ʲž: univerzita by měla být inkluzivní, k pochopení a změnám je nutná pomalost
Tiziana Campisi - Vatikán
Na každé univerzitě dochází „k setkávání a výměně mezi generacemi; k rozvoji výzkumu v různých oborech; k soužití různých kulturních, politických a náboženských cítění; k prolínání místních a mezinárodních skutečností; k osobnímu růstu prostřednictvím úspěchů a neúspěchů, talentů a slabostí“. Stručně řečeno, univerzita je „v rozmanitosti velkým společenstvím“, kde se setkávají protiklady, což je něco, co „nejvíce chybí současnému soužití, zraňovanému stále více zdůrazňovanou polarizací názorů“, napsal papež František v poselství zaslaném palermskému arcibiskupovi monsignorovi Corradu Loreficemu, které v sobotu 8. února večer zaznělo u příležitosti slavnostního zahájení akademického roku Palermské univerzity - 219. od jejího založení. Studentům, vědeckým pracovníkům a profesorům papež svěřil slovo stojící v rozporu k převládající mentalitě, a sice „postoj, který po staletí odlišuje středomořské kultury: pomalost, která je nezbytná k chápání, růstu a změně“.
Naděje je tam, kde je prostor pro spravedlnost
„Začleňovat“, „chápat“, „přijímat, pozastavit soudy, hostit“: to všechno jsou rysy univerzality, na kterou se univerzita odvolává, zdůrazňuje papež a dodává, že „jen společně můžeme střežit a interpretovat skutečnost“ a „obývat ji“. A jestliže „obavy podmiňují i ty nejvzdělanější lidi a vyvolávají závist, soutěživost, ducha pomsty, rigiditu“, je zapotřebí „pevné osobní a institucionální poctivosti“, aby „jednota převládla nad konflikty, společné dobro nad osobními cíli a soukromými zájmy“. „Naděje je tam, kde je prostor pro spravedlnost,“ konstatuje papež, „a mladí lidé se mohou stát jejími protagonisty, zejména díky studiu, které je neabstrahuje, ale ponořuje do reality. Pro Františka je důležitý „kontakt s realitou“, zejména „s jejími odstraněnými nebo zavrženými částmi“, jako jsou „lidé, kteří se nikdy nedostanou na univerzitu“, nebo „celé čtvrti a sociální složky, které se staly neviditelnými“. Často „nedoceňujeme jejich existenci a úhel pohledu“, ačkoli „velkým otázkám současnosti a budoucnosti rozumíme spíše z okraje než z center studia a moci“.
Livatino a Puglisi symboly nových začátků
Je zapotřebí „odvahy k tomu, aby se každý dal do služeb města, opustil svou osobní a institucionální komfortní zónu“, aby mohlo dojít ke kontaminaci „vědomostí a metodologií“, k „novým transdisciplinárním syntézám“ a k „přilákání mozků“, poznamenává papež a poukazuje na to, že pokud se toto vše stane, „inteligence se oživí, studium a život se vzájemně otevřou, nové si razí cestu a zoufalství ustoupí“. Při pohledu na nový akademický rok na univerzitě v Palermu František poukázal na „mučedníky Rosaria Livatina a dona Pina Puglisiho spolu s velkým počtem svědků, kteří osvítili Sicílii a její hlavní město „svou nadějí“, jako na „symboly nových začátků“, k nimž každý „přispívá“ „svým vlastním talentem“.
Význam pomalosti
Tváří v tvář „fascinaci technikou“, která „je prodchnuta rychlostí“, „umělou inteligencí“, která „nás svádí svou performativitou“, však papež doporučuje pomalost. Tu, která je například potřebná ke čtení a „již není dopřána těm, kdo studují, a dokonce ani těm, kdo učí“, která je potřebná k pochopení, ale střetává se s „vyhraněnými ukazateli výsledků“. „Růst je naopak pomalý proces a nikdy lineární itinerář,“ pokračuje František, protože „selhání, stejně jako chyby, jsou základem hledání pravdy“ a „změna také potřebuje pomalost“, a to v různých oblastech. To jsou „cíle“, které si nesmíme dovolit „zavrhnout“, zdůrazňuje papež. Ve hře je „lidská inteligence, neredukovatelná na algoritmy a logické postupy“, uzavírá papež a připomíná, že lidská inteligence v hloubi duše směřuje k „hledání dobra, na které nikdo nemá monopol, ani jej nemůže měřit“, protože k němu směřujeme „krok za krokem“ a „pouze společně“.