Jsme povol谩ni k lidskosti
Andrea Tornielli
鈥濲e拧t臎 d艡íve, ne啪 jsme v臎艡ící, jsme povoláni k tomu, abychom byli lid拧tí.鈥� To je jedna z pasá啪í katecheze, kterou p艡ednesl Lev XIV. minulou st艡edu, 28. kv臎tna. Pape啪 p艡i rozjímání nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi vysv臎tlil, 啪e v setkáních, z nich啪 se skládá ná拧 啪ivot, 鈥瀞e projevujeme takoví, jací jsme鈥�, a tvá艡í v tvá艡 k艡ehkosti a slabosti druhých se o n臎 m暖啪eme 鈥瀙ostarat nebo p艡edstírat, 啪e nic nevidíme鈥�. P艡esn臎 tak, jak se to stalo v Je啪í拧ov臎 p艡íb臎hu: dva kn臎啪í, kte艡í m臎li privilegium vstoupit do posvátného prostoru jeruzalémského chrámu, se nezastavili p艡ed mu啪em, který byl zran臎n lupi膷i a le啪el na kraji silnice. Soucit projevil samaritán, tedy n臎kdo, koho 沤idé pova啪ovali za ne膷istého. On se postaral o mu啪e, kterého nábo啪enská tradice pova啪ovala za 鈥瀗ep艡ítele鈥�.
Lev XIV. ve své katechezi poznamenal: 鈥濶ábo啪enská praxe automaticky nevede k soucitu. Soucit je toti啪 spí拧e otázkou lidskosti ne啪 nábo啪enství!鈥� Být v臎艡ící a praktikující, být Bo啪ím slu啪ebníkem, nezaru膷uje soucit, nezaru膷uje, 啪e se necháme 鈥瀦ranit鈥� realitou, setkáními, situacemi nouze, s nimi啪 se setkáváme: je拧t臎 p艡edtím, ne啪 jsme v臎艡ící, jsme povoláni být lidmi. Práv臎 toto lidství, tedy soucit, se stává p艡íle啪itostí k sv臎dectví o evangeliu. Ji啪 v roce 1959 to s prorockou jasností poznamenal otec Joseph Ratzinger, mladý profesor fundamentální teologie na univerzit臎 v Bonnu, který v eseji 鈥濶oví pohané a církev鈥� p艡i úvaze o zm臎n臎ných podmínkách sekularizované spole膷nosti hovo艡il o misijním sv臎dectví takto: 鈥濳艡es钮an má být spí拧e radostným 膷lov臎kem uprost艡ed ostatních, bli啪ním tam, kde nem暖啪e být k艡es钮anským bratrem.鈥� Tedy n臎kdo, kdo se stává 鈥瀊li啪ním鈥�, jako milosrdný Samaritán. 鈥濵yslím si také 鈥� dodával budoucí pape啪 鈥� 啪e ve vztazích se svým nev臎艡ícím bli啪ním by m臎l být p艡edev拧ím 膷lov臎kem, to znamená, 啪e by nem臎l drá啪dit neustálými pokusy o obrácení a kázáním... Nem臎l by být kazatelem, ale práv臎 v krásné otev艡enosti a jednoduchosti 膷lov臎kem.鈥� Ratzingerovi bylo jasné, jak se rodí a jak se m暖啪e v啪dy znovu obrodit církev: ze sv臎dectví mu啪暖 a 啪en p艡itahovaných Kristem a schopných sv臎d膷it o n臎m svým 啪ivotem, soucitem a tím, 啪e jsou spole膷níky na cest臎 ka啪dého 膷lov臎ka. Na druhou stranu si budoucí Benedikt XVI. ji啪 tehdy dob艡e uv臎domoval, jak iluzorní je myslet si, 啪e lze zastavit úpadek západního k艡es钮anství uzav艡ením se do pevnosti, redukcí víry na tradicionalismus, na identitární pojivo skupiny, na ideologii k podpo艡e n臎jakého politického projektu.
Toto je v kone膷ném d暖sledku klí膷em k poslání, silou evangelizace v dob臎, kterou procházíme: povolání být p艡edev拧ím lidmi, otev艡enými a soucitnými. K艡es钮an拧tí mu啪i a 啪eny, kte艡í se necítí nad艡azení ostatním, proto啪e si uv臎domují, 啪e 膷asto jsou to práv臎 鈥瀡zdálení鈥�, ti, které pova啪ujeme za 鈥瀗e膷isté鈥�, jako milosrdný Samaritán z evangelia, kdo nám vydávají sv臎dectví o soucitu.
