Jsme povoláni k lidskosti
Andrea Tornielli
?Je?tě d?íve, ne? jsme vě?ící, jsme povoláni k tomu, abychom byli lid?tí.“ To je jedna z pasá?í katecheze, kterou p?ednesl Lev XIV. minulou st?edu, 28. května. Pape? p?i rozjímání nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi vysvětlil, ?e v setkáních, z nich? se skládá ná? ?ivot, ?se projevujeme takoví, jací jsme“, a tvá?í v tvá? k?ehkosti a slabosti druhých se o ně m??eme ?postarat nebo p?edstírat, ?e nic nevidíme“. P?esně tak, jak se to stalo v Je?í?ově p?íběhu: dva kně?í, kte?í měli privilegium vstoupit do posvátného prostoru jeruzalémského chrámu, se nezastavili p?ed mu?em, který byl zraněn lupi?i a le?el na kraji silnice. Soucit projevil samaritán, tedy někdo, koho ?idé pova?ovali za ne?istého. On se postaral o mu?e, kterého nábo?enská tradice pova?ovala za ?nep?ítele“.
Lev XIV. ve své katechezi poznamenal: ?Nábo?enská praxe automaticky nevede k soucitu. Soucit je toti? spí?e otázkou lidskosti ne? nábo?enství!“ Být vě?ící a praktikující, být Bo?ím slu?ebníkem, nezaru?uje soucit, nezaru?uje, ?e se necháme ?zranit“ realitou, setkáními, situacemi nouze, s nimi? se setkáváme: je?tě p?edtím, ne? jsme vě?ící, jsme povoláni být lidmi. Právě toto lidství, tedy soucit, se stává p?íle?itostí k svědectví o evangeliu. Ji? v roce 1959 to s prorockou jasností poznamenal otec Joseph Ratzinger, mladý profesor fundamentální teologie na univerzitě v Bonnu, který v eseji ?Noví pohané a církev“ p?i úvaze o změněných podmínkách sekularizované spole?nosti hovo?il o misijním svědectví takto: ?K?es?an má být spí?e radostným ?lověkem uprost?ed ostatních, bli?ním tam, kde nem??e být k?es?anským bratrem.“ Tedy někdo, kdo se stává ?bli?ním“, jako milosrdný Samaritán. ?Myslím si také – dodával budoucí pape? – ?e ve vztazích se svým nevě?ícím bli?ním by měl být p?edev?ím ?lověkem, to znamená, ?e by neměl drá?dit neustálými pokusy o obrácení a kázáním... Neměl by být kazatelem, ale právě v krásné otev?enosti a jednoduchosti ?lověkem.“ Ratzingerovi bylo jasné, jak se rodí a jak se m??e v?dy znovu obrodit církev: ze svědectví mu?? a ?en p?itahovaných Kristem a schopných svěd?it o něm svým ?ivotem, soucitem a tím, ?e jsou spole?níky na cestě ka?dého ?lověka. Na druhou stranu si budoucí Benedikt XVI. ji? tehdy dob?e uvědomoval, jak iluzorní je myslet si, ?e lze zastavit úpadek západního k?es?anství uzav?ením se do pevnosti, redukcí víry na tradicionalismus, na identitární pojivo skupiny, na ideologii k podpo?e nějakého politického projektu.
Toto je v kone?ném d?sledku klí?em k poslání, silou evangelizace v době, kterou procházíme: povolání být p?edev?ím lidmi, otev?enými a soucitnými. K?es?an?tí mu?i a ?eny, kte?í se necítí nad?azení ostatním, proto?e si uvědomují, ?e ?asto jsou to právě ?vzdálení“, ti, které pova?ujeme za ?ne?isté“, jako milosrdný Samaritán z evangelia, kdo nám vydávají svědectví o soucitu.
