Cti otce a matku – láska k ?ivotní zku?enosti
Dne?ní generální audience se konala na Svatopetrském náměstí, zalitém jarním sluncem, a ú?astnilo se jí zhruba dvacet tisíc lidí. Pape? Franti?ek pokra?oval v cyklu katechezí o stá?í, jeho? ?está ?ást nesla titul ?Cti otce a matku – láska k ?ivotní zku?enosti“.
Uvedlo ji ?tení z knihy Sirachovcovy (Sir 3,3-6.12-13.16): ?Kdo ctí otce, usmi?uje své h?íchy, kdo si vá?í matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, do?ká se radosti na vlastních dětech a bude vysly?en, kdy? se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho ?ít, kdo poslouchá otce, ob?erstvuje svou matku a slou?í svým rodi??m jako Pánu. Synu, ujmi se svého otce, kdy? zestárne, a netrap ho, dokud je ?iv. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, kdy? ty jsi v plné síle. Kdo opustí otce, je jako rouha?, kdo se obo?í na matku, je Pánem proklet“.
Katechezi Svatého otce p?iná?íme v plném znění:
Dobrý den, drazí brat?i a sestry!
Za pomoci Bo?ího slova, které jsme dnes vyslechli, p?echázíme k seniorské k?ehkosti. Stá?í obzvlá?tě poznamenávají pro?itky zmatenosti a sklí?enosti, ztráty a opu?těnosti, zklamání a pochybnosti. Svou k?ehkost v dramatických, leckdy tragických ?ivotních situacích, m??eme p?irozeně zakusit v?ichni, a to v jakémkoli údobí ?ivota. Ve stá?í nicméně tyto pocity vzbuzují men?í dojem a mohou vést okolí k ur?ité p?esycenosti, ?i dokonce je obtě?ovat. Kolikrát jsme zaslechli, anebo jsme si pomysleli, jako jsou ti starci otravní. Ne?íkejte, ?e to tak není: vyslovili jsme to, mysleli jsme si to...V dětství a mládí záva?ná zranění oprávněně vyvolávají pocit nespravedlnosti a vzpoury, silnou reakci a zápas. Ve stá?í naopak rány, v?etně těch tě?kých, nevnímáme nijak rozporuplně, proto?e ?ivot ji? uběhl. Sta?í lidé se tak poněkud vzdalují také z na?ich pro?itk?, ?i spí?e je úmyslně vzdalujeme.
V bě?né lidské zku?enosti má láska tak?íkajíc sestupnou tendenci: do ?ivota, který máme za svými zády, se nevrací ve stejné síle, v ní? se vlévá do ?ivota, který dosud máme p?ed sebou. Také v tomto se projevuje její nezi?tnost, jak odjak?iva vědí rodi?e a jak se rychle nau?íme ve stá?í. Navzdory tomu otevírá zjevení cestu k odli?nému oplácení lásky: je to cesta úcty k těm, kdo nás p?edcházeli. Cesta, ctící na?e p?edky, a tudí? seniory.
Tato výjime?ná láska, která se projevuje formou úcty, tedy něhy a respektu sou?asně, adresované v??i stá?í, je zpe?etěna Bo?ím p?ikázáním: ?Cti svého otce i svou matku“ je slavnostní závazek, první z druhé desky Desatera. Nejedná se pouze o vlastního otce a matku, nýbr? o generaci a celá pokolení, která nás p?edcházela, a jejich? lou?ení m??e být pomalé a dlouhotrvající, ?ím? se vytvá?í ?as a prostor k dlouhodobému sou?ití s jinými ?ivotními obdobími. Jinými slovy, jedná se o úctu v??i stá?í.
Úcta je výsti?né slovo k zarámování této oblasti navracení lásky, která se týká seniorského věku. P?ijali jsme lásku od rodi?? a prarodi?? a nyní jim tuto lásku vracíme. Dnes jsme opětovně odkryli pojem ?d?stojnost“, jím? ozna?ujeme hodnotu úcty k ?ivotu ka?dého ?lověka a pé?e o něj. D?stojnost se v podstatě rovná cti: ctít otce a matku, ctít staré lidi, znamená uznat jejich d?stojnost.
Zamysleme se dob?e na tímto krásným sklonem lásky, jím? je úcta. Pé?i o nemocného ?lověka, podpo?e nesoběsta?ného ?lověka a záruce jejich ob?ivy toti? m??e taková úcta scházet. Úcta se vytrácí, kdy? se p?íli?ná d?věrnost neprojevuje jako jemnost a láska, nýbr? mění se v hrubost a zneu?ití moci. Kdy? se fyzická slabost vy?ítá ?i dokonce trestá, jako by to byla nějaká vina. Kdy? se pomatenost stává vstupní branou k zesmě?ňování a ubli?ování. Něco takového se m??e dít dokonce v domácím prost?edí, v pe?ovatelských domovech, stejně jako na městských ú?adech a ve?ejných prostranstvích. Pokud se v mladých lidech, by? nep?ímo, podněcují pový?enecké – ba dokonce pohrdlivé – postoje v??i stá?í, jeho slabostem a vratkosti, vede to k hr?zným d?sledk?m a nep?edstavitelným krajnostem. Mladí lidé, kte?í, jak jsme mohli vidět, podpálí bezdomovcovy pokrývky, proto?e v něm spat?ují pouze lidský odpad, jsou jen ?pi?kou ledovce. Mnohdy se toti? domníváme, ?e senio?i jsou takovýmto odpadem, anebo je sami odepisujeme. Lidský ?ivot, vzdálený mladické p?ita?livosti a popud?m, se jeví odepsaně. Skartace – to je to pravé slovo. Pohrdáme starými lidmi a odepisujeme je ze ?ivota, vytěsňujeme je stranou, vyhazujeme.
Toto opovr?ení, které tupí starého ?lověka, ve skute?nosti zneuc?uje nás v?echny. Pokud ubli?uji starému ?lověku na cti, haním sám sebe. Úryvek z knihy Sirachovcovy, který jsme na za?átku vyslechli, se proto poprávu tvrdě staví proti takové donebevolající pohaně. V tomto ohledu existuje jedna velice výrazná pasá? v Noemově p?íběhu, nevím, jestli si na ni vzpomenete. Starý Noe, který hrdinsky p?estál potopu a dosud zdatně pracoval, le?í obna?ený ve stanu poté, co vypil o nějakou sklenku navíc. Ji? je starý, ale opil se. Jeho synové, kte?í jej p?i probuzení nechtějí vystavit rozpak?m, jej – s odvráceným zrakem – jemně a uctivě p?ikryjí. Je to velmi krásný text, vypovídající o pat?i?né úctě ke starému ?lověku. Jeho slabosti je t?eba zakrývat, aby nezakou?el stud. Tento úryvek nám m??e hodně pomoci.
Navzdory ve?kerému hmotnému zaji?tění, které bohat?í a zorganizované spole?nosti senior?m poskytují a na ně? zajisté m??eme být py?ní, mám pocit, ?e zápas o splatnost oné zvlá?tní formy lásky, jí? je úcta, je dosud nedostate?ný a nevyzrálý. Měli bychom se v?emo?ně vynasna?it o jeho podporu a podnícení tím, ?e nabídneme co nejlep?í spole?enskou a kulturní oporu lidem, kte?í projevují vnímavost v??i této rozhodující podobě ?civiliza?ní lásky“. V tomto ohledu bych si dovolil poradit rodi??m, aby ustavi?ně vodili své děti – v jejich dětství i mládí – ke starým lidem, i kdy? jsou t?eba nemocní a pomatení. Děti se toti? musí dozvědět, ?e toto je na?e tělo, které nám umo?nilo na?i existenci. Prosím, nevytěsňujme seniory. A jestli?e není jiná mo?nost ne? seniorský domov, prosím, nav?těvujte je a p?ivádějte za nimi děti. Sta?í lidé jsou ctí na?í spole?nosti, tito starci otevírali její brány, na co? děti někdy zapomínají. Dodám něco osobního: v Buenos Aires jsem rád a ?asto chodil do domov? pro staré lidi, nav?těvoval jsem jejich obyvatele. Jednou jsem se zeptal jedné paní, kolik má dětí. ?Mám ?ty?i, v?ichni mají rodinu a vnou?ata...“, za?ala mi vyprávět o své rodině. A na otázku, zda ji p?ijdou nav?tívit, uji??ovala, ?e neustále. Kdy? jsem vycházel z jejího pokoje, zdravotní sestra, která v?e vyslechla, mi ?ekla: ?Ot?e, lhala, aby kryla své děti, u? ?est měsíc? sem nikdo nep?i?el“. Toto je odpis starých lidí, p?edstava, ?e jsou odpadový materiál. Prosím, je to tě?ký h?ích. První velké p?ikázání a jediné, které hovo?í o odplatě, toti? praví: ?Cti svého otce i matku, abys byl dlouho ?iv na zemi“. Toto p?ikázání úcty ke starým lidem nás zahrnuje po?ehnáním, které nám odplácí dlouhým ?ivotem. Bu?te tak laskavi, opatrujte staré lidi, i kdy? mají pomatenou mysl, v?dy? zp?ítomňují dějiny, na?i rodinu, jsme zde díky nim. V?ichni m??eme ?íci: ?iji díky tobě, babi?ko, děde?ku. Prosím, nenechávejte je samotné. Opatrovat staré lidi není otázkou kosmetiky nebo plastické chirurgie, nikoli. Je to spí?e otázka úcty a výchovy mladých lidí, která by se měla změnit v úctu k ?ivotu a jeho údobím. Spole?ná láska k lidství, v?etně úcty k ?ivotní zku?enosti, není zále?itostí starc?. Měla by to spí?e být cti?ádost, díky ní? se rozzá?í mládí, které z této ?ivotní zku?enosti zdědilo ty nejlep?í vlastnosti. Ké? nám moudrost Ducha svatého umo?ní, abychom rozkryli horizont této skute?né kulturní revoluce s nezbytnou energií.
P?elo?ila Jana Gruberová
