MAP

Papežský kazatel, italský kapucín Roberto Pasolini, provází duchovní cvičení Svatého otce a římské kurie Papežský kazatel, italský kapucín Roberto Pasolini, provází duchovní cvičení Svatého otce a římské kurie  (VATICAN MEDIA Divisione Foto)

Papežský kazatel: Jedině kontakt s Kristem přináší skutečné uzdravení, které není jen fyzické, ale i vnitřní

Přinášíme souhrn další z cyklu meditací „Naděje na věčný život“, jimiž papežský kazatel, italský kapucín Roberto Pasolini, provází duchovní cvičení Svatého otce a římské kurie. Rozjímání nazvané „Umírající nebo žijící?“ pronesl v úterý 11. března odpoledne.

Roberto Pasolini OFMCap.

Skutečnou výzvou na naší cestě není jen projít smrtí, ale uvědomit si, že věčný život začíná již zde. Často si namlouváme, že existují pouze dvě kategorie lidí: živí a mrtví. Janovo evangelium příběhem o Lazarově vzkříšení tento názor zpochybňuje: opravdu mrtví nejsou jen ti, kteří přestali dýchat, ale také ti, které blokuje strach, stud a kontrola. Lazar, ovinutý pruhy plátna, které omezují veškerý pohyb, představuje nás všechny, když se necháme dusit rigidními očekáváními a vzorci a ztrácíme kontakt se svou vnitřní svobodou.

Marta a Marie tváří v tvář smrti svého bratra vyjadřují podmíněnou víru: „Kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel“ (Jan 11,21). Tato mentalita odráží představu Boha, který by měl vždy zasáhnout, aby nás ušetřil bolesti. Ježíš však nepřišel utrpení odstranit, ale proměnit: „Já jsem vzkříšení a život“ (Jan 11,25). Skutečnou otázkou tedy není, zda zemřeme, ale zda skutečně žijeme a důvěřujeme Kristu a jeho slovu.

Tato výzva se objevuje i v epizodě ženy s krvotokem, dvanáct let nemocné ženy, která se navzdory všemu odváží dotknout Ježíšova pláště a hledat uzdravení (Mk 5,25-34). Její stav představuje celé lidstvo: hledáme léky, hledáme život, ale často se spoléháme na falešné modly, které nás vyprazdňují. Jedině kontakt s Kristem může přinést skutečné uzdravení, které není jen fyzické, ale i vnitřní: schopnost důvěřovat a cítit přijetí.

Ježíš jí říká: „Dcero, tvá víra tě zachránila“ (Mk 5,34), čímž ukazuje, že spása není vnějším Božím zásahem, ale projevuje se ve schopnosti otevřít se jeho přítomnosti. Totéž platí pro zpověď a jakoukoli zkušenost smíření: formální úkon nestačí, je třeba, aby naše srdce znovu objevilo důvěru v Boha, který si nás přeje skutečně živé.

Znamení, jímž je Lazarovo vzkříšení, a uzdravení ženy trpící krvácením před nás staví radikální otázku: Jsme umírající, kteří čekají na konec, nebo živí, kteří již začali zakoušet vzkříšení? Věčný život není jen budoucí odměnou, ale skutečností, kterou si můžeme zvolit již nyní, žít se svobodou, nadějí a důvěrou v Boha, který nás volá k plnosti.

11. března 2025, 18:49