Kardinál Parolin: Kéž se Jan Pavel II. přimlouvá, aby se svět stal „rodinou národů“
Alessandro Di Bussolo - Vatikán
Jan Pavel II. v lásce k Ježíši Kristu „považoval tajemství Vtělení za středobod univerzálních dějin“ natolik, že v první homilii svého pontifikátu zvolal: „Otevřete dokořán dveře Kristu! Jedině Kristus ví, co je v člověku“. A toto pevné přesvědčení mu umožnilo oslovit nejen katolické věřící, ale také národy a vládce, „aby si byli vědomi své odpovědnosti za obranu spravedlnosti, důstojnosti člověka a míru“. Kardinál státní sekretář Pietro Parolin tak v homilii při mši svaté k 20. výročí úmrtí papeže Jana Pavla II. připomněl jeden z hlavních rysů jeho magisteria, totiž skutečnost, že byl prorokem míru.
Mnoho prorockých výzev k míru, které nebyly vyslyšeny
Při bohoslužbě ve středu 2. dubna, věnované svatému polskému papeži, ve Svatopetrské bazilice plné koncelebrantů, věřících a státních představitelů, včetně italské premiérky Giorgie Meloniové, kardinál Parolin připomněl „neúnavnou službu míru Jana Pavla II., jeho naléhavá varování, jeho diplomatické iniciativy, kterými se do poslední chvíle snažil odvrátit války“. A to až do krajních okamžiků svého života, kdy se již projevovala křehkost jeho fyzických sil, a přestože mnohé jeho výzvy a varování bohužel zůstaly nevyslyšeny, jak se to stává i velkým prorokům.
Přímluvce za „rodinu národů“
Kvůli tomuto jeho pevnému a živému svědectví, pokračoval kardinál Parolin, se k němu dnes můžeme obracet jako k přímluvci“, abychom obdrželi „božskou milost, kterou dnes potřebujeme“.
Milost pro cestu církve, milost pro spásu všech lidí. Milost k neustálému obnovování míru uvnitř národů i mezi nimi, aby opět mělo smysl mluvit o „rodině národů“ - jak to učinil tento svatý papež, když v lásce objal celý svět.
Od Via Crucis k poslednímu tichému požehnání
Státní sekretář zahájil svou homilii vzpomínkou na dny před dvaceti lety: Od křížové cesty na Velký pátek v Koloseu, „kdy modlitbu zástupu doprovázel obraz papeže opírajícího se o kříž v jeho kapli“, až po jeho vystoupení u okna na Svatopetrském náměstí „k velikonočnímu požehnání beze slov“. A konečně očekávání, spolu s celou církví a velkou částí lidstva, „kdy se setká s Pánem, k čemuž došlo v předvečer neděle Božího milosrdenství“. A pak „rostoucí, nepředstavitelný příliv, plný citu a vděčnosti“, zástupů, které přišly do Říma „na poslední pozemské rozloučení se svým velkým Pastýřem“.
Život pod Božím pohledem
Kardinál Parolin připomněl poslední básnickou skladbu Jana Pavla II., Římský triptych, z roku 2003, a zdůraznil, jak rozjímal a četl „celou skutečnost od stvoření až po soud ve světle Božího pohledu, jako Boží vizi“. A není pochyb, pokračoval, „že celý jeho život a poslání se odvíjely v naprosté nepřetržité průzračnosti před Božíma očima. Proto cítil, že nemá co skrývat, a nebál se lidských pohledů“.
V tom jistě spočívá jeden ze základů mimořádné odvahy a stálosti svědectví víry Jana Pavla II. před lidmi, a to v každé situaci, po celý jeho život i po celou výjimečnou dobu jeho pontifikátu. Nikdy se nesnažil zalíbit lidem, ale Bohu. Žil před jeho očima.
Zachráněn před smrtí Boží Prozřetelností
Papež Wojtyla, jak připomněl státní sekretář, „poznal, že byl Bohem povolán ke službě pontifikátu, ale také že mu Bůh mimořádným způsobem pomáhal a chránil ho“, jako při útoku na Svatopetrském náměstí, kdy, jak poznamenal ve své závěti: „Boží Prozřetelnost mě zázračným způsobem zachránila před smrtí... Sama mi prodloužila tento život, určitým způsobem mi ho znovu darovala. Od této chvíle tento život patří ještě více Bohu“.
Neúnavný poutník až na konec světa
Jan Pavel II. se podle slov kardinála Wyszyńského v den svého zvolení měl připravit na úkol „uvést církev do třetího tisíciletí“. Podle kardinála Parolina se během šestadvaceti let svého pontifikátu vydal do nejvzdálenějších koutů planety, jako neúnavný poutník „až na konec světa“, aby tam přinesl hlásání Ježíšova evangelia.
Státní sekretář pak vymezil ustanovení Velkého jubilea roku 2000 jako „vrcholný okamžik jeho existence, téměř dosažení naplnění jeho poslání“, tedy přivést všechny rozměry skutečnosti, církve a lidské činnosti, „aby znovu objevily svůj smysl ve vztahu k osobě Krista, ‚jediného Vykupitele člověka‘“. A ve výzvě papeže Wojtyly na konci onoho Svatého roku, aby „loď církve znovu s důvěrou vyplula na moře třetího tisíciletí“, se objevují slova, která „zaznívají v projevech jeho nástupce Františka“ i v tomto novém jubileu.
O tomto jubileu jsme církví, „která vyplouvá“, navigátory v neklidných vodách, ale stále jmse poutníky za nadějí k pramenům milosrdenství a milosti, vedeni Petrovým nástupcem, poutníky, jimž pomáhá Duch svatý.
Na závěr Parolin zdůraznil, že pro Jana Pavla II., koncilního otce „od prvního do posledního dne“, byl II. vatikánský koncil „kompasem orientace v univerzální pastorační službě, pro církev a pro celé lidstvo“.
Požehnej nám, abychom poznali bohatství Boží lásky
Na závěr kardinál Parolin připomněl slova kardinála Ratzingera, tehdejšího děkana kardinálského kolegia a o několik dní později nástupce Jana Pavla II., na pohřbu tohoto polského papeže, kdy „tlumočil jistotu lidu o svatosti zesnulého papeže“.
Dnes, stejně jako nespočet poutníků, kteří neustále přicházejí do této baziliky a prosí o jeho přímluvu u oltáře, kde odpočívá jeho tělo, i my opakujeme: „Požehnej nám, Svatý otče, Jane Pavle II. Požehnej této církvi Páně na cestě, aby byla poutníkem naděje. Požehnej tomuto rozpolcenému a zbloudilému lidstvu, aby našlo cestu ke své důstojnosti a svému nejvyššímu poslání, aby poznalo bohatství milosrdenství, Boží lásky!
