Kardinál Koovakad: Náboženští lídři by měli urovnávat spory a podporovat mír
Isabella H. de Carvalho – Vatikán
Zvednout „hlas proti násilí a nespravedlivé diskriminaci, odvážně čelit důvodům vzniku konfliktů a pevně se postavit za ochranu našeho společného domova“. To je „velká odpovědnost“, kterou mají náboženští vůdci v současném světě, zdůrazňuje kardinál George Jacob Koovakad, prefekt Dikasteria pro mezináboženský dialog, ve svém projevu proneseném 28. srpna v Malajsii během druhého Mezinárodního summitu náboženských vůdců. Téma akce, která se koná v hlavním městě země, Kuala Lumpur, je „Role náboženských vůdců při řešení konfliktů“ a byla zorganizována úřadem malajského premiéra ve spolupráci s Muslimskou světovou ligou (Muslim World League).
„Jsme propojeni, jsme na sobě závislí a žádný národ, žádné náboženství, žádný vůdce nemůže čelit současným výzvám sám,“ tvrdí prefekt.
Spoluprací s „vládami, občanskou společností, médii“ a nasloucháním „příliš často ignorovaným hlasům“ žen, dětí, mladých lidí a dalších osob kardinál vyzývá k „oživení duchovní energie našich společenství a nasměrování srdcí k soucitu a porozumění“.
Náboženství a konflikty
Ve svém projevu kardinál identifikuje tři způsoby, jakými mohou náboženští vůdci „přispět k prevenci, řešení a urovnání konfliktů“. Prvním z nich je snaha být „hlasem míru, nikoli násilí“. „Řekněme si to na rovinu: náboženští vůdci nikdy nesmějí podněcovat nenávist,“ tvrdí Koovakad. „Nikdy nesmíme podporovat, ospravedlňovat nebo tolerovat násilí. Naše poslání je vyšší: předcházet zlu, řešit spory a uzdravovat rozdělení. Vždy musíme podporovat nenásilná řešení konfliktů. Teprve pak můžeme vybudovat svět hodný naší společné lidskosti.“
Kardinál zdůrazňuje, že náboženství „je často obviňováno z toho, že je příčinou konfliktů“ nebo „je zneužíváno“ jako „pohodlný nástroj k podněcování rozdělení nebo ospravedlňování agrese“. Zopakoval však, že „kořeny konfliktu obvykle spočívají v chudobě, nerovnosti, politické manipulaci, vyloučení a hlubokých ranách nespravedlnosti“ a rozdělení vzniká „zneužitím moci, v nezhojených sociálních rozkolech a v lidském srdci, když se vzdaluje spravedlnosti, soucitu a hledání pravdy“.
Uznává však, že v historii „někteří náboženští vůdci přímo nebo nepřímo přispěli k vyvolání nebo podnícení konfliktů“, zejména pokud se podíváme na jevy „jako je náboženský extremismus, etnicko-náboženská politická hnutí a fundamentalismus“. Musíme „upřímně uznat“, pokračuje Koovakad, „že v našich tradicích existují jednotlivci a skupiny, které ve jménu náboženství zasévaly rozdělení, páchaly násilí a způsobovaly zkázu“ nebo dokonce přetvářely či zkreslovaly „písma, tradice a historii, aby ospravedlnily násilí“, čímž udržovaly „diskriminaci“ a zbavovaly „ostatní jejich legitimních práv, včetně svobody náboženství“.
Víra nesmí být nikdy zbraní
Proto, jak zdůrazňuje prefekt, jsou náboženští vůdci „povoláni“, aby připomínali svým „komunitám, že víra nesmí být nikdy zbraní“, ale „silou, která uzdravuje“. Dále cituje myšlenku papeže Františka z jeho posledního poselství, velikonočního Urbi et Orbi, ve kterém vyzval všechny, „kteří mají politickou odpovědnost, aby nepodléhali logice strachu“. Kardinál Koovakad poté chválí setkání a iniciativy, které podporují mír a dialog, jako je Mezinárodní summit náboženských vůdců, Dokument o lidském bratrství pro světový mír a společné soužití nebo Deklarace z Mekky či Charta z Mekky.
Uzdravení a spravedlnost
Kardinál Koovakad dále objasňuje, že náboženští vůdci nemohou „klidně odpočívat nebo pokojně spát“ tváří v tvář „světu, v němž se ozývá křik zraněného lidstva a křik zraněné země“, zejména „dětí, žen a chudých“. „Jako náboženští vůdci jsme povoláni, abychom zvedli své hlasy na podporu těch, kteří nespravedlivě trpí v konfliktech“, „mluvili spravedlivě a odvážně“ a „uzdravovali, protože nakonec budeme souzeni za své skutky milosrdenství a soucitu“, vysvětluje kardinál. „Náboženství má v sobě jedinečnou sílu uzdravovat rány“, dodává, „prostřednictvím odpuštění, ale také prostřednictvím spravedlivého uplatňování spravedlnosti a bez skrývání pravdy“. Uzdravení je výzvou pro oběti a zúčastněné strany, „aby uvažovaly o možnosti nové lidskosti prostřednictvím smíření“. Koovakad pokračuje: „Skutečný a trvalý mír začíná uzdravením hlubokých ran lidstva. Teprve až budou uzdravena srdce, bude svět kolem nás moci vzkvétat v míru a harmonii.“
Význam mezináboženského dialogu
A konečně, poslední způsob, který kardinál předkládá jako prostředek, kterým mohou náboženští vůdci „vytvořit budoucnost míru a solidarity“ ve světě „zraněném nedůvěrou, nenávistí a extremismem“, je mít „odvahu zbořit staré zdi a přestat stavět nové“ a zároveň vytvářet „nové mosty“ solidarity. Prefekt totiž označuje mezináboženský dialog za cestu, která již desítky let boří bariéry „strachu, nevědomosti a nenávisti“. Jako příklad uvádí úsilí církve, která po zveřejnění Nostra aetate, koncilní deklarace o vztazích s nekřesťanskými náboženstvími, prostřednictvím různých papežů „od Pavla VI. po Františka a nyní po Lva XIV.“, přistupuj k náboženstvím „od muslimů po buddhisty, židy, hinduisty, jansenisty, sikhy, taoisty a stoupence tradičních náboženství“. Připomíná také první slova Lva XIV. zástupcům jiných náboženských tradic, v nichž řekl, že každá komunita „přináší svůj vlastní přínos moudrosti, soucitu a úsilí o dobro lidstva“.
