MAP

Kardinálové shromáždění v konkláve Kardinálové shromáždění v konkláve  (@Vatican Media)

Modlitba v konkláve

Kněz římské diecéze, o. Federico Corrubolo, rektor kostela Panny Marie Božské lásky na Campo Marzio, který vyučuje církevní dějiny na Vyšším institutu náboženských věd Ecclesia Mater na Lateránu, se zamýšlí nad jednotlivými obřady konkláve.

Federico Corrubolo – Řím

Během konkláve se hodně modlí. Každý, kdo je zvyklý se modlit, dobře ví, že není totéž učinit rozhodnutí po modlitbě a bez ní. Po modlitbě člověk uvažuje jinak. Je si více vědom svých omezení, ale také svých povinností. Lépe se chápe význam vlastní svobody, ale také vlastní ubohost.To vše je dojemně vyjádřeno ve starobylé modlitbě Adsumus, která se v konkláve pronáší způsobem a v čase, který považuje za nejvhodnější ceremoniář. Všichni volitelé ji velmi dobře znají a uchovávají v mysli.

Slova provázející hlasování v konkláve

Uvědomění si vlastních omezení spojené s důvěrou v Boha se odráží také v modlitbách, které zahajují a uzavírají každé hlasování konkláve. Zde se však zastavíme u slov, která každý volič pronáší před vložením lístku do urny: jsou to slova, která vyjadřují celou spiritualitu této jedinečné události v životě církve:

Testor Christum Dominum, qui me iudicaturus est,  me eum eligere, quem secundum Deum iudico eligi debere. Povolávám jako svědka Krista Pána, který mě bude soudit: volím toho, o kom usuzuji, že by měl být zvolen podle Boha.

Smysl konkláve je obsažen v těchto dvou slovech: secundum Deum, podle Boha. Tato dvě slova znamenají, že moje volba je výsledkem snahy interpretovat realitu církve a světa secundum Deum; že jsem se zavázal postavit se do Boží perspektivy se svými chabými lidskými silami a s co největší upřímností. Využívám maximum svých lidských schopností k reflexi, analýze a rozhodování a zaměřuji je na to, co mi podle svědomí připadá jako dobro církve. Více nemohu udělat. Od této chvíle musí jednat Duch svatý, který přebírá mou interpretaci a nechává ji působit na interpretaci ostatních...

Kardinálové v konkláve
Kardinálové v konkláve   (@Vatican Media)

ř&ܳٱ;&ܳٱ;š?

Tajemství lidské svobody a Boží milosti se slaví také v okamžiku volby. Člověk se nestává papežem automaticky, jakmile je dosaženo potřebného počtu hlasů. Po skončení hlasování se kardinál děkan jménem všech zeptá: Acceptasne electionem de te canonice factam in summum pontificem? („Přijímáš svou volbu za nejvyššího pontifika, která byla provedena kanonicky?“).

Na rozdíl od otázek při kněžském a biskupském svěcení neobsahuje obřad konkláve žádnou rituální formuli pro odpověď. Zvolený může vyjádřit svůj názor svobodně, podle svého svědomí. Je pouze nutné, aby byl souhlas jasný, což není samozřejmé (může být i odmítnut). V okamžiku vyjádření svého souhlasu se zvolený okamžitě stává papežem. Papežství není svátost, která se přijímá darem vkládáním rukou a konsekrační modlitbou, ale je to úřad božského práva, protože ho přímo chtěl Ježíš. Proto neexistuje obřad „papežské konsekrace“: „milost papežství“ se uděluje okamžitě přijetím úřadu. Nejde o svátostnou milost, ale jistě o milost účinnou. „Svobodný a informovaný“ souhlas je tedy jedinou nezbytnou podmínkou pro to, aby se někdo stal papežem.

Stoly v Sixtinské kapli
Stoly v Sixtinské kapli   (@Vatican Media)

Obřad volby jména

To vyplývá i z obřadu volby jména. Tento zvyk sahá do 6. století, kdy byl zvolen biskup jménem Mercurio, který požádal o změnu jména a stal se papežem jménem Giovanni (Jan).  Ve svátostech, které nelze opakovat, dochází k radikální a trvalé změně osoby: křest, biřmování a kněžské svěcení nelze opakovat, protože „vtiskují charakter“, jak se dříve říkalo, tj. tajemným, ale trvalým způsobem formují celou osobu, která je přijímá. Papežství není svátostí, a proto „nevtiskuje charakter“, ale uděluje milost petrovského úřadu a spojuje ji se souhlasem zvolené osoby; proto jméno není přijato, ale je zvoleno samotným zvoleným. Volba jména, bez ohledu na jeho historický původ, zdůrazňuje, že milost petrovského úřadu uděluje svobodné přijetí zvoleného.

Kardinálové v Sxitinské kapli
Kardinálové v Sxitinské kapli   (@Vatican Media)

„Jméno, které je programem“

Tím, že si zvolený dá jméno, vstupuje celou svou osobností do petrovského úřadu, chce mu dát určitý smysl, určitý směr, základní linii. Jméno nového papeže je tedy jeho úplně prvním poselstvím církvi a světu. Změna jména není povinná: lze si ponechat i křestní jméno, což učinilo několik papežů (i to se může stát poselstvím). Propojení mezi svobodou člověka a Boží milostí je patrné i na závěru obřadu. Po výběru jména sepisuje ceremoniář oficiální protokol o volbě. Nový papež jej podepíše a odejde se obléknout do sakristie. V tu chvíli se spálí hlasovací lístky a objeví se bílý kouř, který signalizuje, že volba proběhla úspěšně. Po obléknutí se nově zvolený papež vrací do Sixtinské kaple a před přijetím projevů úcty od kardinálů všichni naslouchají slovům evangelia, jako by se právě v tu chvíli naplňovala. Čte se evangelium podle Matouše: „Kdo říkáte, že jsem? ... Ty jsi Kristus ... Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův ... Ty jsi Petr a na této skále zbuduji svou církev.“ Zatímco Petr využívá veškerou svou svobodu, aby odpověděl Pánu, Ježíš „mu dává nové jméno“. V tom okamžiku je zřejmé setkání mezi svobodou člověka (volba jména) a udělením milosti petrovského úřadu, s ještě hlubší změnou jména: „Ať sis vybral jakékoli jméno, když jsi vsadil svou osobu a svou svobodu, ty jsi Petr...“.  Může se číst také Janovo evangelium, kde se projevuje křehkost člověka a moc Boží milosti: „Šimone, miluješ mě? ... Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji...“.

Modlitba kardinálů v konkláve
Modlitba kardinálů v konkláve   (@VaticanNews)

Habemus Papam!

Pocta kardinálů a zpěv Te Deum uzavírají oslavu volby papeže. Na závěr se první z kardinálů jáhnů vydává do lodžie Vatikánské baziliky , aby oznámil volbu lidu. Slavná formule Habemus Papam! Je doložena od roku 1484, ale používala se již dříve. Nejstarší zmínky uvádějí tato dvě slova v obráceném pořadí: Papam habemus! Význam je mírně odlišný, jako by se říkalo: „Konečně máme opět papeže!“. To vedlo některé k domněnce, že původ formule sahá až do konce západního schizmatu, kdy po dobu pěti let (1410–1415) vládli současně tři papežové, až v roce 1417 byl zvolen Martin V. a papež byl opět jediný: odtud pochází důvod gaudium magnum: konec chaosu a návrat jediného papeže. Je to zajímavá a nikoli nepravděpodobná hypotéza, i když dosud není podložena žádnými dokumentárními důkazy.

Na závěr tohoto duchovního výkladu obřadů konkláve stojí za to připomenout modlitbu za papeže z Velkého pátku, v níž jasně vyniká dar a tajemství Petrova úkolu v církvi (a správný způsob, jak k němu přistupovat, a to nejen v době, kdy je Svatý stolec neobsazený...). V těchto modlitbách je to Bůh, kdo si vybral papeže: tento detail nám připomíná, že zatímco my vidíme práci kardinálů volitelů v jejich křehké lidskosti, v nasazení jejich inteligence, citlivosti a odvahy; zatímco zvolený přijímá jedinečný vztah s Kristem, Hlavou a Pastýřem, v tajnosti konkláve; v tom všem působí Duch Boží a v konečném důsledku sám Bůh... To je tajemství církve!

Modleme se za našeho papeže N.
Bůh a náš Pán si ho vyvolil za prvního mezi biskupy;
kéž ho chrání a kéž ho zachová své církvi,
aby dobře vedl svatý lid Boží.

Všemohoucí, věčný Bože,
všechno záleží na tvé vůli.
Proto tě prosíme:
Zachovej našeho papeže N. ve své lásce,
ať posiluje tvůj lid ve víře
a vede ho po tvých cestách.
Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Kardinálové volitelé při společné modlitbě
Kardinálové volitelé při společné modlitbě

 

 

8. května 2025, 13:56