Extra omnes. V拧ichni ven
Paolo Ruffini
V tomto pozastaveném 膷ase se v拧ichni na sv臎t臎 ptají, kdo bude 267. 艡ímským biskupem. Zapojeni jsou v拧ichni, i kdy啪 jsou fyzicky vylou膷eni z místa, kde se nástupci apo拧tol暖, kte艡í se stali kardinály, shromá啪dili. Uchovává je ústraní Sixtinské kaple, aby vybrali slu啪ebníka slu啪ebník暖 Bo啪ích, který bude vést církev.
Slu啪ebníka. Slu啪ebníka jediného lidu, jeho啪 sou膷ástí byl a bude i nadále Petr, i poté, co byl povolán, aby jej vedl.
Slu啪ebníka. A v tom spo膷ívá tajemství. Jak m暖啪e slu啪ebník být hlavou lidu? Církve?
Na tuto otázku Je啪í拧 odpov臎d臎l slovy, kterým dodnes t臎啪ko rozumíme: 鈥濾íte, 啪e ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrd臎 vládnou národ暖m a velmo啪i jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi v拧ak tomu tak nebude. Ale kdo by cht臎l být mezi vámi veliký, a钮 je va拧ím slu啪ebníkem, a kdo by cht臎l být mezi vámi první, a钮 je otrokem v拧ech. V啪dy钮 ani Syn 膷lov臎ka nep艡i拧el, aby si nechal slou啪it, ale aby slou啪il a dal sv暖j 啪ivot jako výkupné za v拧echny.鈥� (Mk 10, 42-45).
Slou啪it tedy. K tomu jsou povoláni Petrovi nástupci p艡i vedení církve. A tento paradox mate. Je matoucí jak pro média, tak pro mnoho malých i velkých mocenských center ve sv臎t臎, která se trápí nad identitou a jménem toho, kdo bude vybrán, a mo啪ná se dokonce pokou拧ejí ovlivnit rozhodnutí tím, 啪e navrhují scéná艡e a interpretace, které se zdají být napsány na písku.
Extra omnes. Toto pravidlo vyvádí z rovnováhy tento 膷as pozastavený mezi nyn臎j拧ím okam啪ikem a tím, co je拧t臎 není, kdy i kardinálové (a Bo啪í lid, který 膷eká na svého pastý艡e, to ví, v臎艡í tomu a 啪ádá to) jsou povoláni vstoupit do tajemství a zanechat vn臎 Sixtinské kaple nejen v拧echny, ale i v拧echno: tedy sami sebe, své my拧lenky, své úvahy; a zcela se odevzdat, aby uvolnili místo pouze Duchu, dynamice, která je p艡esahuje, a Petrovu tajemství.
Ale Petr je práv臎 tímto. Tajemstvím, které nám dává jistotu.
Petr je rybá艡, kterému Je啪í拧 slíbil, 啪e zlo nezvít臎zí: 鈥濼y jsi Petr 鈥� Skála 鈥� a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nep艡emohou.鈥� (Mt 16,18).
Je to apo拧tol, za kterého se Bo啪í Syn modlil, kdy啪 mu sv臎艡oval svou církev, a adresoval za n臎j Otci zvlá拧tní prosbu. Prosil ho, aby ho podep艡el v nesení b艡emene, které by jinak bylo p艡íli拧 t臎啪ké.
Petr je mu啪 podep艡ený touto modlitbou, která se v 膷ase a d臎jinách roz拧í艡ila na jeho nástupce a dosp臎la a啪 k nám, k dne拧ním dn暖m. Je to konkrétní, výjime膷ná modlitba: aby víra nikdy neselhala tvá艡í v tvá艡 zkou拧kám, kterým bude muset 膷elit, tak odli拧ným a tak podobným t臎m, kterým 膷elíme v na拧í sekularizované, rozd臎lené, polarizované, zmatené, podrá啪d臎né dob臎; plné touhy po moci a postrádající lásku, neschopné pochopit hodnotu slu啪by a spole膷ného dobra, napln臎né k艡ehkými jistotami a fale拧nými pravdami, prosáklé spí拧e zá拧tí ne啪 milosrdenstvím, tak 膷asto tou啪ící spí拧e po pomst臎 ne啪 po odpu拧t臎ní: 鈥炁爄mone, 艩imone, satan si vy啪ádal, aby vás sm臎l prot艡íbit jako p拧enici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, a啪 se obrátí拧, utvrzuj své bratry.鈥� (Lk 22,31-32).
Petr je tajemstvím milosrdenství a lásky, spole膷enství a naslouchání.
Je to rybá艡, který se zmýlí ve svých výpo膷tech, který rozru拧ený stráví celou noc na mo艡i, ani啪 by chytil jedinou rybu, a který pak na slovo neznámého 膷lov臎ka hodí sít臎 na druhou stranu. A nakonec pochopí, 啪e ten, kdo mluví, je jeho Mistr.
Petr je h艡í拧ník, kterému bylo odpu拧t臎no: je vyvolený, který nejprve ho艡ce plakal, proto啪e zradil, a teprve poté se radoval. Jako Jidá拧. Av拧ak Petr plá膷e. Ho艡ce se rozplakal.
V jeho slzách je celé jeho tajemství. A je v nich tajemství církve. Ty slzy jsou mo啪ná klí膷em ke království. Jsou klí膷em k Petrovi a jeho tajemství: k jeho k艡ehkosti, která je silná práv臎 proto, 啪e nesvítí vlastním sv臎tlem. K jeho skále, i kdy啪 jí nebyl. A práv臎 proto nás v拧echny utvrzuje ve ví艡e.
