Sestra Becquartová o novém dokumenty synody: podporuje výměnu mezi církvemi
Christopher Wells – Vatikán
Uplatnit a konkretizovat synodu na „místní úrovni“ prostřednictvím „výměny darů“ mezi církevními společenstvími po celém světě. To je jádrem dokumentu zveřejněného včera, 7. července, Generálním sekretariátem synody pod názvem „Osnovy k realizační fázi synody“.
Sestra Nathalie Becquartová, zástupkyně generálního sekretáře synody, hovoří v rozhovoru pro vatikánská média o cílech tohoto dokumentu a o nutnosti jeho „přijetí“.
Sestro Becquartová, synoda zveřejnila nový dokument „Osnovy k realizační fázi synody“, text podporující výměnu darů mezi církvemi. Můžete vysvětlit, v čem spočívá tato fáze realizace?
Tato fáze začala ihned po skončení synody v Římě v říjnu 2024. V naší Constitutio Episcopalis communio bylo zdůrazněno, že přijetí realizace synody – tedy uvedení jejích plodů do praxe – bude velmi důležitou fází. Papež František poprvé přímo schválil závěrečný dokument. Nyní je součástí řádného magisteria a je požadováno, aby byl uveden do praxe, aby byly jeho plody kreativně realizovány v rozmanitých kontextech místních církví. Nyní se tedy nacházíme v této fázi, protože nestačí mít dokument a nechat ho ležet na polici.
První dvě fáze synody, fáze naslouchání a poté konání synodního shromáždění, měly stanovené časové lhůty. Bude mít i fáze realizace tuto podmínku?
Je to otevřené, ale to, co bylo zorganizováno s Generálním sekretariátem synody a schváleno papežem Františkem a poté papežem Lvem XIV., je tříletý rámec pro podporu této fáze. V říjnu 2028 se v Římě uskuteční církevní shromáždění, na kterém budou sdíleny výsledky a provedeno jakési hodnocení. To začne také na místní úrovni, shromážděními v diecézích, a poté na národní a kontinentální úrovni. Víme, že zavedení synodality všude, na všech úrovních církve, bude vyžadovat čas. Nejdůležitější však je proces, krok za krokem, a jít vpřed. Tyto cesty pomohou těm, kteří potřebují více praktických rad, aby se na tuto cestu vydali. Mnozí ji již zahájili od zveřejnění závěrečného dokumentu synody.
Opravdu jsme zaznamenali velkou odezvu celé církve na pojetí synodality jako celku a na papežovy iniciativy. Mnozí se možná ptají: „Co je to synodalita?“ Někteří se ptají kriticky, ale mnozí jiní v dobré víře. Můžete uvést základní definici?
Ano. Definici máme nyní v závěrečném dokumentu synody, na který vždy odkazuji, ale synodalitu můžeme chápat dvěma různými způsoby. V prvním případě často cituji australského teologa Ormonda Rushe, který se synody účastnil a který říká: „Synodalita je shrnutím druhého vatikánského koncilu.“ Všechny naše dokumenty zdůrazňují, že to, co děláme, skutečně odkazuje na vizi koncilu. Můžeme říci, že v této fázi přijímání je synodalita způsobem, jak rozumět ekleziologii II. vatikánského koncilu. Protože v jistém smyslu ještě není všude plně realizována.
Druhý způsob – jednodušší – odkazuje na naše logo a zdůrazňuje tři klíčová slova: společenství, účast, poslání. Můžeme říci, že synodalita je způsob, jak pomoci církvi stát se více misijní a participativní. Synodalita je tedy způsob, jakým Bůh dnes volá církev, aby lépe plnila své poslání. Je to způsob, jak být církví, který vychází z její prvotní podoby a který přebíráme od II. vatikánského koncilu, přičemž zdůrazňujeme, že jsme především všichni pokřtění a jako pokřtění jsme povoláni k tomu, abychom společně pokračovali v poslání. Existuje rozmanitost povolání, charismat a služeb. Ale jsme Boží lid, který kráčí spolu s ostatními lidmi.
Synodalitu tedy máme chápat oběma způsoby: jako způsob, jak být církví, jako bratři a sestry v Kristu, a jako způsob, jak být církví, spolupracující se všemi ostatními. To jde ruku v ruce s ekumenismem, který byl jedním z nejvýznamnějších plodů synody, ale také s mezináboženským dialogem, dialogem se společností, se všemi lidmi; je důležité zdůraznit nutnost naslouchat všem, zejména chudým a marginalizovaným. Být církví, která přijímá všechny a je ochotná spolupracovat se všemi na hlásání evangelia.
Přejděme nyní k dokumentu Osnovy k realizační fázi synody: jaký je jeho účel a co od něj očekáváte?
Tento dokument odpovídá na jednoduché otázky; slouží, jak jsem již řekla, především k podpoře realizace synody na místní úrovni, ale zároveň také k tomu, čemu říkáme „výměna darů“ mezi místními církvemi. Tento pojem je ústředním bodem závěrečného dokumentu. Všichni máme co dát a co přijmout. Během svého působení zde jsem měla to požehnání, stejně jako kardinál Grech, monsignor Ruiz a další, že jsem mohla hodně cestovat a podporovat synodální cestu místních církví. Tam můžeme vidět krásu našich společenství. Jsme jedna církev, ale s rozmanitými situacemi, kulturami a kontexty. Způsob, jakým žijeme misii v rozmanitosti, je tedy také utvářen kulturou.
Každá místní církev má svou vlastní cestu, ale nemůže být izolovaná. Tento dokument proto také zdůrazňuje, že synodální obnovu nelze uskutečnit samostatně, ale je velmi důležité spolupracovat jako různé místní církve. Synoda žádá, aby se na ně kladl větší důraz, ale zároveň zdůrazňuje význam silnějšího dialogu mezi různými komunitami. Může se odehrávat na úrovni církevní provincie, mezi několika diecézemi, v biskupských konferencích (obvykle na národní úrovni) a na kontinentální úrovni.
Tento dokument také pomáhá podpořit význam sdílení plodů iniciativ synodální cesty na místní úrovni s ostatními. Proto plán dalších fází, schválený papežem Františkem a poté papežem Lvem XIV., počítá s několika etapami, s konáním shromáždění v diecézích a eparchiích východních církví, poté na národní a kontinentální úrovni. A nakonec se v Římě uskuteční církevní shromáždění, které zajistí, že budeme jako místní církve spolupracovat.
Opakovaně jsme zmínili, že fáze realizace je velmi konkrétní. Můžete nabídnout nějaké konkrétní návrhy, jak mohou místní církve, ale i jednotliví pokřtění věřící – protože všichni jsme povoláni, abychom se tohoto procesu účastnili – začít přispívat k realizaci synody? A jaký by mohl být první krok pro lidi, kteří čtou tento dokument a kladou si otázku: „Jak se mohu zapojit do cesty synodality?“
Tento dokument je důležitý, ale odkazuje na závěrečný dokument synody. V jistém smyslu jsou tedy tyto Osnovy nástrojem, který pomáhá ponořit se do závěrečného dokumentu, přijmout ho a realizovat na místní úrovni, a to i s kreativitou, která pochází od Ducha svatého, protože neexistuje jediný způsob, který by byl platný pro všechny na světě.
Je velmi důležité zdůraznit, kdo se má účastnit fáze realizace. První odpovědnost samozřejmě nese diecézní nebo eparchiální biskup. Zdůrazňujeme však, že všichni mají svou roli, není to jen biskup, kdo ji může plnit. Proto žádáme každou diecézi a každou biskupskou konferenci, aby měla synodální tým, který již mnohé mají, který by pomáhal biskupovi při hledání cesty vpřed. Jak jsem již řekla, všichni pokřtění jsou povoláni, aby se aktivně podíleli na přijetí synody a její realizaci, a mohou podnikat iniciativy ve svých společenstvích. Samozřejmě vždy v dialogu se svými pastýři.
Zdůrazňujeme také roli seskupení církví. Jak jsem řekla, může se jednat o církevní provincii, biskupskou konferenci, dokonce i kontinentální – některé již existují: například v Asii je to Fabc (Federace asijských biskupských konferencí) nebo v Latinské Americe Celam (Rada latinskoamerických episkopátů). Jak vždy zdůrazňuji a jak zdůrazňujeme, nikdo není sám. Nejde jen o to, co lze udělat ve farnostech a diecézích, ale také ve všech typech církevních organizací. Například, pokud chceme synodální církev, je velmi důležité zavést synodalitu v katolických školách a univerzitách, v pastoraci mládeže, v charitativních organizacích, jako je Charita. Do synody a jejího provádění jsou již velmi zapojeni také řeholníci a řeholnice, kteří skutečně přijali tuto výzvu k synodalitě.
Jedním ze slov, které jste několikrát použila, je „přijetí“. Lidé možná mají společnou představu o tom, co znamená „přijmout“ něco, ale v této myšlence přijetí II. vatikánského koncilu, přijetí synody, je určitá teologická hloubka. Můžete nám říci, co přijetí znamená?
Ano, můžeme říci, že přijetí je konkrétní skutečnost. Když se koná koncil nebo synoda, jde o to rozeznat Boží volání, hledat pravdu. Od počátku církve byly synody a koncily svolávány, aby se zabývaly určitými tématy nebo otázkami, zejména v případě konfliktů, aby skutečně hledaly pravdu. A uznáváme, že způsob, jakým Duch svatý promlouvá a volá nás, je přinášení harmonie. A na konci každého koncilu a synody je velmi důležitá myšlenka konsensu.
Ti, kteří se účastní – a viděli jsme, že to funguje na synodním shromáždění –, mají skutečně hlubokou duchovní, lidskou a církevní zkušenost a stávají se pak misionáři synodality.
Ale pokud to, co bylo rozhodnuto jako cesta, kterou se máme ubírat, není přijato – přijato, akceptováno – na základní úrovni, je to problém. Nestačí, že to přijme jen několik lidí nebo že se to stane dokumentem. Myšlenka přijetí je tedy právě myšlenka přijetí plodů a cest, které byly sděleny. A obvykle vidíme, například v historii církve, že přijetí koncilu může trvat až 100 nebo 150 let. Uvedu velmi konkrétní příklad, aby to bylo srozumitelnější. Když byl svolán Tridentský koncil, jedním z důležitých témat byla formace kněží; a vynořila se myšlenka zorganizovat formaci kněží v seminářích, jak je známe dnes. Ale v některých zemích trvalo více než 100 let, než se doporučení koncilu skutečně přijala a uvedla do praxe.
Papež František jistě dal podnět k synodě o synodalitě. Jak vidíte pokračování synodality v církvi za pontifikátu papeže Lva XIV.?
Od zvolení papeže Lva XIV. jsme v různých projevech a různými způsoby viděli zdůrazňování vůle být synodální církví. Skutečně zdůraznil význam synodality a závazek pokračovat na této synodální cestě.
A když papež František zemřel, velmi se mě dotklo a dojalo mne, že mu okamžitě přišli vzdát hold všichni lidé v rozmanitosti Božího lidu. František byl spjatý s lidmi, byl s nimi sjednocený.
V bazilice svatého Petra bylo možné vidět takovou rozmanitost lidí, kteří mu přišli vzdát hold: chudí, rodiny s dětmi, modlící se muslimský imám, pak pravoslavný biskup, lidé nejrůznějšího původu, včetně lidí s postižením, kteří se snažili vstát z invalidního vozíku. A při pohřbu bylo beze slov vidět přesně to, jaká je vize církve.
Vyjádřila se rozmanitostí přítomných lidí; nejen katolickými věřícími, ale také mnoha ekumenickými delegáty, více než 100 zástupci jiných náboženství, prezidenty, politiky, rozmanitostí společnosti.
A přesně to samé se stalo, když byl zvolen papež Lev XIV. Stál před ním zástup lidí a on s ním okamžitě navázal spojení. Prostřednictvím papežů – papeže Františka a papeže Lva – je tedy okamžitě patrné úzké spojení s lidmi. Byli jsme svědky synodality v akci. Papež Prevost zahájil synodu, když byl biskupem v Peru. Prošel fází naslouchání, fází konzultací ve své diecézi. Byl velmi zapojený. Poté přijel sem do Říma v době kontinentálních setkání synody. Vzpomínám si, když sem poprvé přijel, připravovali jsme Instrumentum Laboris pro shromáždění a požádali jsme všechny prefekty, aby přišli s námi diskutovat. Poté se zúčastnil shromáždění jako prefekt v říjnu 2023 a poté v říjnu 2024. Zúčastnil se dvou studijních skupin. Do synody byl tedy zapojen od samého začátku.
Je vidět, že má velmi podobný styl vedení, opravdu naslouchá s hlubokou spiritualitou, protože synodalita začíná v nás samých. Je to především duchovní postoj, ale pak se musí promítnout do struktur, do konkrétních činů. A proto naše Osnovy k realizační fázi synody nejen zdůrazňují význam naší osobní konverze, spirituality synodality – což je první část závěrečného dokumentu –, ale také nás vyzývají, abychom se zamysleli nad velmi konkrétními kroky, které můžeme podniknout v rozhodovacích orgánech, například zavedením rad, jako jsou farní rady nebo diecézní pastorační rady. Vidíme, že papež Lev XIV. nejen hovoří o synodalitě a jejím významu, ale že ji přijal již předtím, než byla formálně strukturována. A již vykonává své papežské poslání synodálním stylem. Když přišel do sekretariátu synody, měli jsme s ním již navázán dialog.
Chcete ještě něco dodat?
Ráda bych něco dodala, pokud to bude možné – také proto, že si myslím, že je důležité podat představu o tom, jak Duch svatý provázel synodu od samého počátku. Protože pokud správně chápeme synodalitu, je to skutečně Boží výzva pro církev, aby byla více misijní. Celý tento proces je totiž zaměřen na misii. A to, co zdůrazňujeme v Osnovách, je právě skutečnost, že to, co děláme, je zaměřeno na misii. A pokud přijmeme lepší synodální styl, přineseme více ovoce. A tak bude církev moci lépe hlásat evangelium, předávat víru, milovat a sloužit lidem. Protože to je poslání církve.
Zároveň bych chtěla zdůraznit to, co již probíhá, protože, jak jsem řekla, mnozí nečekali na tento dokument, ale již začali. Doufáme, že s tímto dokumentem mnoho dalších v tomto synodálním procesu bude pokračovat. Vidíme, že mnoho biskupských konferencí, kontinentálních orgánů, ale i organizací, jako je Mezinárodní unie generálních představených ženských řeholí a dalších mezinárodních hnutí, již vytvořily své synodální týmy, a doufáme, že mnoho dalších bude pokračovat.
Národní komise a diecéze tedy pracují kreativně. Vidíme také, že v některých diecézích byly zavedeny nové funkce: například generální vikář pro synodalitu nebo laička jako ředitelka pro implementaci synodality. Můžeme říci, že na mnoha místech je synodalita přijata v institucionálních strukturách.
Dále vidíme, že mnoho diecézí nyní organizuje diecézní synody, aby zjistily, jak implementovat synodalitu na místní úrovni. Například v Austrálii se konalo plenární zasedání a poté synoda o synodalitě. Nyní tedy téměř všechny diecéze pořádají – již uspořádaly nebo pořádají – diecézní synody, aby implementovaly plody plenárního zasedání a synody o synodalitě ve svých diecézích. V jiných diecézích po celém světě se někdy konají diecézní synody, ale také synodální shromáždění, synodální procesy. Mohu uvést příklad: v arcidiecézi Abidjan na Pobřeží slonoviny se rozhodli, že tématem pastoračního roku bude vedení synodální církve. Na konci pastoračního roku pak provedli jakousi bilanci a zdůraznili mnoho plodů. Je to velmi zajímavé.
Místní biskupové píší pastýřské listy o synodalitě, jak tomu je nyní v diecézi Milán. Mnozí také zorganizovali dny implementace pro různé kategorie, někdy pro kněze, jindy pro pastorační pracovníky, pro různé kategorie nebo pro všechny společně. Někteří již sepsali, a to je velmi zajímavé, příručku pro zavedení závěrečného dokumentu synody do svého kontextu, čímž se tedy tohoto dokumentu ujímají.
Další oblastí, kde máme mnoho iniciativ, je formace a výchova k synodalitě. Nyní existují stálé školy synodality: například ve frankofonní Africe jedna řeholnice, která se zúčastnila synody, po prvním zasedání zorganizovala školu synodality a nyní se vrací k závěrečnému dokumentu; některé organizace, jako je Světová unie katolických ženských organizací, založily školu synodality. Některé univerzity zahajují kurzy nebo školy na toto téma. V teologickém a akademickém světě tedy existuje mnoho iniciativ v oblasti vzdělávacích kurzů, nových kateder, například katedra synodality, a vidíme stále více doktorandů nebo diplomových prací právě na téma synodality. Existuje mnoho publikací a výzkumů, mnoho programů a workshopů.
Mohu také zdůraznit – a to je velmi zajímavé – co se děje v rámci vzdělávacích a pedagogických projektů, v katolických školách, například na Filipínách, kde se tato věc bere velmi vážně. Nyní mají učebnice nebo knihy, které integrují princip synodality. Pak máme také kreativní a kulturní iniciativy. V některých částech světa byly zorganizovány koncerty o synodalitě, kde byly sbory nebo jednotlivci požádáni, aby napsali písně a hymny o synodě, a závěrečný dokument byl přeložen do hudby a přednesen na koncertě.
Pak je zde také mnoho iniciativ z duchovního hlediska, duchovní cvičení o synodalitě a různé iniciativy tohoto typu. Na závěr bych chtěla zdůraznit také důležitý ekumenický rozměr synody: synody se zúčastnili různí delegáti; mnoho dalších církví nyní podporuje dialog a sdílí své zkušenosti se synodalitou. A v některých zemích se synodalita odráží a zdůrazňuje prostřednictvím vnitřních náboženských dialogů. Duch svatý tedy již působí. A to vše sdílíme na našich synodních stránkách „Synod Resources“, aby to mohlo inspirovat další, ale ne aby se to jednoduše „kopírovalo a vkládalo“, nýbrž aby se v konkrétním kontextu rozlišovalo, jak pokračovat v této synodální proměně a jak uplatňovat plody synody, a to na základě závěrečného dokumentu.
