Pape?sk? kazatel: Vě?n? ?ivot nezávisí na morálním v?konu, ale na nezi?tné lásce
Cíl v?ech soud?
Podobenství o posledním soudu, o něm? vypráví Matou?ovo evangelium a které je zobrazeno na slavné Michelangelově fresce, bývá vykládáno jako výzva k lásce. Bli??í analýza v?ak odhalí p?ekvapivý pohled: nejde o soud v tradi?ním smyslu, ale o prohlá?ení, které odhaluje skute?nost, ji? ka?dý ?lověk pro?ívá. Kritériem pro p?ístup do Království není nábo?enská p?íslu?nost, ale konkrétní láska k nejmen?ím brat?ím a sestrám, kte?í v evangelijní perspektivě p?edstavují Kristovy u?edníky. Odpovědností k?es?an? tedy není v první ?adě konat dobro, ale umo?nit ho konat druhým.
Toto podobenství navíc p?evrací bě?ný smysl pro posuzování: spravedliví i bezbo?ní projevují údiv nad královými slovy, co? je znamením, ?e dobro, které v nich bylo vykonáno, bylo pro?íváno p?irozeně a nevědomě. To nazna?uje, ?e p?ístup k vě?nému ?ivotu nezávisí na morálním výkonu, ale na schopnosti ?ít v lásce bez vypo?ítavosti.
Katechismus uvádí, ?e na konci ?as? se plně projeví Bo?í království, které promění lidstvo a vesmír v ?nové nebe a novou zemi“ (KKC 1042-1044). Tato naděje je zako?eněna v Kristově p?íslibu, který nás vyzývá, abychom v této perspektivě ?ili ji? nyní, bez úzkosti z výkonu, ale s d?věrou, ?e je to sám B?h, kdo promění na?e lidství ke svému obrazu a podobě podle onoho plánu lásky, který je od po?átku.
Je?í? ohlásil vě?ný ?ivot nikoli jako budoucí a vzdálenou skute?nost, ale jako stav, který je ji? nyní dostupný těm, kdo sly?í jeho slovo a vě?í v Otce (Jan 5,24). Evangelium nás vyzývá, abychom si uvědomili, ?e vě?ný ?ivot ji? za?al: projevuje se ve zp?sobu, jakým ?ijeme a milujeme, a otevíráme se tak proměňující Bo?í p?ítomnosti. Skute?ným p?ekvapením posledního soudu bude zji?tění, ?e B?h od nás neo?ekával nic jiného ne? to, ?e nás plně uzná za své děti, které jsou ji? pono?eny do jeho vě?nosti.
První smrt
Pro? tě?ko poznáváme, ?e vě?ný ?ivot ji? za?al? Bible nazna?uje, ?e lidé se od samého po?átku ocitají v necitlivém a nep?átelském postoji k Bo?ímu p?sobení. Starozákonní proroci odsuzovali neschopnost lidí v?ímat si ?nových věcí“, které B?h ?iní, zatímco sám Je?í?, kdy? si v?iml nechápavosti svých poslucha??, mluvil v podobenstvích. Ne?lo o to, aby své poselství zjednodu?il, ale aby poukázal na tvrdost lidského srdce, uzav?eného p?ed mo?ností plného ?ivota.
Nový zákon popisuje tento stav paradoxním výrokem: jsme ji? mrtví, ale neuvědomujeme si to. Smrt toti? není jen kone?nou událostí ?ivota (biologická smrt), ale také skute?ností, kterou ji? pro?íváme, a to skrze uzav?enost v nás samých, která nám brání vnímat ?ivot jako něco vě?ného, co nám chce B?h dát. Kniha Genesis vypráví o této ztrátě citlivosti prost?ednictvím toho, co tradice nazývá ?prvotním h?íchem“: ?lověk, místo aby p?ijal ?ivot jako dar, se jej sna?í ovládat a p?ekra?uje tak hranice stanovené Bohem. Výsledkem není autonomie, kterou sliboval had, ale pocit studu a zmatení.
Tato první ?vnit?ní smrt“ se projevuje v na?í neustálé snaze zakrývat své slabosti p?edstavami, rolemi a úspěchy, ani? bychom ?elili hluboké prázdnotě, která nás obývá. V Bibli se v?ak zdá, ?e B?h není tímto stavem znepokojen: jeho první reakcí je hledání ?lověka a otázka: ?Kde jsi?“ (Gn 3,9). To nazna?uje, ?e vnit?ní smrt není konec, ale bod, od něho? m??e za?ít cesta spásy.
Tato logika se objevuje i v dramatu Kaina a Ábela: B?h nezasahuje, aby zabránil bratrovra?dě, ale chrání Kaina p?ed jeho vlastní vinou. To ukazuje, ?e na?e ?první smrt“ není nevyhnutelným osudem, ale p?íle?itostí znovuobjevit vě?ný ?ivot jako p?ítomnou, nikoli pouze budoucí skute?nost. Sám Je?í? nás vyzývá, abychom ?ivotní tragédie chápali jako p?íle?itost k obrácení, nikoli jako znamení odsouzení (Lk 13,4-5).
B?h se na na?i vnit?ní smrt nedívá jako na porá?ku, ale jako na výchozí bod pro novou existenci. Skute?nou p?eká?kou na cestě k vě?nému ?ivotu není biologická smrt, ale na?e neschopnost rozpoznat, ?e jsme ji? pono?eni do reality, která p?esahuje ?as, pokud se ji jen rozhodneme pro?ívat s d?věrou a otev?eností v??i Bohu.
