MAP

Filippo Grandi, vysoký komisař OSN pro uprchlíky, hovořil ve Vatikánu s papežem Lvem XIV. Filippo Grandi, vysoký komisař OSN pro uprchlíky, hovořil ve Vatikánu s papežem Lvem XIV.   (@VATICAN MEDIA)

Vysoký komisař OSN pro uprchlíky: ʲžův hlas je významný pro ty, kteří trpí

Filippo Grandi, vysoký komisař OSN pro uprchlíky, hovořil ve Vatikánu s papežem Lvem XIV. Témata jednání se týkala nucené migrace, dramatického osudu obětí války a situace v oblastech zdevastovaných konflikty.

Francesca Sabatinelli – Vatikán

Bylo to setkání těch, kterým leží na srdci život lidí a jejich právo na plnohodnotné bytí. Setkání mezi těmi, kteří odsuzují násilí války a jeho devastující dopad na civilisty, včetně nucené migrace. Toto jsou témata, kterým se papež Lev XIV. věnuje od začátku svého pontifikátu a o nichž ve čtvrtek 18. září hovořil s Filippem Grandim, vysokým komisařem OSN pro uprchlíky, kterého papež přijal několik měsíců před koncem jeho funkčního období, které se uzavře 31. prosince. Během dialogu se hovořilo o hlavních světových krizích, od Gazy po Myanmar, které podle Filippa Grandiho poukazují na dramatický stav mezinárodního humanitárního práva, jak uvedl pro vatikánská média. Hlas papeže Lva a významný zájem Svatého stolce o zapomenuté nebo opomíjené krize, jak upřesňuje vysoký komisař, „mají mimořádný význam“.

Záběr z audience
Záběr z audience   (@VATICAN MEDIA)

Jak proběhlo setkání s papežem?

Toto první setkání se Svatým otcem bylo pro mě i pro Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) velmi pozitivní a řekl bych, že také velmi jasné, pokud jde o otázku uprchlíků, migrantů a pohybu obyvatelstva. ʲž zůstává, stejně jako jeho předchůdce, velmi angažovaný v této oblasti a diskutovali jsme o významu tohoto úsilí. Samozřejmě jsme také diskutovali o krizích, které procházejí světem, které ho znepokojují a které znepokojují nás. Od Palestiny přes Ukrajinu, četné africké krize, Myanmar, kde jsem právě byl, a tak dále. A také o otázkách migrační krize v Latinské Americe, což je kontinent, který Svatý otec dokonale zná. Bylo to tedy velmi plodné setkání s hlavou katolické církve, kterou jsem vnímal jako zainteresovanou, informovanou a angažovanou.

ʲž ve své knize, která vyšla v Peru, „León XIV: ciudadano del mundo, misionero del siglo XXI“ („Lev XIV: světoobčan, misionář 21. století“), mimo jiné vyjadřuje své velké znepokojení nad tím, jak se Spojené státy chovají k migraci, a uvádí, že o tom informoval amerického viceprezidenta Vance...

Diskutovali jsme o dopadu politiky této administrativy na tuto otázku a na organizace, jako je ta naše, které se jí zabývají. Na jeho žádost jsem papeži sdělil, jaký dopad má například výrazné snížení humanitární pomoci ze strany vlády Spojených států, a to nejen vůči Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), ale i vůči dalším humanitárním organizacím, vůči celému systému pomoci. Jak jsem však papeži vysvětlil a jak jsem často veřejně říkal, toto snížení není způsobeno pouze Spojenými státy, ale také mnoha evropskými zeměmi, jako je Německo, Francie, Spojené království, nikoli Itálie, ale jiné evropské země, které značně snížily pomoc, takže čelíme velmi silné finanční krizi, která nám již neumožňuje dělat vše, co jsme dělali dříve. Sdíleli jsme také názor, že toto snížení pomoci má i své rozpory. Například vlády evropských zemí nebo Spojených států říkají, že je třeba snížit migrační tlak na jejich hranicích, a to slýcháme každý den. Pokud však klesne i pomoc v zemích, kde je těchto lidí nejvíce, je jasné, že budou mít menší motivaci zůstat tam, kde jsou, a dojde k většímu pohybu obyvatelstva. Nikdy jsem nebyl velkým zastáncem tohoto argumentu: méně pomoci, více pohybu, ale nyní to vidíme. Uvedl jsem papeži příklad Čadu, kde až do loňského roku americká pomoc představovala více než 50 % mezinárodní pomoci. Nyní nebyla zrušena, ale byla výrazně snížena, a to i ze strany Evropanů. Je jasné, že každý týden přicházejí ze Súdánu stovky tisíc lidí, zejména z oblasti Dárfúru, lidé v hrozných fyzických a morálních podmínkách, kterým jsme dříve mohli v Čadu poskytnout alespoň minimální pomoc. Čad je vpouští, je to velmi chudá země, ale vpouští je, a žádá nás, abychom jim pomohli tyto lidi podporovat. Můžeme to udělat, ale v mnohem menším měřítku. Co se tedy děje? Pašeráci lidí, predátoři těchto lidí, kteří jsou velmi zruční, pokud jde o jejich obchod, jsou již všichni v této oblasti a přesvědčují přicházející lidi, aby se přesunuli do Libye, a Libye, jak víme, je mostem do Evropy. Toto omezení pomoci je tedy, kromě svých velmi závažných morálních a humanitárních aspektů, také velmi kontraproduktivní z hlediska zájmů států, které jsou neustále znepokojené, ne-li přímo obsesivně zaujaté příjezdem těchto lidí.

Zmínil jste, že mezi tématy, o kterých jste hovořil se Svatým otcem, byla také situace v Palestině. V Gaze každý den vidíme, co se děje, ale Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) tam není přítomen...

Je třeba uvést malé upřesnění: Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) není přítomen nikoli proto, že by nechtěl být přítomen, ale proto, že z důvodu mandátu a odpovědnosti různých organizací nemá specifický mandát týkající se palestinských uprchlíků. To je úkolem Úřadu OSN pro pomoc a práci s palestinskými uprchlíky (UNRWA), který je organizací pod velkým tlakem, organizací, kterou jsem sám několik let vedl a kterou dobře znám. A proto tam nejsme přítomni. Je těžké popsat situaci slovy, ale řekněme, že sdílíme zděšení a hrůzu. To jsou dvě slova, která nejlépe vystihují to, co se děje v Gaze, masakr, tlak na civilisty, jejich vyhánění z domovů a měst do malé oblasti, pásma Gazy, ze které nemohou odejít. Jedná se tedy o drama na několika úrovních, nemluvě o mrtvých, dětech, těch, kteří přicházejí o život při pokusu získat humanitární pomoc, jíž je vstup zakázán. Zkrátka, je to velmi dlouhý seznam děsu, závažných porušení mezinárodního práva a přípravy situace, která bude mít po desetiletí, po generace, katastrofální dopad na Palestince, ale bude pronásledovat také Izrael a celé lidstvo, pokud jde o odpovědnost, kterou jsme nedokázali unést. Takže, a teď to vyjádřím svými slovy, papež sdílel svou hlubokou bolest nad tím, co se děje, ostatně o tom v poslední době mluvil velmi jasně téměř každý den. Bohužel všechny tyto výzvy k příměří, k propuštění rukojmích, ke všemu, co podle nás musí být učiněno, se zdají být marné, a mezitím se tragédie odehrává, je téměř u konce. A pak je tu ještě otázka Západního břehu, nejde jen o Gazu, protože naprosto volná ruka izraelským osadníkům při kolonizaci je zcela zřejmá, což je další závažné porušení mezinárodního práva, protože nelze okupovat území bez mírové dohody, která stanoví určitá opatření. Je tedy jasné, že to vše pokračuje. V minulosti jsem strávil několik let svého života v Palestině. Tehdy se nám dialog, vyjednávání, obrana práv Palestinců a kritika okupace zdály obtížné, ale nyní jsme na mnohem závažnější a mnohem vyšší úrovni.

Právě jste se vrátil z Myanmaru, jedné z dalších závažných krizí, které papež neustále věnuje pozornost. Co se tam děje?

Chci to říci, říci to otevřeně: Svatý stolec je jedním z mála míst na světě, kde já i moji kolegové hovoříme o krizích, které jsou většinou zapomenuty nebo opomíjeny, a kde se setkáváme s odezvou, zájmem, touhou angažovat se, s odhodláním. Toto je moje poslední návštěva Říma, Vatikánu, v úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Chci však říci – jak jsem řekl papeži – že tato pozornost, tato citlivost, tento hlas na podporu těch, kteří trpí, jsou ze strany katolické církve mimořádně důležité, a doufáme, a jsem si jist, jak jsem řekl na začátku, že to bude pokračovat s papežem Lvem, stejně jako tomu bylo s papežem Františkem. Myanmar je jednou z těch krizí, které se zdají téměř neřešitelné, tj. autorita, která se dostala k moci prostřednictvím státního převratu, a proto není mezinárodně uznávána, vládne jedné části země, zatímco zbytek je pod kontrolou různých etnických, národních a subnárodních hnutí, krátce řečeno, jedná se o složitou galaxii ozbrojených skupin, které bojují proti ústřední vládě, bojovaly již dříve, ale nyní s těmito post-pučistickými autoritami dochází k obnovení bojů, s využitím letadel, leteckých bombardování ze strany ústředních autorit, což vede k velkým ztrátám na životech civilistů, ale i ze strany ozbrojených skupin dochází k různým zneužitím. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se zabývá vysídlenými osobami, humanitárními otázkami, máme také velmi specifický případ v Myanmaru, a to muslimskou menšinu Rohingů, z nichž část uprchla do Bangladéše, kde žijí ve velmi obtížných podmínkách v uprchlických táborech, ale část zůstala v Myanmaru. Jedná se o jednu z nejvíce marginalizovaných a nejnešťastnějších menšin v současném světě, nevím, jaký jiný termín použít, protože trpěli diskriminací za všech předchozích vlád Myanmaru a nyní je oblast, ve které žijí, okupována jednou z těchto ozbrojených skupin, která sama tuto menšinu zneužívá. Nezdá se tedy, že by změna politické situace v jejich regionu změnila jejich osud být pronásledovanou, marginalizovanou a neuznávanou menšinou.

Rohingové jsou skupinou lidí, kteří jsou zároveň uprchlíky a bez státní příslušnosti, protože nemají občanství, protože jim není přiznáno. Proto jsem s těmito místními orgány hovořil jako humanitární organizace, hovoříme se všemi, kdo ovládají tato území. Týden předtím jsem byl v Gomě, kde jsem hovořil se skupinou M23. Pro nás je tedy důležité hovořit se všemi a snažit se obnovit dialog, zejména s okamžitým poselstvím, aby se zastavil dopad na civilisty. Nejsem však příliš optimistický, bohužel mezinárodní vlivy v Myanmaru jsou složité. Není to země, kde je snadné využít mezinárodní zájmy. Je to velmi izolovaná země, v jistém smyslu velmi autarkická, a proto obtížná. Svět je dnes konstelací krizí. Proč je dnes na světě tolik uprchlíků, přes 120 milionů? Protože konflikty se staly neomezenými, co se týče dopadu na civilisty, v tom smyslu, že i ty křehké bariéry, které mezinárodní právo dokázalo vytvořit, i když nikoliv vynutit, se stávají tématem, které ztrácí na síle, které ztrácí dopad. A když pak nastanou situace jako na Ukrajině nebo v Gaze, kde mocné státy jako Rusko a Izrael páchají tato porušení beztrestně, vytváří to kontext globální beztrestnosti, ve kterém mnohem méně významné a méně mocné skupiny mohou ve svém malém měřítku způsobit civilnímu obyvatelstvu nepopsatelné škody. Proto lidé utíkají. Vždy utíkali před válkou, ale dnes utíkají více a rychleji, s větším strachem, protože válka je vedena tímto způsobem, přičemž jsou zcela ignorována práva civilistů, a to je velmi závažné. Porušování práv není závažné jen samo o sobě, ale také kvůli precedentu, který vytváří na globální úrovni, zejména dnes.

Na závěr se vás tedy ptám, v jakém stavu je mezinárodní humanitární právo?

Mezinárodní humanitární právo je připojeno k infuzi, kterou se někteří z nás snaží udržet otevřenou, ale které hrozí přerušení. Je to katastrofální. Doufám, že veřejnost v Evropě, alespoň v části Evropy, kde stále žijeme v relativním míru, prosperitě a klidu, doufám, že evropská veřejnost a veřejnost v jiných relativně stabilních zemích si uvědomí, že konec, úpadek mezinárodního humanitárního práva je dnes velkým rizikem, a to nejen pro obyvatelstvo Gazy, Myanmaru nebo Konga, ale pro nás všechny, protože jakmile budou tyto bariéry odstraněny, nebude již existovat žádná hranice pro násilí, které může postihnout i nás.

 

 

 

19. září 2025, 11:32