„S Matkou Boží se nekalkuluje“ – (nejen) o mariánské úctě papeže Bergoglia
Vatican News
„S Matkou Boží se nekalkuluje...“ Takovou odpověď dostal monsignor Guido Marini, dnes biskup v italské Tortoně, který byl v té době magistrem papežských bohoslužeb, když poněkud váhavě navrhl papeži Františkovi, aby daroval zlatý růženec soše Panny Marie Fatimské, kterou přenášeli náměstím svatého Petra. Vyprávěl to sám biskup Marini při mši za zemřelého papeže, která se konala 23. dubna v katedrále v Tortoně.
„Víme, jak byl oddaný Panně Marii,“ řekl Marini. „Jeho přáním, které vyjádřil i v závěti, bylo, aby byl pochován v bazilice Santa Maria Maggiore, v kapli Salus Populi Romani, kam se během svého pontifikátu často uchyloval, před každou cestou i po ní a při mnoha dalších příležitostech. Chci však připomenout zejména dvě události, které s tím souvisejí. Bylo to na začátku pontifikátu a na náměstí svatého Petra přinesli sochu Panny Marie z Fatimy. ʲž měl vykonat gesto úcty a někdo navrhl, aby do rukou Panny Marie vložil růženec.“
„Tak jsem se vydal hledat růženec,“ pokračoval někdejší papežský ceremoniář, “ale nenašel jsem nic významného, jen jeden velmi krásný, zlatý růženec, a musím říct, že jsem byl trochu v rozpacích, také proto, že jsem dobře věděl, že papež miloval jednoduché, skromné věci, ale bylo málo času a nenašel jsem nic jiného, co by mělo alespoň trochu význam. Šel jsem za ním a řekl: „Svatý otče, našel jsem růženec.“ „Dobře, dobře, bravo,“ odpověděl. Pak jsem dodal: „Je to zlatý růženec,“ a byl jsem připravený, že uslyším „ne, ne, ne“. Místo toho mi řekl: „To je v pořádku, to je v pořádku, protože s Matkou Boží se nekalkuluje, zlatý růženec je v pořádku.“
Stále na téma mariánské úcty papež Františka dodal biskup z Tortony následující vzpomínku: „Během té slavnosti nesli Pannu Marii na ramenou od obelisku až k pódiu, pak museli vystoupat po schodech a dostat se na prostranství před bazilikou. V určitém okamžiku se papež obrátil ke mně, zatímco Panna Maria postupovala vpřed, ještě než vystoupila po schodech, a řekl mi: „Pojď, pojď, pojď, protože Panně Marii se jde naproti, nenechává se čekat.“ Taková byla hluboká, ale také prostá a lidová úcta Svatého otce k Panně Marii.“
Biskup Marini pak zmínil hlavní téma pontifikátu, milosrdenství: „Vzpomínám si na první kajícnou liturgii, kterou papež prožil v bazilice sv. Petra během postní doby. V určitém okamžiku se spolu s dalšími kněžími měl usadit do zpovědnic, aby vyslechl zpovědi přítomných, a já jsem byl povolán, abych ho doprovodil do jeho zpovědnice. Když jsme se přiblížili k jeho zpovědnici, nečekaně změnil směr, šel k jiné zpovědnici, která byla poblíž, poklekl před zpovědníkem, který byl ohromen, a tam se vyzpovídal, aby to všichni viděli. Potom mi v sakristii řekl: „Promiň, že jsem tě neposlechl, šel jsem jinou cestou, ale chtěl jsem, aby tento papežův čin pomohl všem pochopit krásu zpovědi, krásu Božího milosrdenství, pochopit, jakým důvodem k radosti je přijít k Bohu a prosit o odpuštění.“
O „radosti z evangelia“ (Evangelii Gaudium), která dala název první apoštolské exhortaci argentinského papeže, mons. Marini vyprávěl: „Jednou řekl: „Víš, já velmi rád chodím mezi lidi s úsměvem na rtech, někdy možná dělám nějaká trochu zvláštní gesta, protože chci sdělovat Boží radost, chci, aby všichni mohli skutečně pocítit, že patřit k němu a žít podle evangelia je opravdová radost ze života. To je radost z evangelia, radost z Ježíše.“
Biskup Marini pak připomněl slovo „todos“, které papež třikrát zopakoval v Lisabonu při posledním Světovém dni mládeže: „Todos, todos, todos, všichni, všichni, všichni. Co to znamenalo? Že církev nemůže nemít v srdci touhu oslovit všechny, naslouchat všem, vstoupit do dialogu se všemi, aby všem přinesla krásu evangelia, které zachraňuje, a Krista, který je Spasitelem.“
Mons. Marini pak zmínil také synodalitu: „Byli jsme zapojeni do této synodální cesty, cesty, kterou papež vytrvale chtěl a chtěl ji, jak mi několikrát osobně řekl, ne proto, aby se sepsaly dokumenty. Říkal: „Nezáleží mi na tom, aby se znovu sepsaly další dokumenty, záleží mi především na tom, aby tato doba, tato cesta pomohla nám všem žít smysluplněji, pravdivěji, hlouběji společenství, účast, spoluzodpovědnost, být skutečně jedním tělem“. Také proto, že papež dobře věděl, že poslání se naplňuje pouze tam, kde je společenství, a že pouze láska uvnitř církve, společenství uvnitř církve, je tím, co církev tvoří.
O lásce papeže k chudým bývalý magistr papežských bohoslužeb řekl: „Měl na srdci chudé, měl na srdci všechny potřeby lidstva, a to nebylo jen naoko. Jednoho dne v sakristii, po setkání s chudými lidmi, jsem ho viděl plakat. Opravdu plakal, protože pociťoval chudobu člověka v každé její podobě jako svou vlastní bolest, osobní bolest, bolest, která se dotýkala jeho srdce. Opravdu plakal v tajnosti sakristie, vzpomínaje na setkání, které měl s jedním z těchto chudých, a když jsme několik dní po jeho zvolení papežem šli do věznice pro mladistvé, vzpomínám si, že před mší řekl: „Víš, pokaždé, když přijdu na jedno z těchto míst, ptám se sám sebe, proč oni a ne já? Mohl jsem tam být já.“ A řekl mi: „Přemýšlej o tom.“
Monsignor Marini dále zmínil úsilí o mír, který František jako často nevyslyšený prorok neúnavně hlásal, ohlašoval a žádal „jako dar pro naše ubohé válčící lidstvo“. Byl to pastýř, který „vášnivě miloval svět, a jedna věc, která mi vždy utkvěla v paměti, je, že se zajímal o všechno, o všechno, protože ho zajímalo vše, co se týkalo člověka, zajímaly ho všechny projevy lidskosti, vše, co mělo co do činění s člověkem, bylo v jeho srdci a bral si to k srdci. Chtěl být... tak trochu farářem celého světa: vzpomeňte si na telefonáty, které vedl s obyčejnými lidmi, nebo na rukopisné vzkazy, které posílal do všech koutů světa. Měl svět ve svém srdci a možná se tento aspekt jeho pontifikátu navždy zapsal do historie toho 27. března, v roce pandemie, kdy se objevil sám na Svatopetrském náměstí. Oči celého světa byly upřeny na toto náměstí, oči celého světa byly upřeny na papeže a papež v tu chvíli nesl k Bohu celý svět. To bude možná nejkrásnější obraz papeže, který skutečně vždy nesl své srdce do světa“.
Na závěr biskup Marini připomněl „odvahu a svobodu“ papeže Františka: „Chtěl přispět k reformě církve. Církev v každé době dějin potřebuje reformu ve své lidské dimenzii. Proč? Protože čas vytváří nánosy, mechanismy, které již nefungují tak, jak by měly. S odvahou a svobodou se snažil přispět k tomuto směřování. A to jistě nebylo vždy vítáno. Můžete si představit, jaké jásání panovalo na Svatopetrském náměstí v den jeho první mše. Když se vrátil do sakristie, řekl: „Víte, dnešní jásot lidí na Svatopetrském náměstí mi připomněl Ježíšův vstup do Jeruzaléma. A hned poté jsem si pomyslel: pamatuj si to, až přijdou dny utrpení a kříže.“ A tak se stalo. Protože tak je to u všech papežů.“