PODCAST: Petr Vizina – Bůh není zajatcem našich sporů
Obraz Mattia Pretiho, barokního malíře přezdívaného Kalábrijský rytíř, vystihl scénu z počátku osmé kapitoly Janova evangelia poutavě. Do očí bije bělost odhalených prsů ženy údajně přistižené při cizoložství. Vojáci, kteří ženu přivlekli, jsou skrytí v pološeru. Farizeus strnulý v gestu mudrce svírá v ruce kámen. Stařec, stojící za ním, úkosem hledí na Ježíše, obličej má pokřivený nenávistí. Ježíš se dívá kamsi dolů, oči odvrácené od té hanebné podívané, od té nastražené pasti.
Má se za to, že jedna z nejcitovanějších biblických scén byla k textu Janova evangelia přidána později, anebo se naopak do pozdějších variant textu vrátila. Původně snad existovaly obavy, že by se vyprávění o Ježíši odpouštějícím cizoložství mohlo chápat jako kompromis vůči šestému přikázání. Není snad přehnané říct, že ten živý obraz nemluví ani tak o tom, jak rozumíme přikázání „nezcizoložíš“. Vyjevuje hluboké pravdy o Božím charakteru a mluví k naší vlastní situaci.
Vraťme se do Jeruzaléma v době Svátku stánků, kdy se náš příběh odehrává. A rovněž o jeden verš zpět před začátek naší perikopy. Předchozí kapitola bobtná rozčilením z učitele Zákona, který přichází z Galileje do Jeruzaléma nenápadně a nepozorovaný, ačkoliv už o něm náboženští předáci dobře vědí a touží s ním vyvolat konflikt. Ježíš učí v chrámě a pro profesionály víry je přinejlepším jakýmsi nadaným amatérem. Ba co hůř, je pro ně posedlým svůdcem lidu, který si dovolil v sobotu uzdravit nemocného. Na deseti místech se v jediné biblické pasáži Ježíš odkazuje na vůli svého Otce a na své poslání. Odpovědí jsou leda pochyby městské smetánky, zda Mesiáš může pocházet z galilejského venkova. Ještě nepřišla Ježíšova hodina, jak se tu píše. Ale už to, co o sobě Syn Boha dá vědět, je pro náboženskou vrchnost v Jeruzalémě hluboce zneklidňující. Ve vzduchu visí těžká mračna přicházejícího konfliktu. Nenávist vůči Ježíši zatím jen zlověstně tu a tam probleskne v hádkách a v proklínání. Kdesi v přítmí, diskrétně stranou, kují pikle velekněží s chrámovou stráží.
Unaveni ruchem náboženských svátků a napětím kolem učitele z Galileje se všichni rozcházejí do svých domovů, říká poslední verš předcházející kapitoly. Všichni, včetně přemýšlivého Nikodéma.
Všichni, kromě Ježíše, který na noc odchází na Olivetskou horu. Ježíš nemá, kde by hlavu složil, jeho příbytek je v domě nebeského Otce, odchází se nejspíš na Olivetskou horu modlit, v biblické řeči je hora symbolem Boží blízkosti.
Tak začíná příběh zpodobněný na Pretiho malbě. Obvykle je pojmenovaný Ježíš a cizoložná žena. Nespravedlivě, protože co se skutečně stalo, z evangelia nevíme. Proč byla před Ježíše přivedena pouze žena, když by s ní měl podle židovského zákona v knize Deuteronomium být přiveden i dotyčný muž?
Zdá se, že skutečným obžalovaným tu měl být Ježíš. Ti, kdo léčku nastražili, nejspíš věděli, že vypjatá situace ve skutečnosti nemá řešení. A že o řešení tu vlastně ani nejde. Kdyby Ježíš souhlasil s kamenováním, židovští předáci by jej osočili, že se protiví příkazu Římanů, kteří židům zakázali vynášet rozsudky smrti. Ježíše milosrdného by naopak označili za odpadlíka od Mojžíšova zákona. Podobný svár zákona a milosrdenství bude zanedlouho řešit Pilát, to už bude obžalovaným samotný Ježíš.
Léčka je nastražena, z pasti zdánlivě neexistuje žádné východisko. Ježíš čelí lidskému hněvu a surovosti. Rozehrané drama má ale nečekaný zvrat; Ježíš nehraje podle pravidel lidské umanutosti, mění dynamiku situace, nehraje podle not zlovolníků, nenechává sebou manipulovat. Sklání oči k zemi a cosi píše prstem do prachu. Vybuzená atmosféra se rázem mění. Vykladače Písma toto místo nepřestává fascinovat, nejen proto, že jde o jedinou biblickou pasáž, v níž evangelista vypráví o píšícím Ježíši. Nad tím, co psal, si vykladači Bible lámou hlavy. Jedni tvrdí, že šlo o pasáž z knihy proroka Jeremiáše: „Ti, kdo se od tebe odvracejí, budou zapsáni v prachu země, protože Hospodina opustili.“ Podle jiného výkladu si Ježíš, živé Boží Slovo, poznamenal do prachu země to, co Hospodin Izraeli diktoval prostřednictvím Mojžíše, jak je to slovo zaznamenáno v knize Exodus: „Nevinného a spravedlivého nezabiješ.“
Svatý Augustin k tomu poznamenává, že kamenná srdce těch, kdo situaci na Ježíše nastražili, zplodila méně užitku než země, do níž Ježíš prstem cosi psal.
Jak se situace vyvinula dál, je dobře známé, ten příběh znají i to, kdo nechodí do kostela. Ježíš nachází cestu ze zdánlivé bezvýchodné situace tím, že mění úhel pohledu a nenechá si diktovat agendu. Celý ten nastražený humbuk vyústí v Ježíšově rozhovoru s obviněnou ženou, od srdce k srdci, v intimitě Boha s člověkem.
Bůh nebude zajatcem našich sporů, dokonce ani těch náboženských a nenechá sebou manipulovat, připomíná nám situace z osmé kapitoly Janova evangelia. Ti, kdo se Bohem zaklínají, by při čtení evangelia měli zpozornět. Ježíš promlouvá do našich životů, ale uslyšíme ho teprve, když opustíme vlastní agendu, ty naše silné a nesmiřitelné názory i hodnocení druhých. „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše,“ vzkazuje Hospodin prostřednictvím proroka Izaiáše na adresu lidské tvrdohlavosti a umíněnosti.
Barokní obraz Mattia Pretiho ukazuje motivy srdcí v dramatickém výjevu tváří a gest. Text Písma nám odhaluje další souvislosti, zkusme tedy scénu rekapitulovat od počátku.
Když si lidé rozrušení spory kolem Ježíše odnášejí celý ten zmatek a rozladěnost s sebou domů, vychází Ježíš na Olivetskou horu, na místo ztišení a modlitby, do blízkosti Otce. Ve sporu o cizoložství nepřijímá manipulaci, ani demagogii těch, kdo hledají záminku ke konfliktu. Nevyvrací jim pokřivené vidění světa, i když se zaklínají Bohem a tím, co je podle nich správné. Ježíš odvrací svůj pohled od hanebnosti. Ne snad proto, aby unikl situaci, ale aby byl co nejblíže člověku zraněnému, provinilému a vydanému na pospas druhým, jako ta žena, jako jsme my sami.
Hněvivě umanuté tváře na obraze Kalábrijského rytíře nás přes čtyři století varují: Nenechme se opanovat hněvem a nesnášenlivostí, nenechme se oklamat logikou „kdo z koho“. Nechme se proměnit modlitbou a blízkostí nebeského Otce.
Petr Vizina je novinář a teolog