PODCAST: Pavel Ban?ouch SJ ¨C Nicejsk? koncil a pape? Franti?ek
Kdy? jsem uva?oval o tom, o ?em pojednat v tomto p?ísp¨§vku, p?icházela mi na mysl dv¨§ témata. Jednalo se o výro?í 1700 let od zahájení Nicejského koncilu a o pontifikát pape?e Franti?ka, jeho? odchod z?stává pro mnohé z nás stále je?t¨§ bolestným. Nakonec jsem se rozhodl hovo?it o obojím: a?koli toho toti? na první pohled koncil v Niceji a pape? Franti?ek mnoho spole?ného nemají, do?lo mi, ?e je spojuje d?le?itá v¨§c: odvaha sv¨§d?it o Bohu jazykem a zp?sobem, kterým m??e sou?asník porozum¨§t.
Za?n¨§me v tomto ohledu Nicejským koncilem, který se konal v roce 325. Výzvou shromá?d¨§ných otc? bylo vyjád?it, v co k?es?ané vlastn¨§ v¨§?í. Kdo to byl Je?í? Kristus? Byl B?h, nebo ?lov¨§k? Stvo?ený, nebo zrozený? Tyto a podobné otázky, na které r?zní teologové dávali r?zné odpov¨§di, bylo t?eba n¨§jakým zp?sobem ujasnit v kontextu, kdy k?es?ané p?estali být ?ímskou mocí pronásledováni a mohli se svobodn¨§ shroma??ovat. Byl to ostatn¨§ sám císa? Konstantin, který vykonal v konání koncilu zásadní úlohu. V této nové atmosfé?e svobody ne?lo o to nastolit monolitickou uniformitu, ale o to nalézt v opravdu d?le?itých v¨§cech spole?ný jazyk.
Nicejský koncil bohu?el ur?itému rozd¨§lení stejn¨§ nezamezil. Nesna?il se v?ak o jednotu za ka?dou cenu. Bylo vskutku t?eba nalézt spole?ný jazyk; ne ale takový, který by byl zavád¨§jící. To je aktuální i dnes: touha po jednot¨§ v církvi a snaha po ní je nezbytná, av?ak nem??e být za ka?dou cenu, nelze být v jednot¨§ s n¨§kým, kdo jde proti ?ivé tradici církve. Paradoxn¨§ to ?asto bývají ti, kte?í se ozna?ují jako tradicionalisté.
Otcové v Niceji ka?dopádn¨§ do?li k formulaci, kterou vlastn¨§ p?i v¨§t?ích svátcích vyznáváme dodnes: Je?í? Kristus coby pravý Syn Bo?í je jedné podstaty s Bohem Otcem. ?ecky je tato soupodstatnost vyjád?ena slovem homoousios.
Vlo?ení tohoto termínu do vyznání víry se nám mo?ná nezdá a? tak zvlá?tní, proto?e jsme na n¨§j zvyklí. Pokud se v?ak pokusíme ho vysv¨§tlit, nejspí? alespo¨¾ na chvíli znejistíme. Co to znamená ¡°jedné podstaty¡±? Pokud se sna?íme vybavit si úryvek evangelia, kde by toto slovo bylo pou?ito, namáháme se zbyte?n¨§. Jedná se o první p?ípad, kdy se do vyznání víry dostává výraz, který nepochází p?ímo z Písma, ale z ?ecké filosofie. Mnozí badatelé a teologové proto pova?ují toto rozhodnutí koncilu zp¨§tn¨§ za n¨§co nep?ípustného, co k?es?anství pod?ídilo ?eckému my?lení.
Tyto názory se ale nezakládají na skute?nosti. Ano, jedná se vskutku o pojem vycházející z ?ecké filozofie. Bylo to ale práv¨§ v kontextu ?ecké neoplatonistické filozofie, v n¨§m? Árius, jeho? u?ení bylo v Niceji odsouzeno, tvrdil, ?e Je?í? nemohl být Bohem, tak, jak jím je od v¨§?nosti B?h Otec. Koncil proto odpovídá filozofické námitce pou?itím filozofického termínu, ?ecké kultu?e slovem vycházejícím z ?ecké kultury, a to tak, aby vyjád?il hloubku vztahu mezi Bohem Otcem a jeho skute?ným Synem, Je?í?em Kristem. Jedná se o jeden z nejvýrazn¨§j?ích p?ípad? inkulturace evangelia, ke kterému kdy do?lo.
Bylo nepochybn¨§ odvá?né tento krok u?init. Ka?dá interpretace je do jisté míry nebezpe?ím. Mnohem v¨§t?ím nebezpe?ím by v?ak bylo dbát na lite?e jenom kv?li tomu, ?e se bojím n¨§co vyjasnit tak, aby to dávalo smysl i t¨§m, pro které zv¨§st evangelia, vzniklá ve specifickém kontextu ?idovství, není srozumitelná. Odvaha otc? Nicejského koncilu nám v tom m??e být p?íkladem.
Je v?ak skute?ností, ?e je ?koda, ?e Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se obvykle modlíme v na?ich spole?enstvích, vynechalo dv¨§ slova, která p?vodní Nicejské vyznání víry obsahovalo. V míst¨§, kde se hovo?í o tom, ?e Je?í?, Syn Bo?í, je zrozen z Otce, se p?ed ?ástí obsahující práv¨§ zmínku o ¡°jedné podstat¨§¡± vlo?ilo vysv¨§tlující ¡°to znamenᡱ. Biblické pojetí je tak objasn¨§no novým jazykem v této logice ¡°to znamenᡱ.
Koncily dal?ích století pak nauku církve nadále up?es¨¾ovaly. Odpovídaly na otázky vzniklé v jiných kulturách, v jiných filozofiích. Bohu?el se n¨§kdy mohlo zdát, ?e jde jen o diktát a vyhlá?ky odn¨§kud z úst?edí, spí?e ne? o prohloubení ve smyslu ¡°to znamenᡱ, o hledání nového jazyka a nových zp?sob?, jak prohloubit Je?í?ovo poselství.
V tuto chvíli se dostávám k druhé ?ásti, a to sice k pape?i Franti?kovi. Stojí za to za?ít od jeho funkce. V katolické tradici se toti? obvykle pape? ukazuje jako n¨§kdo, kdo je nám¨§stkem samotného Krista. Toto pojetí se mnohokrát dostalo do konfliktu práv¨§ s r?znými koncily a názory nekatolických k?es?an?. Je smutnou skute?ností, ?e ?ivot víry se a? p?íli? ?asto p?i pohledu na d¨§jiny církev zú?il pouze na to, kdo má právo o n¨§?em rozhodnout, n¨§co vyhlásit. Jestli je to pape?, koncil, nebo n¨§kdo jiný.
Jakoby to hlavní, co m¨§la církev na práci, bylo zvy?ovat po?et dogmat a p?edpis?. Je jist¨§ faktem, ?e je d?le?ité rozvíjet v co a v koho v¨§?íme. Není to v?ak málo? Opravdu jde ve ví?e jen o n¨§jaký soupis u?ení a to, ?e jim dáme nebo nedáme souhlas?
Domnívám se, ?e nejde zdaleka jen o to, v co v¨§?íme, ale také o to, jak v¨§?íme. Nebo je?t¨§ spí?e: jak se to, co vyznáváme, projevuje v na?em ?ivot¨§? Je?í? sám nechodil po Svaté zemi s tím, ?e je Syn Bo?í. Ano, taky na to p?i?la ?e?. Ale mnohem spí?e to ukazoval tím, kým byl. Slu?ebníkem v?ech, který se zajímal o vylou?ené, lé?il nemocné, který nazval své u?edníky svými p?áteli. Tím nám zjevil, ?e je Synem Otce mnohem více, ne? kdyby nám o tom napsal encykliku.
Jsem p?esv¨§d?en, ?e podobn¨§ nám Boha ukázal i pape? Franti?ek. Ani? bych cht¨§l umen?ovat význam jeho text?, domnívám se, ?e to byl p?edev?ím jeho styl a zp?sob jednání, která pova?uji za ur?itou novou interpretaci na?í víry, za n¨§co, co po n¨§m z?stane. Styl naslouchání, slu?by a snah po p?átelství se v?emi lidmi, s Bohem i zbytkem jeho stvo?ení. K tomu, aby nám pomohl poznat Boha, nemusel pape? vyhlásit nové dogma. Sta?ilo, aby byl sám sebou. Není skv¨§lé, ?e práv¨§ v tom ho m??eme napodobit v?ichni?
Na záv¨§r se dá ?íci, ?e ve ví?e je d?le?ité obojí: v co v¨§?íme a jak coby k?es?ané ?ijeme. Synodální proces, který Franti?ek zahájil, nás má u?it práv¨§ tomuto: spole?n¨§ si v modlitb¨§ p?ipomínat, v koho jsme uv¨§?ili, hledat, k ?emu nás tím B?h zve a jak to vyjád?it nejen slovy, ale tím, jací jsme. Abychom svými ?ivoty ukazovali, kdo je na?í nad¨§jí: Je?í? Kristus, pravý Syn pravého Otce, chudý a pokorný srdcem. Ké? je nám v tom pape? Lev XIV. dobrým pastý?em.
