杏MAP导航

Cíl v拧ech soud暖

Podobenství o posledním soudu, o n臎m啪 vypráví Matou拧ovo evangelium a které je zobrazeno na slavné Michelangelov臎 fresce, bývá vykládáno jako výzva k lásce. Bli啪拧í analýza v拧ak odhalí p艡ekvapivý pohled: nejde o soud v tradi膷ním smyslu, ale o prohlá拧ení, které odhaluje skute膷nost, ji啪 ka啪dý 膷lov臎k pro啪ívá. Kritériem pro p艡ístup do Království není nábo啪enská p艡íslu拧nost, ale konkrétní láska k nejmen拧ím brat艡ím a sestrám, kte艡í v evangelijní perspektiv臎 p艡edstavují Kristovy u膷edníky. Odpov臎dností k艡es钮an暖 tedy není v první 艡ad臎 konat dobro, ale umo啪nit ho konat druhým.

Toto podobenství navíc p艡evrací b臎啪ný smysl pro posuzování: spravedliví i bezbo啪ní projevují údiv nad královými slovy, co啪 je znamením, 啪e dobro, které v nich bylo vykonáno, bylo pro啪íváno p艡irozen臎 a nev臎dom臎. To nazna膷uje, 啪e p艡ístup k v臎膷nému 啪ivotu nezávisí na morálním výkonu, ale na schopnosti 啪ít v lásce bez vypo膷ítavosti.

Katechismus uvádí, 啪e na konci 膷as暖 se pln臎 projeví Bo啪í království, které prom臎ní lidstvo a vesmír v 鈥瀗ové nebe a novou zemi鈥� (KKC 1042-1044). Tato nad臎je je zako艡en臎na v Kristov臎 p艡íslibu, který nás vyzývá, abychom v této perspektiv臎 啪ili ji啪 nyní, bez úzkosti z výkonu, ale s d暖v臎rou, 啪e je to sám B暖h, kdo prom臎ní na拧e lidství ke svému obrazu a podob臎 podle onoho plánu lásky, který je od po膷átku.

Je啪í拧 ohlásil v臎膷ný 啪ivot nikoli jako budoucí a vzdálenou skute膷nost, ale jako stav, který je ji啪 nyní dostupný t臎m, kdo sly拧í jeho slovo a v臎艡í v Otce (Jan 5,24). Evangelium nás vyzývá, abychom si uv臎domili, 啪e v臎膷ný 啪ivot ji啪 za膷al: projevuje se ve zp暖sobu, jakým 啪ijeme a milujeme, a otevíráme se tak prom臎艌ující Bo啪í p艡ítomnosti. Skute膷ným p艡ekvapením posledního soudu bude zji拧t臎ní, 啪e B暖h od nás neo膷ekával nic jiného ne啪 to, 啪e nás pln臎 uzná za své d臎ti, které jsou ji啪 pono艡eny do jeho v臎膷nosti.

První smrt

Pro膷 t臎啪ko poznáváme, 啪e v臎膷ný 啪ivot ji啪 za膷al? Bible nazna膷uje, 啪e lidé se od samého po膷átku ocitají v necitlivém a nep艡átelském postoji k Bo啪ímu p暖sobení. Starozákonní proroci odsuzovali neschopnost lidí v拧ímat si 鈥瀗ových v臎cí鈥�, které B暖h 膷iní, zatímco sám Je啪í拧, kdy啪 si v拧iml nechápavosti svých poslucha膷暖, mluvil v podobenstvích. Ne拧lo o to, aby své poselství zjednodu拧il, ale aby poukázal na tvrdost lidského srdce, uzav艡eného p艡ed mo啪ností plného 啪ivota.

Nový zákon popisuje tento stav paradoxním výrokem: jsme ji啪 mrtví, ale neuv臎domujeme si to. Smrt toti啪 není jen kone膷nou událostí 啪ivota (biologická smrt), ale také skute膷ností, kterou ji啪 pro啪íváme, a to skrze uzav艡enost v nás samých, která nám brání vnímat 啪ivot jako n臎co v臎膷ného, co nám chce B暖h dát. Kniha Genesis vypráví o této ztrát臎 citlivosti prost艡ednictvím toho, co tradice nazývá 鈥瀙rvotním h艡íchem鈥�: 膷lov臎k, místo aby p艡ijal 啪ivot jako dar, se jej sna啪í ovládat a p艡ekra膷uje tak hranice stanovené Bohem. Výsledkem není autonomie, kterou sliboval had, ale pocit studu a zmatení.

Tato první 鈥瀡nit艡ní smrt鈥� se projevuje v na拧í neustálé snaze zakrývat své slabosti p艡edstavami, rolemi a úsp臎chy, ani啪 bychom 膷elili hluboké prázdnot臎, která nás obývá. V Bibli se v拧ak zdá, 啪e B暖h není tímto stavem znepokojen: jeho první reakcí je hledání 膷lov臎ka a otázka: 鈥濳de jsi?鈥� (Gn 3,9). To nazna膷uje, 啪e vnit艡ní smrt není konec, ale bod, od n臎ho啪 m暖啪e za膷ít cesta spásy.

Tato logika se objevuje i v dramatu Kaina a Ábela: B暖h nezasahuje, aby zabránil bratrovra啪d臎, ale chrání Kaina p艡ed jeho vlastní vinou. To ukazuje, 啪e na拧e 鈥瀙rvní smrt鈥� není nevyhnutelným osudem, ale p艡íle啪itostí znovuobjevit v臎膷ný 啪ivot jako p艡ítomnou, nikoli pouze budoucí skute膷nost. Sám Je啪í拧 nás vyzývá, abychom 啪ivotní tragédie chápali jako p艡íle啪itost k obrácení, nikoli jako znamení odsouzení (Lk 13,4-5).

B暖h se na na拧i vnit艡ní smrt nedívá jako na porá啪ku, ale jako na výchozí bod pro novou existenci. Skute膷nou p艡eká啪kou na cest臎 k v臎膷nému 啪ivotu není biologická smrt, ale na拧e neschopnost rozpoznat, 啪e jsme ji啪 pono艡eni do reality, která p艡esahuje 膷as, pokud se ji jen rozhodneme pro啪ívat s d暖v臎rou a otev艡eností v暖膷i Bohu.