杏MAP导航

Kdy啪 jsem uva啪oval o tom, o 膷em pojednat v tomto p艡ísp臎vku, p艡icházela mi na mysl dv臎 témata. Jednalo se o výro膷í 1700 let od zahájení Nicejského koncilu a o pontifikát pape啪e Franti拧ka, jeho啪 odchod z暖stává pro mnohé z nás stále je拧t臎 bolestným. Nakonec jsem se rozhodl hovo艡it o obojím: a膷koli toho toti啪 na první pohled koncil v Niceji a pape啪 Franti拧ek mnoho spole膷ného nemají, do拧lo mi, 啪e je spojuje d暖le啪itá v臎c: odvaha sv臎d膷it o Bohu jazykem a zp暖sobem, kterým m暖啪e sou膷asník porozum臎t.

Za膷n臎me v tomto ohledu Nicejským koncilem, který se konal v roce 325. Výzvou shromá啪d臎ných otc暖 bylo vyjád艡it, v co k艡es钮ané vlastn臎 v臎艡í. Kdo to byl Je啪í拧 Kristus? Byl B暖h, nebo 膷lov臎k? Stvo艡ený, nebo zrozený? Tyto a podobné otázky, na které r暖zní teologové dávali r暖zné odpov臎di, bylo t艡eba n臎jakým zp暖sobem ujasnit v kontextu, kdy k艡es钮ané p艡estali být 艡ímskou mocí pronásledováni a mohli se svobodn臎 shroma啪膹ovat. Byl to ostatn臎 sám císa艡 Konstantin, který vykonal v konání koncilu zásadní úlohu. V této nové atmosfé艡e svobody ne拧lo o to nastolit monolitickou uniformitu, ale o to nalézt v opravdu d暖le啪itých v臎cech spole膷ný jazyk.

Nicejský koncil bohu啪el ur膷itému rozd臎lení stejn臎 nezamezil. Nesna啪il se v拧ak o jednotu za ka啪dou cenu. Bylo vskutku t艡eba nalézt spole膷ný jazyk; ne ale takový, který by byl zavád臎jící. To je aktuální i dnes: touha po jednot臎 v církvi a snaha po ní je nezbytná, av拧ak nem暖啪e být za ka啪dou cenu, nelze být v jednot臎 s n臎kým, kdo jde proti 啪ivé tradici církve. Paradoxn臎 to 膷asto bývají ti, kte艡í se ozna膷ují jako tradicionalisté.

Otcové v Niceji ka啪dopádn臎 do拧li k formulaci, kterou vlastn臎 p艡i v臎t拧ích svátcích vyznáváme dodnes: Je啪í拧 Kristus coby pravý Syn Bo啪í je jedné podstaty s Bohem Otcem. 艠ecky je tato soupodstatnost vyjád艡ena slovem homoousios.

Vlo啪ení tohoto termínu do vyznání víry se nám mo啪ná nezdá a啪 tak zvlá拧tní, proto啪e jsme na n臎j zvyklí. Pokud se v拧ak pokusíme ho vysv臎tlit, nejspí拧 alespo艌 na chvíli znejistíme. Co to znamená 鈥渏edné podstaty鈥�? Pokud se sna啪íme vybavit si úryvek evangelia, kde by toto slovo bylo pou啪ito, namáháme se zbyte膷n臎. Jedná se o první p艡ípad, kdy se do vyznání víry dostává výraz, který nepochází p艡ímo z Písma, ale z 艡ecké filosofie. Mnozí badatelé a teologové proto pova啪ují toto rozhodnutí koncilu zp臎tn臎 za n臎co nep艡ípustného, co k艡es钮anství pod艡ídilo 艡eckému my拧lení.

Tyto názory se ale nezakládají na skute膷nosti. Ano, jedná se vskutku o pojem vycházející z 艡ecké filozofie. Bylo to ale práv臎 v kontextu 艡ecké neoplatonistické filozofie, v n臎m啪 Árius, jeho啪 u膷ení bylo v Niceji odsouzeno, tvrdil, 啪e Je啪í拧 nemohl být Bohem, tak, jak jím je od v臎膷nosti B暖h Otec. Koncil proto odpovídá filozofické námitce pou啪itím filozofického termínu, 艡ecké kultu艡e slovem vycházejícím z 艡ecké kultury, a to tak, aby vyjád艡il hloubku vztahu mezi Bohem Otcem a jeho skute膷ným Synem, Je啪í拧em Kristem. Jedná se o jeden z nejvýrazn臎j拧ích p艡ípad暖 inkulturace evangelia, ke kterému kdy do拧lo.

Bylo nepochybn臎 odvá啪né tento krok u膷init. Ka啪dá interpretace je do jisté míry nebezpe膷ím. Mnohem v臎t拧ím nebezpe膷ím by v拧ak bylo dbát na lite艡e jenom kv暖li tomu, 啪e se bojím n臎co vyjasnit tak, aby to dávalo smysl i t臎m, pro které zv臎st evangelia, vzniklá ve specifickém kontextu 啪idovství, není srozumitelná. Odvaha otc暖 Nicejského koncilu nám v tom m暖啪e být p艡íkladem.

Je v拧ak skute膷ností, 啪e je 拧koda, 啪e Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se obvykle modlíme v na拧ich spole膷enstvích, vynechalo dv臎 slova, která p暖vodní Nicejské vyznání víry obsahovalo. V míst臎, kde se hovo艡í o tom, 啪e Je啪í拧, Syn Bo啪í, je zrozen z Otce, se p艡ed 膷ástí obsahující práv臎 zmínku o 鈥渏edné podstat臎鈥� vlo啪ilo vysv臎tlující 鈥渢o znamená鈥�. Biblické pojetí je tak objasn臎no novým jazykem v této logice 鈥渢o znamená鈥�.

Koncily dal拧ích století pak nauku církve nadále up艡es艌ovaly. Odpovídaly na otázky vzniklé v jiných kulturách, v jiných filozofiích. Bohu啪el se n臎kdy mohlo zdát, 啪e jde jen o diktát a vyhlá拧ky odn臎kud z úst艡edí, spí拧e ne啪 o prohloubení ve smyslu 鈥渢o znamená鈥�, o hledání nového jazyka a nových zp暖sob暖, jak prohloubit Je啪í拧ovo poselství.

V tuto chvíli se dostávám k druhé 膷ásti, a to sice k pape啪i Franti拧kovi. Stojí za to za膷ít od jeho funkce. V katolické tradici se toti啪 obvykle pape啪 ukazuje jako n臎kdo, kdo je nám臎stkem samotného Krista. Toto pojetí se mnohokrát dostalo do konfliktu práv臎 s r暖znými koncily a názory nekatolických k艡es钮an暖. Je smutnou skute膷ností, 啪e 啪ivot víry se a啪 p艡íli拧 膷asto p艡i pohledu na d臎jiny církev zú啪il pouze na to, kdo má právo o n臎膷em rozhodnout, n臎co vyhlásit. Jestli je to pape啪, koncil, nebo n臎kdo jiný.

Jakoby to hlavní, co m臎la církev na práci, bylo zvy拧ovat po膷et dogmat a p艡edpis暖. Je jist臎 faktem, 啪e je d暖le啪ité rozvíjet v co a v koho v臎艡íme. Není to v拧ak málo? Opravdu jde ve ví艡e jen o n臎jaký soupis u膷ení a to, 啪e jim dáme nebo nedáme souhlas?

Domnívám se, 啪e nejde zdaleka jen o to, v co v臎艡íme, ale také o to, jak v臎艡íme. Nebo je拧t臎 spí拧e: jak se to, co vyznáváme, projevuje v na拧em 啪ivot臎? Je啪í拧 sám nechodil po Svaté zemi s tím, 啪e je Syn Bo啪í. Ano, taky na to p艡i拧la 艡e膷. Ale mnohem spí拧e to ukazoval tím, kým byl. Slu啪ebníkem v拧ech, který se zajímal o vylou膷ené, lé膷il nemocné, který nazval své u膷edníky svými p艡áteli. Tím nám zjevil, 啪e je Synem Otce mnohem více, ne啪 kdyby nám o tom napsal encykliku.

Jsem p艡esv臎d膷en, 啪e podobn臎 nám Boha ukázal i pape啪 Franti拧ek. Ani啪 bych cht臎l umen拧ovat význam jeho text暖, domnívám se, 啪e to byl p艡edev拧ím jeho styl a zp暖sob jednání, která pova啪uji za ur膷itou novou interpretaci na拧í víry, za n臎co, co po n臎m z暖stane. Styl naslouchání, slu啪by a snah po p艡átelství se v拧emi lidmi, s Bohem i zbytkem jeho stvo艡ení. K tomu, aby nám pomohl poznat Boha, nemusel pape啪 vyhlásit nové dogma. Sta膷ilo, aby byl sám sebou. Není skv臎lé, 啪e práv臎 v tom ho m暖啪eme napodobit v拧ichni?

Na záv臎r se dá 艡íci, 啪e ve ví艡e je d暖le啪ité obojí: v co v臎艡íme a jak coby k艡es钮ané 啪ijeme. Synodální proces, který Franti拧ek zahájil, nás má u膷it práv臎 tomuto: spole膷n臎 si v modlitb臎 p艡ipomínat, v koho jsme uv臎艡ili, hledat, k 膷emu nás tím B暖h zve a jak to vyjád艡it nejen slovy, ale tím, jací jsme. Abychom svými 啪ivoty ukazovali, kdo je na拧í nad臎jí: Je啪í拧 Kristus, pravý Syn pravého Otce, chudý a pokorný srdcem. Ké啪 je nám v tom pape啪 Lev XIV. dobrým pastý艡em.