杏MAP导航

Roberto Pasolini OFMCap. 

Konec bude za膷átkem

Víra církve, zalo啪ená na Kristov臎 vzk艡í拧ení, v啪dy nabízela sv臎tu nad臎ji na 啪ivot po smrti. Postupem 膷asu se v拧ak tento p艡íslib rozost艡il a dnes není ani tak zpochyb艌ován, jako spí拧e ignorován. Tvá艡í v tvá艡 této lhostejnosti jsou v臎艡ící povoláni znovu objevit hodnotu a krásu v臎膷ného 啪ivota a obnovit jeho autentický smysl. Tento úkol je je拧t臎 naléhav臎j拧í v tomto Svatém roce a ve chvíli hlubokého utrpení, které pro啪ívá Svatý otec.

Cesta duchovních cvi膷ení na téma v臎膷ného 啪ivota, kterou chceme podniknout, nachází sv暖j základ v k艡es钮anském zjevení. Za膷ínáme ji tím, 啪e 膷erpáme n臎které souhrnné formulace z Katechismu katolické církve (KKC), který nabízí p艡ístupnou syntézu teologického my拧lení. KKC p艡edstavuje smrt nikoli jako konec, ale jako p艡echod k v臎膷nému 啪ivotu ve spole膷enství s Kristem. Toto pojetí má své ko艡eny v Listu 艠íman暖m, kde svatý Pavel uvádí, 啪e skrze k艡est jsme spojeni s Kristovou smrtí a vzk艡í拧ením, a tak získáváme p艡ístup k novému 啪ivotu.

Smrt je podle katechismu okam啪ikem, kdy dochází ke zvlá拧tnímu soudu, který hodnotí p艡ijetí 膷i odmítnutí Bo啪í milosti. Spása v拧ak není vyhrazena pouze t臎m, kdo formáln臎 poznali Krista: Druhý vatikánský koncil uznává, 啪e p艡ístup k v臎膷nému 啪ivotu mohou získat i ti, kdo následují své sv臎domí a up艡ímn臎 hledají Boha. KKC zd暖raz艌uje, 啪e kone膷ný soud se nezakládá na pouhých vn臎j拧ích skutcích, ale na pro啪ívané lásce, co啪 je ozv臎nou my拧lenky svatého Jana od K艡í啪e: 鈥濧啪 nastane ve膷er 啪ivota, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali鈥�.

Postní duchovní cvi膷ení 艡ímské kurie   (VATICAN MEDIA Divisione Foto)

Kone膷ný osud 膷lov臎ka se d臎lí na t艡i mo啪nosti: ráj, v臎膷né zatracení (peklo) a kone膷né o膷i拧t臎ní (o膷istec). Ráj p艡edstavuje plnou realizaci lidské bytosti, v臎膷né spole膷enství s Kristem, v n臎m啪 ka啪dý 膷lov臎k nalezne svou pravou identitu. Peklo je naproti tomu popisováno jako kone膷né odlou膷ení od Boha, ale církev nikdy s jistotou netvrdila, 啪e je tam n臎kdo odsouzen. O膷istec je kone膷n臎 chápán jako o膷istný proces pro ty, kte艡í, a膷 v Bo啪í milosti, nejsou je拧t臎 p艡ipraveni na nebe. A mo啪ná práv臎 v tomto posledním 鈥�úd臎lu鈥� nacházíme originalitu k艡es钮anského zjevení. Mo啪nost poslední 鈥瀋hvíle鈥� o膷isty je p艡íle啪itostí vyrovnat se a啪 do konce s nekone膷nou Bo啪í láskou.

Úvahy církve o v臎膷nosti 啪ivota nemají vyvolávat strach, ale 啪ivit nad臎ji a zd暖raz艌ovat, 啪e ná拧 osud závisí na svobod臎, s ní啪 se rozhodneme 啪ít v lásce. Skute膷né o膷i拧t臎ní nespo膷ívá v tom, 啪e se staneme dokonalými, ale v tom, 啪e pln臎 p艡ijmeme sami sebe ve sv臎tle Bo啪í lásky a p艡ekonáme iluzi, 啪e musíme být 鈥瀓iní鈥�, abychom si zaslou啪ili spásu.

膶asto jsme posedlí nutností být dokonalí, av拧ak evangelium nás u膷í, 啪e skute膷nou 鈥瀗edokonalostí鈥� není k艡ehkost, ale nedostatek lásky. O膷istec m暖啪eme vnímat jako poslední 拧anci osvobodit se od strachu, 啪e nejsme dosta膷ující, a s klidem p艡ijmout to, co jsme, a u膷init z n臎j místo vztahu a spole膷enství s druhými. O膷istec lze chápat jako 鈥瀘kam啪ik鈥�, kdy kone膷n臎 p艡estaneme chtít Bohu n臎co dokazovat a jednodu拧e se necháme milovat. V臎膷nost tedy není jen budoucí odm臎nou, ale skute膷ností, která za膷íná ji啪 zde, nakolik se u膷íme 啪ít v lásce a spole膷enství s Kristem. Nakonec ná拧 osud není psán ve strachu, ale v nad臎ji. Smrt není porá啪ka, ale okam啪ik, kdy kone膷n臎 spat艡íme Bo啪í tvá艡 a zjistíme, 啪e konec... byl jen za膷átek

.