MAP

Postní duchovní cvičení pro papeže a římskou kurii v aule Pavla VI. Postní duchovní cvičení pro papeže a římskou kurii v aule Pavla VI.  (VATICAN MEDIA Divisione Foto)

Papežský kazatel: Věčný život nezávisí na morálním výkonu, ale na nezištné lásce

Zveřejňujeme shrnutí druhé a třetí meditace otce Roberta Pasoliniho, kazatele Papežského domu, která v pondělí 10. března pronesl při postních exerciciích pro papeže, který se připojuje duchovně, a římskou kurii.

Cíl všech soudů

Podobenství o posledním soudu, o němž vypráví Matoušovo evangelium a které je zobrazeno na slavné Michelangelově fresce, bývá vykládáno jako výzva k lásce. Bližší analýza však odhalí překvapivý pohled: nejde o soud v tradičním smyslu, ale o prohlášení, které odhaluje skutečnost, již každý člověk prožívá. Kritériem pro přístup do Království není náboženská příslušnost, ale konkrétní láska k nejmenším bratřím a sestrám, kteří v evangelijní perspektivě představují Kristovy učedníky. Odpovědností křesťanů tedy není v první řadě konat dobro, ale umožnit ho konat druhým.

Toto podobenství navíc převrací běžný smysl pro posuzování: spravedliví i bezbožní projevují údiv nad královými slovy, což je znamením, že dobro, které v nich bylo vykonáno, bylo prožíváno přirozeně a nevědomě. To naznačuje, že přístup k věčnému životu nezávisí na morálním výkonu, ale na schopnosti žít v lásce bez vypočítavosti.

Katechismus uvádí, že na konci časů se plně projeví Boží království, které promění lidstvo a vesmír v „nové nebe a novou zemi“ (KKC 1042-1044). Tato naděje je zakořeněna v Kristově příslibu, který nás vyzývá, abychom v této perspektivě žili již nyní, bez úzkosti z výkonu, ale s důvěrou, že je to sám Bůh, kdo promění naše lidství ke svému obrazu a podobě podle onoho plánu lásky, který je od počátku.

Ježíš ohlásil věčný život nikoli jako budoucí a vzdálenou skutečnost, ale jako stav, který je již nyní dostupný těm, kdo slyší jeho slovo a věří v Otce (Jan 5,24). Evangelium nás vyzývá, abychom si uvědomili, že věčný život již začal: projevuje se ve způsobu, jakým žijeme a milujeme, a otevíráme se tak proměňující Boží přítomnosti. Skutečným překvapením posledního soudu bude zjištění, že Bůh od nás neočekával nic jiného než to, že nás plně uzná za své děti, které jsou již ponořeny do jeho věčnosti.

První smrt

Proč těžko poznáváme, že věčný život již začal? Bible naznačuje, že lidé se od samého počátku ocitají v necitlivém a nepřátelském postoji k Božímu působení. Starozákonní proroci odsuzovali neschopnost lidí všímat si „nových věcí“, které Bůh činí, zatímco sám Ježíš, když si všiml nechápavosti svých posluchačů, mluvil v podobenstvích. Nešlo o to, aby své poselství zjednodušil, ale aby poukázal na tvrdost lidského srdce, uzavřeného před možností plného života.

Nový zákon popisuje tento stav paradoxním výrokem: jsme již mrtví, ale neuvědomujeme si to. Smrt totiž není jen konečnou událostí života (biologická smrt), ale také skutečností, kterou již prožíváme, a to skrze uzavřenost v nás samých, která nám brání vnímat život jako něco věčného, co nám chce Bůh dát. Kniha Genesis vypráví o této ztrátě citlivosti prostřednictvím toho, co tradice nazývá „prvotním hříchem“: člověk, místo aby přijal život jako dar, se jej snaží ovládat a překračuje tak hranice stanovené Bohem. Výsledkem není autonomie, kterou sliboval had, ale pocit studu a zmatení.

Tato první „vnitřní smrt“ se projevuje v naší neustálé snaze zakrývat své slabosti představami, rolemi a úspěchy, aniž bychom čelili hluboké prázdnotě, která nás obývá. V Bibli se však zdá, že Bůh není tímto stavem znepokojen: jeho první reakcí je hledání člověka a otázka: „Kde jsi?“ (Gn 3,9). To naznačuje, že vnitřní smrt není konec, ale bod, od něhož může začít cesta spásy.

Tato logika se objevuje i v dramatu Kaina a Ábela: Bůh nezasahuje, aby zabránil bratrovraždě, ale chrání Kaina před jeho vlastní vinou. To ukazuje, že naše „první smrt“ není nevyhnutelným osudem, ale příležitostí znovuobjevit věčný život jako přítomnou, nikoli pouze budoucí skutečnost. Sám Ježíš nás vyzývá, abychom životní tragédie chápali jako příležitost k obrácení, nikoli jako znamení odsouzení (Lk 13,4-5).

Bůh se na naši vnitřní smrt nedívá jako na porážku, ale jako na výchozí bod pro novou existenci. Skutečnou překážkou na cestě k věčnému životu není biologická smrt, ale naše neschopnost rozpoznat, že jsme již ponořeni do reality, která přesahuje čas, pokud se ji jen rozhodneme prožívat s důvěrou a otevřeností vůči Bohu.

 

 

10. března 2025, 18:14