm, kdo nemají ?ádnou sílu. On vede boj za emancipaci a plnou realizaci utla?ovaného lidu“[1].

K?es?an se nem??e spokojit s tím, ?e má naději, musí ji také vyza?ovat, být rozséva?em naděje. To je nejkrásněj?í dar, který m??e církev dát celému lidstvu, zvlá?tě v dobách, kdy se zdá, ?e v?echno kolem nutí ke sta?ení plachet.

Apo?tol Petr nabádal první k?es?any těmito slovy: ?Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a bu?te stále p?ipraveni obhájit se p?ed ka?dým, kdo se vás ptá po d?vodech va?í naděje“. Av?ak p?ipojil doporu?ení: ?(?iňte tak) ale ov?em s jemností a skromností.“ (1 Pt 3,15-16). Lidi toti? tolik nep?esvěd?í síla argument? jako láska, kterou do nich umíme vlo?it. To je první a nejú?inněj?í forma evangelizace. A je otev?ená v?em!

Drazí brat?i a sestry, ké? nám Duch svatý pomáhá, abychom v?dy a v?ude ?prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého“!

[1] J. Comblin, Duch svatý a osvobození, Assisi 1989, 236.