Extra omnes. V?ichni ven
Paolo Ruffini
V tomto pozastaveném ?ase se v?ichni na světě ptají, kdo bude 267. ?ímským biskupem. Zapojeni jsou v?ichni, i kdy? jsou fyzicky vylou?eni z místa, kde se nástupci apo?tol?, kte?í se stali kardinály, shromá?dili. Uchovává je ústraní Sixtinské kaple, aby vybrali slu?ebníka slu?ebník? Bo?ích, který bude vést církev.
Slu?ebníka. Slu?ebníka jediného lidu, jeho? sou?ástí byl a bude i nadále Petr, i poté, co byl povolán, aby jej vedl.
Slu?ebníka. A v tom spo?ívá tajemství. Jak m??e slu?ebník být hlavou lidu? Církve?
Na tuto otázku Je?í? odpověděl slovy, kterým dodnes tě?ko rozumíme: ?Víte, ?e ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národ?m a velmo?i jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi v?ak tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, a? je va?ím slu?ebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, a? je otrokem v?ech. V?dy? ani Syn ?lověka nep?i?el, aby si nechal slou?it, ale aby slou?il a dal sv?j ?ivot jako výkupné za v?echny.“ (Mk 10, 42-45).
Slou?it tedy. K tomu jsou povoláni Petrovi nástupci p?i vedení církve. A tento paradox mate. Je matoucí jak pro média, tak pro mnoho malých i velkých mocenských center ve světě, která se trápí nad identitou a jménem toho, kdo bude vybrán, a mo?ná se dokonce pokou?ejí ovlivnit rozhodnutí tím, ?e navrhují scéná?e a interpretace, které se zdají být napsány na písku.
Extra omnes. Toto pravidlo vyvádí z rovnováhy tento ?as pozastavený mezi nyněj?ím okam?ikem a tím, co je?tě není, kdy i kardinálové (a Bo?í lid, který ?eká na svého pastý?e, to ví, vě?í tomu a ?ádá to) jsou povoláni vstoupit do tajemství a zanechat vně Sixtinské kaple nejen v?echny, ale i v?echno: tedy sami sebe, své my?lenky, své úvahy; a zcela se odevzdat, aby uvolnili místo pouze Duchu, dynamice, která je p?esahuje, a Petrovu tajemství.
Ale Petr je právě tímto. Tajemstvím, které nám dává jistotu.
Petr je rybá?, kterému Je?í? slíbil, ?e zlo nezvítězí: ?Ty jsi Petr ? Skála ? a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nep?emohou.“ (Mt 16,18).
Je to apo?tol, za kterého se Bo?í Syn modlil, kdy? mu svě?oval svou církev, a adresoval za něj Otci zvlá?tní prosbu. Prosil ho, aby ho podep?el v nesení b?emene, které by jinak bylo p?íli? tě?ké.
Petr je mu? podep?ený touto modlitbou, která se v ?ase a dějinách roz?í?ila na jeho nástupce a dospěla a? k nám, k dne?ním dn?m. Je to konkrétní, výjime?ná modlitba: aby víra nikdy neselhala tvá?í v tvá? zkou?kám, kterým bude muset ?elit, tak odli?ným a tak podobným těm, kterým ?elíme v na?í sekularizované, rozdělené, polarizované, zmatené, podrá?děné době; plné touhy po moci a postrádající lásku, neschopné pochopit hodnotu slu?by a spole?ného dobra, naplněné k?ehkými jistotami a fale?nými pravdami, prosáklé spí?e zá?tí ne? milosrdenstvím, tak ?asto tou?ící spí?e po pomstě ne? po odpu?tění: ??imone, ?imone, satan si vy?ádal, aby vás směl prot?íbit jako p?enici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, a? se obrátí?, utvrzuj své bratry.“ (Lk 22,31-32).
Petr je tajemstvím milosrdenství a lásky, spole?enství a naslouchání.
Je to rybá?, který se zmýlí ve svých výpo?tech, který rozru?ený stráví celou noc na mo?i, ani? by chytil jedinou rybu, a který pak na slovo neznámého ?lověka hodí sítě na druhou stranu. A nakonec pochopí, ?e ten, kdo mluví, je jeho Mistr.
Petr je h?í?ník, kterému bylo odpu?těno: je vyvolený, který nejprve ho?ce plakal, proto?e zradil, a teprve poté se radoval. Jako Jidá?. Av?ak Petr plá?e. Ho?ce se rozplakal.
V jeho slzách je celé jeho tajemství. A je v nich tajemství církve. Ty slzy jsou mo?ná klí?em ke království. Jsou klí?em k Petrovi a jeho tajemství: k jeho k?ehkosti, která je silná právě proto, ?e nesvítí vlastním světlem. K jeho skále, i kdy? jí nebyl. A právě proto nás v?echny utvrzuje ve ví?e.
