MAP

Milosrdný  Samaritán Milosrdný Samaritán  dzԳář

Jsme povoláni k lidskosti

Slova Lva XIV. a proroctví Josepha Ratzingera v komentáři edičního ředitele vatikánských médií

Andrea Tornielli

„Ještě dříve, než jsme věřící, jsme povoláni k tomu, abychom byli lidští.“ To je jedna z pasáží katecheze, kterou přednesl Lev XIV. minulou středu, 28. května. Papež při rozjímání nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi vysvětlil, že v setkáních, z nichž se skládá náš život, „se projevujeme takoví, jací jsme“, a tváří v tvář křehkosti a slabosti druhých se o ně můžeme „postarat nebo předstírat, že nic nevidíme“. Přesně tak, jak se to stalo v Ježíšově příběhu: dva kněží, kteří měli privilegium vstoupit do posvátného prostoru jeruzalémského chrámu, se nezastavili před mužem, který byl zraněn lupiči a ležel na kraji silnice. Soucit projevil samaritán, tedy někdo, koho Židé považovali za nečistého. On se postaral o muže, kterého náboženská tradice považovala za „nepřítele“.

Lev XIV. ve své katechezi poznamenal: „Náboženská praxe automaticky nevede k soucitu. Soucit je totiž spíše otázkou lidskosti než náboženství!“ Být věřící a praktikující, být Božím služebníkem, nezaručuje soucit, nezaručuje, že se necháme „zranit“ realitou, setkáními, situacemi nouze, s nimiž se setkáváme: ještě předtím, než jsme věřící, jsme povoláni být lidmi. Právě toto lidství, tedy soucit, se stává příležitostí k svědectví o evangeliu. Již v roce 1959 to s prorockou jasností poznamenal otec Joseph Ratzinger, mladý profesor fundamentální teologie na univerzitě v Bonnu, který v eseji „Noví pohané a církev“ při úvaze o změněných podmínkách sekularizované společnosti hovořil o misijním svědectví takto: „Křesťan má být spíše radostným člověkem uprostřed ostatních, bližním tam, kde nemůže být křesťanským bratrem.“ Tedy někdo, kdo se stává „bližním“, jako milosrdný Samaritán. „Myslím si také – dodával budoucí papež – že ve vztazích se svým nevěřícím bližním by měl být především člověkem, to znamená, že by neměl dráždit neustálými pokusy o obrácení a kázáním... Neměl by být kazatelem, ale právě v krásné otevřenosti a jednoduchosti člověkem.“ Ratzingerovi bylo jasné, jak se rodí a jak se může vždy znovu obrodit církev: ze svědectví mužů a žen přitahovaných Kristem a schopných svědčit o něm svým životem, soucitem a tím, že jsou společníky na cestě každého člověka. Na druhou stranu si budoucí Benedikt XVI. již tehdy dobře uvědomoval, jak iluzorní je myslet si, že lze zastavit úpadek západního křesťanství uzavřením se do pevnosti, redukcí víry na tradicionalismus, na identitární pojivo skupiny, na ideologii k podpoře nějakého politického projektu.

Toto je v konečném důsledku klíčem k poslání, silou evangelizace v době, kterou procházíme: povolání být především lidmi, otevřenými a soucitnými. Křesťanští muži a ženy, kteří se necítí nadřazení ostatním, protože si uvědomují, že často jsou to právě „vzdálení“, ti, které považujeme za „nečisté“, jako milosrdný Samaritán z evangelia, kdo nám vydávají svědectví o soucitu.

7. června 2025, 18:11