Pape?ova katecheze: U Boha není nic nemo?ného. Uvě?íme-li tomu, vykonáme zázraky
Lk 1,30-31.34-35
Dobrý den, drazí brat?i a sestry!
Dne?ní katechezí vstupujeme do druhé fáze dějin spásy. Poté, co jsme kontemplovali Ducha svatého v díle stvo?ení, budeme o něm několik týdn? uva?ovat v díle vykoupení, tedy Je?í?e Krista. Obra?me se tedy k Novému zákonu a podívejme se na Ducha svatého v Novém zákoně.
Dne?ním tématem je Duch svatý ve vtělení Slova. V Luká?ově evangeliu ?teme: ?Duch svatý sestoupí na tebe“ - neboli na Marii – ?a moc Nejvy??ího tě zastíní“ (1,35). Evangelista Matou? potvrzuje tento základní údaj týkající se Marie a Ducha svatého, kdy? ?íká, ?e Maria ?po?ala z Ducha svatého“ (1,18).
Církev tuto zjevenou skute?nost p?evzala a velmi brzy ji umístila do jádra svého Vyznání víry. Na ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 381, tedy koncilu, který definoval bo?ství Ducha svatého, se tento ?lánek dostal do formulace Vyznání víry.
Jedná se tedy o ekumenickou skute?nost víry, proto?e v?ichni k?es?ané spole?ně vyznávají toté? Vyznání víry. Katolická zbo?nost z něj od nepaměti ?erpá jednu ze svých ka?dodenních modliteb, modlitbu Anděl Páně.
Tento ?lánek víry je základem, který nám umo?ňuje mluvit o Marii jako o Nevěstě par excellence, která je obrazem církve. ?Je?í? toti?“, pí?e svatý Lev Veliký, ?stejně jako se narodil skrze Ducha svatého z panenské matky, tak ?iní církev, svou neposkvrněnou nevěstu, plodnou ?ivotodárným dechem tého? Ducha“ [1]. Na tento paralelismus navazuje dogmatická konstituce Lumen gentium, která praví: ?Ve ví?e a poslu?nosti Maria zrodila na zemi Otcova Syna, ani? poznala mu?e, zastíněna Duchem svatým. (…) A tak církev, která rozjímá o její tajuplné svatosti, napodobuje její lásku a plní věrně Otcovu v?li, stává se p?ijetím Bo?ího slova také matkou: kázáním a k?tem toti? rodí k novému a nesmrtelnému ?ivotu děti po?até z Ducha svatého a zrozené z Boha“ (63,64).
Závěrem uve?me praktickou úvahu pro ná? ?ivot, kterou nazna?uje d?raz Písma na slovesa ?po?ít“ a ?porodit“. V Izaiá?ově proroctví sly?íme: ?Hle, panna po?ne a porodí syna“ (7,14); a anděl ?íká Marii: ?Po?ne? a porodí? syna“ (Lk 1,31). Maria nejprve po?ala a pak porodila Je?í?e: nejprve ho p?ijala do sebe, do svého srdce a těla, a pak ho porodila.
Tak se to děje i s církví: nejprve p?ijímá Bo?í slovo, nechává ho ?promlouvat k svému srdci“ (srov. Oz 2,16) a ?naplnit jím své útroby“ (srov. Ez 3,3), podle dvou biblických výraz?, a pak ho svým ?ivotem a kázáním rodí. Druhá ?innost je bez té první neplodná.
Také církev, která ?elí úkol?m, je? jsou nad její síly, si spontánně klade stejnou otázku: ?Jak je to mo?né?“. Jak je mo?né hlásat Je?í?e Krista a jeho spásu světu, který jako by hledal jen blahobyt? Odpově? je také stejná jako tehdy: ?Dostanete moc Ducha svatého“. Bez Ducha svatého nem??e církev pokra?ovat, církev neroste, církev nem??e kázat.
To, co je ?e?eno o církvi obecně, platí i pro nás, pro ka?dého pok?těného. Ka?dý z nás se někdy v ?ivotě ocitne v situaci, která je nad jeho síly, a ptá se sám sebe: ?Jak tuto situaci zvládnu?“. V takových p?ípadech pomáhá opakovat si to, co ?ekl anděl Panně Marii: ?U Boha není nic nemo?ného“ (Lk 1,37).
Brat?i a sestry, vydejme se tedy i my znovu a poka?dé na cestu s touto utě?ující jistotou v srdci: ?U Boha není nic nemo?ného“. A budeme-li tomu vě?it, budeme konat zázraky. U Boha není nic nemo?ného.
[1] 12. promluva o utrpení, 3, 6: PL 54, 356.
