杏MAP导航

Kdy? jsem uva?oval o tom, o ?em pojednat v tomto p?íspěvku, p?icházela mi na mysl dvě témata. Jednalo se o výro?í 1700 let od zahájení Nicejského koncilu a o pontifikát pape?e Franti?ka, jeho? odchod z?stává pro mnohé z nás stále je?tě bolestným. Nakonec jsem se rozhodl hovo?it o obojím: a?koli toho toti? na první pohled koncil v Niceji a pape? Franti?ek mnoho spole?ného nemají, do?lo mi, ?e je spojuje d?le?itá věc: odvaha svěd?it o Bohu jazykem a zp?sobem, kterým m??e sou?asník porozumět.

Za?něme v tomto ohledu Nicejským koncilem, který se konal v roce 325. Výzvou shromá?děných otc? bylo vyjád?it, v co k?es?ané vlastně vě?í. Kdo to byl Je?í? Kristus? Byl B?h, nebo ?lověk? Stvo?ený, nebo zrozený? Tyto a podobné otázky, na které r?zní teologové dávali r?zné odpovědi, bylo t?eba nějakým zp?sobem ujasnit v kontextu, kdy k?es?ané p?estali být ?ímskou mocí pronásledováni a mohli se svobodně shroma??ovat. Byl to ostatně sám císa? Konstantin, který vykonal v konání koncilu zásadní úlohu. V této nové atmosfé?e svobody ne?lo o to nastolit monolitickou uniformitu, ale o to nalézt v opravdu d?le?itých věcech spole?ný jazyk.

Nicejský koncil bohu?el ur?itému rozdělení stejně nezamezil. Nesna?il se v?ak o jednotu za ka?dou cenu. Bylo vskutku t?eba nalézt spole?ný jazyk; ne ale takový, který by byl zavádějící. To je aktuální i dnes: touha po jednotě v církvi a snaha po ní je nezbytná, av?ak nem??e být za ka?dou cenu, nelze být v jednotě s někým, kdo jde proti ?ivé tradici církve. Paradoxně to ?asto bývají ti, kte?í se ozna?ují jako tradicionalisté.

Otcové v Niceji ka?dopádně do?li k formulaci, kterou vlastně p?i vět?ích svátcích vyznáváme dodnes: Je?í? Kristus coby pravý Syn Bo?í je jedné podstaty s Bohem Otcem. ?ecky je tato soupodstatnost vyjád?ena slovem homoousios.

Vlo?ení tohoto termínu do vyznání víry se nám mo?ná nezdá a? tak zvlá?tní, proto?e jsme na něj zvyklí. Pokud se v?ak pokusíme ho vysvětlit, nejspí? alespoň na chvíli znejistíme. Co to znamená “jedné podstaty”? Pokud se sna?íme vybavit si úryvek evangelia, kde by toto slovo bylo pou?ito, namáháme se zbyte?ně. Jedná se o první p?ípad, kdy se do vyznání víry dostává výraz, který nepochází p?ímo z Písma, ale z ?ecké filosofie. Mnozí badatelé a teologové proto pova?ují toto rozhodnutí koncilu zpětně za něco nep?ípustného, co k?es?anství pod?ídilo ?eckému my?lení.

Tyto názory se ale nezakládají na skute?nosti. Ano, jedná se vskutku o pojem vycházející z ?ecké filozofie. Bylo to ale právě v kontextu ?ecké neoplatonistické filozofie, v něm? Árius, jeho? u?ení bylo v Niceji odsouzeno, tvrdil, ?e Je?í? nemohl být Bohem, tak, jak jím je od vě?nosti B?h Otec. Koncil proto odpovídá filozofické námitce pou?itím filozofického termínu, ?ecké kultu?e slovem vycházejícím z ?ecké kultury, a to tak, aby vyjád?il hloubku vztahu mezi Bohem Otcem a jeho skute?ným Synem, Je?í?em Kristem. Jedná se o jeden z nejvýrazněj?ích p?ípad? inkulturace evangelia, ke kterému kdy do?lo.

Bylo nepochybně odvá?né tento krok u?init. Ka?dá interpretace je do jisté míry nebezpe?ím. Mnohem vět?ím nebezpe?ím by v?ak bylo dbát na lite?e jenom kv?li tomu, ?e se bojím něco vyjasnit tak, aby to dávalo smysl i těm, pro které zvěst evangelia, vzniklá ve specifickém kontextu ?idovství, není srozumitelná. Odvaha otc? Nicejského koncilu nám v tom m??e být p?íkladem.

Je v?ak skute?ností, ?e je ?koda, ?e Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se obvykle modlíme v na?ich spole?enstvích, vynechalo dvě slova, která p?vodní Nicejské vyznání víry obsahovalo. V místě, kde se hovo?í o tom, ?e Je?í?, Syn Bo?í, je zrozen z Otce, se p?ed ?ástí obsahující právě zmínku o “jedné podstatě” vlo?ilo vysvětlující “to znamená”. Biblické pojetí je tak objasněno novým jazykem v této logice “to znamená”.

Koncily dal?ích století pak nauku církve nadále up?esňovaly. Odpovídaly na otázky vzniklé v jiných kulturách, v jiných filozofiích. Bohu?el se někdy mohlo zdát, ?e jde jen o diktát a vyhlá?ky odněkud z úst?edí, spí?e ne? o prohloubení ve smyslu “to znamená”, o hledání nového jazyka a nových zp?sob?, jak prohloubit Je?í?ovo poselství.

V tuto chvíli se dostávám k druhé ?ásti, a to sice k pape?i Franti?kovi. Stojí za to za?ít od jeho funkce. V katolické tradici se toti? obvykle pape? ukazuje jako někdo, kdo je náměstkem samotného Krista. Toto pojetí se mnohokrát dostalo do konfliktu právě s r?znými koncily a názory nekatolických k?es?an?. Je smutnou skute?ností, ?e ?ivot víry se a? p?íli? ?asto p?i pohledu na dějiny církev zú?il pouze na to, kdo má právo o ně?em rozhodnout, něco vyhlásit. Jestli je to pape?, koncil, nebo někdo jiný.

Jakoby to hlavní, co měla církev na práci, bylo zvy?ovat po?et dogmat a p?edpis?. Je jistě faktem, ?e je d?le?ité rozvíjet v co a v koho vě?íme. Není to v?ak málo? Opravdu jde ve ví?e jen o nějaký soupis u?ení a to, ?e jim dáme nebo nedáme souhlas?

Domnívám se, ?e nejde zdaleka jen o to, v co vě?íme, ale také o to, jak vě?íme. Nebo je?tě spí?e: jak se to, co vyznáváme, projevuje v na?em ?ivotě? Je?í? sám nechodil po Svaté zemi s tím, ?e je Syn Bo?í. Ano, taky na to p?i?la ?e?. Ale mnohem spí?e to ukazoval tím, kým byl. Slu?ebníkem v?ech, který se zajímal o vylou?ené, lé?il nemocné, který nazval své u?edníky svými p?áteli. Tím nám zjevil, ?e je Synem Otce mnohem více, ne? kdyby nám o tom napsal encykliku.

Jsem p?esvěd?en, ?e podobně nám Boha ukázal i pape? Franti?ek. Ani? bych chtěl umen?ovat význam jeho text?, domnívám se, ?e to byl p?edev?ím jeho styl a zp?sob jednání, která pova?uji za ur?itou novou interpretaci na?í víry, za něco, co po něm z?stane. Styl naslouchání, slu?by a snah po p?átelství se v?emi lidmi, s Bohem i zbytkem jeho stvo?ení. K tomu, aby nám pomohl poznat Boha, nemusel pape? vyhlásit nové dogma. Sta?ilo, aby byl sám sebou. Není skvělé, ?e právě v tom ho m??eme napodobit v?ichni?

Na závěr se dá ?íci, ?e ve ví?e je d?le?ité obojí: v co vě?íme a jak coby k?es?ané ?ijeme. Synodální proces, který Franti?ek zahájil, nás má u?it právě tomuto: spole?ně si v modlitbě p?ipomínat, v koho jsme uvě?ili, hledat, k ?emu nás tím B?h zve a jak to vyjád?it nejen slovy, ale tím, jací jsme. Abychom svými ?ivoty ukazovali, kdo je na?í nadějí: Je?í? Kristus, pravý Syn pravého Otce, chudý a pokorný srdcem. Ké? je nám v tom pape? Lev XIV. dobrým pastý?em.