Petrovo otcovství
Andrea Tornielli, Vatikán
V napjatých hodinách p?ed za?átkem konkláve, které má zvolit nového nástupce apo?tola Petra, stojí za to p?ipomenout jeden zásadní aspekt slu?by biskupa ?íma, který je zvlá?tě vnímán Bo?ím lidem: otcovství. Miliony lidí se v okam?iku ne?ekaného oznámení smrti Franti?ka cítily jako osi?elé děti.
O zku?enosti otcovství p?emý?lel pape? Pavel VI. p?i rozhovoru se svým p?ítelem filozofem Jeanem Guittonem po návratu z cesty do Indie v prosinci 1964. P?i p?íjezdu ho na ulici p?ivítalo více ne? milion lidí v?ech nábo?enství. Bylo to nezapomenutelné objetí. Dav zaplavil ulici a obklopil limuzínu Lincoln s otevíracím st?e?ním oknem, kterou Pavel VI. později daroval Matce Tereze z Kalkaty. Dvě hodiny bez p?estávky pape? Montini zdravil a ?ehnal. P?i vzpomínce na toto setkání s davem se pape? svě?il Guittonovi: ?Myslím, ?e ze v?ech d?stojností pape?e je nejzáviděníhodněj?í otcovství. Měl jsem p?íle?itost doprovázet Pia XII. p?i slavnostních ob?adech. Vrhával se do davu jako do rybníka v Betsaidě. Lidé se k němu tiskli, trhali mu roucho. A on byl rozzá?ený. Nabíral sílu. Ale mezi tím, být svědkem otcovství, a být osobně otcem, je rozdíl jako mezi nebem a zemí. Otcovství je pocit, který naplňuje ducha i srdce, který nás provází ka?dou hodinu dne, který nem??e slábnout, ale naopak roste, proto?e roste po?et dětí.“
Nejde, dodával Pavel VI., ?tolik o funkci, jako o otcovství. A nelze p?estat být otcem... Cítím se otcem celého lidstva... A tento pocit v povědomí pape?e je v?dy nový, v?dy svě?í, v zárodku, v?dy svobodný a tv?r?í. Je to pocit, který neunavuje, který nevy?erpává, který zbavuje ve?keré únavy. Nikdy, ani na okam?ik, jsem se necítil unavený, kdy? jsem zvedl ruku, abych po?ehnal. Ne, nikdy se neunavím, abych ?ehnal nebo odpou?těl. Kdy? jsem p?ijel do Bombaje, bylo t?eba ujet dvacet kilometr?, abych se dostal do sídla kongresu. Obrovské, nekone?né, husté, tiché, nehybné davy lemovaly silnici – duchovní a chudé davy, ty dychtivé, stísněné, svle?ené davy, které lze vidět jen v Indii. Musel jsem pokra?ovat v ?ehnání. Kněz, který stál vedle mě, mi myslím nakonec podpíral pa?i jako Moj?í??v slu?ebník. P?esto se necítím nad?azený, ale jako bratr, pod?ízený v?em, proto?e nesu b?emeno v?ech.
Nástupce Petra je bratr, ?pod?adný v?em“, proto?e nese b?emeno v?ech. Několik měsíc? p?ed touto zku?eností v Indii ji? Pavel VI. za?il, co to znamená být doslova ?pohltěn“ objetím lidí. Bylo to v lednu 1964, během jeho první apo?tolské cesty do Svaté země. Cesty, kterou si pape? Montini velmi p?ál. V Jeruzalémě u Dama?ské brány se shromá?dil tak velký dav, ?e znemo?nil pr?běh uvítání podle stanoveného programu. Samotný pape??v v?z se kýval jako lo? a pape?, který s námahou vystoupil, chráněn vojáky krále Husseina jen s obtí?emi pro?el Dama?skou bránou, ani? by mu mohli jeho spolupracovníci z doprovodu stát po boku. Pavel VI. pro?el celou Via Dolorosa mezi davem lidí, kte?í se tísnili v starobylých uli?kách Svatého města. Někdy se zdálo, ?e ho dav pohltí. Jeho tvá? z?stala v?dy klidná a usměvavá, zatímco zvedal ruce k po?ehnání.
Otec Giulio Bevilacqua, osobní p?ítel pape?e, toho ve?era prozradil skupině noviná?? shromá?děných p?ed apo?tolskou delegací v Jeruzalémě, ?e mu Giovanni Battista Montini p?ed mnoha lety svě?il: ?Sním o pape?i, který ?ije bez dvorského lesku a protokolu. Vlastně sám uprost?ed svých jáhn?.“ Proto, uzav?el Bevilacqua, ?jsem p?esvěd?en, ?e dnes, i kdy? je obklopen davem, je ??astněj?í ne? kdy? vstupoval do Baziliky sv. Petra na nosítkách".
