Pape?sk? kazatel: smrt není porá?ka, ale okam?ik, kdy spat?íme Bo?í tvá?
Roberto Pasolini OFMCap.
Konec bude za?átkem
Víra církve, zalo?ená na Kristově vzk?í?ení, v?dy nabízela světu naději na ?ivot po smrti. Postupem ?asu se v?ak tento p?íslib rozost?il a dnes není ani tak zpochybňován, jako spí?e ignorován. Tvá?í v tvá? této lhostejnosti jsou vě?ící povoláni znovu objevit hodnotu a krásu vě?ného ?ivota a obnovit jeho autentický smysl. Tento úkol je je?tě naléhavěj?í v tomto Svatém roce a ve chvíli hlubokého utrpení, které pro?ívá Svatý otec.
Cesta duchovních cvi?ení na téma vě?ného ?ivota, kterou chceme podniknout, nachází sv?j základ v k?es?anském zjevení. Za?ínáme ji tím, ?e ?erpáme některé souhrnné formulace z Katechismu katolické církve (KKC), který nabízí p?ístupnou syntézu teologického my?lení. KKC p?edstavuje smrt nikoli jako konec, ale jako p?echod k vě?nému ?ivotu ve spole?enství s Kristem. Toto pojetí má své ko?eny v Listu ?íman?m, kde svatý Pavel uvádí, ?e skrze k?est jsme spojeni s Kristovou smrtí a vzk?í?ením, a tak získáváme p?ístup k novému ?ivotu.
Smrt je podle katechismu okam?ikem, kdy dochází ke zvlá?tnímu soudu, který hodnotí p?ijetí ?i odmítnutí Bo?í milosti. Spása v?ak není vyhrazena pouze těm, kdo formálně poznali Krista: Druhý vatikánský koncil uznává, ?e p?ístup k vě?nému ?ivotu mohou získat i ti, kdo následují své svědomí a up?ímně hledají Boha. KKC zd?razňuje, ?e kone?ný soud se nezakládá na pouhých vněj?ích skutcích, ale na pro?ívané lásce, co? je ozvěnou my?lenky svatého Jana od K?í?e: ?A? nastane ve?er ?ivota, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali“.
Kone?ný osud ?lověka se dělí na t?i mo?nosti: ráj, vě?né zatracení (peklo) a kone?né o?i?tění (o?istec). Ráj p?edstavuje plnou realizaci lidské bytosti, vě?né spole?enství s Kristem, v něm? ka?dý ?lověk nalezne svou pravou identitu. Peklo je naproti tomu popisováno jako kone?né odlou?ení od Boha, ale církev nikdy s jistotou netvrdila, ?e je tam někdo odsouzen. O?istec je kone?ně chápán jako o?istný proces pro ty, kte?í, a? v Bo?í milosti, nejsou je?tě p?ipraveni na nebe. A mo?ná právě v tomto posledním ?údělu“ nacházíme originalitu k?es?anského zjevení. Mo?nost poslední ?chvíle“ o?isty je p?íle?itostí vyrovnat se a? do konce s nekone?nou Bo?í láskou.
Úvahy církve o vě?nosti ?ivota nemají vyvolávat strach, ale ?ivit naději a zd?razňovat, ?e ná? osud závisí na svobodě, s ní? se rozhodneme ?ít v lásce. Skute?né o?i?tění nespo?ívá v tom, ?e se staneme dokonalými, ale v tom, ?e plně p?ijmeme sami sebe ve světle Bo?í lásky a p?ekonáme iluzi, ?e musíme být ?jiní“, abychom si zaslou?ili spásu.
?asto jsme posedlí nutností být dokonalí, av?ak evangelium nás u?í, ?e skute?nou ?nedokonalostí“ není k?ehkost, ale nedostatek lásky. O?istec m??eme vnímat jako poslední ?anci osvobodit se od strachu, ?e nejsme dosta?ující, a s klidem p?ijmout to, co jsme, a u?init z něj místo vztahu a spole?enství s druhými. O?istec lze chápat jako ?okam?ik“, kdy kone?ně p?estaneme chtít Bohu něco dokazovat a jednodu?e se necháme milovat. Vě?nost tedy není jen budoucí odměnou, ale skute?ností, která za?íná ji? zde, nakolik se u?íme ?ít v lásce a spole?enství s Kristem. Nakonec ná? osud není psán ve strachu, ale v naději. Smrt není porá?ka, ale okam?ik, kdy kone?ně spat?íme Bo?í tvá? a zjistíme, ?e konec... byl jen za?átek
.
