杏MAP导航

Stefania Falasca

Na první jubileum v d臎jinách, které se zrodilo z iniciativy lidu a vyhlásil ho Bonifác VIII. v roce 1300, do V臎膷ného m臎sta putovaly obrovské davy lidí. P艡icházeli p臎拧ky, vezli se na koních, táhnoucí staré a nemocné lidi na vozech. Zdálo se, 啪e se do 艠íma sjela celá Evropa. Baziliky svatých Petra a Pavla z暖stávaly otev艡ené dnem i nocí. Mezi slavnými poutníky byli i Dante a Giotto.

Dante zanechal o tomto jubileu slavné ver拧e XVIII. zp臎vu Pekla, které hovo艡í o 鈥瀓ednosm臎rném provozu鈥�, který musel být zaveden na most臎 u And臎lského hradu: 鈥濲ak 艠ímané to mají v oby膷eji pro velké davy v jubilejním roku na most臎, by lid p艡e拧el, obracejí Ti 膷elo k hradu a jdou v plném toku k svatému Petru, kde啪to z druhé strany jdou druzí sm臎rem k ho艡e v svorném kroku.鈥� V Bo啪ské komedii jsou v拧ak i dal拧í zmínky o tomto jubileu, nap艡íklad ve druhém zp臎vu O膷istce. V tomto zp臎vu vysv臎tluje hudebník Casella svému p艡íteli Dantovi, 啪e and臎l, který má za úkol dopravovat do o膷istce du拧e shromá啪d臎né ji啪 t艡i m臎síce u ústí Tibery, nyní nikomu neodmítá vstup na svou lo膹: 鈥濲est v暖le bo啪ská spravedlivá, z které jde jeho v暖le, t艡i m臎síce brával, jak cht臎li klidn臎, v lo膹 zástupy steré鈥�. Tento prvek v拧ichni komentáto艡i pova啪ují za jasnou nará啪ku na odpustky ud臎lené du拧ím v o膷istci p艡i jubilejním roce.

A o mo啪né odkazy na 艠ím a Jubileum není nouze ani v zp臎vech Ráje, jako v XXXI. , kde se Dante p艡i kontemplaci tvá艡e svatého Bernarda p艡irovnává k poutníkovi, který p艡i拧el z Chorvatska, aby uspokojil svou dávnou touhu spat艡it podobu Krista na Veronice, svaté rou拧ce uchovávané v bazilice svatého Petra v raném st艡edov臎ku: 鈥濲ak z Chorvátska kdo p艡i拧el a te膹 stojí a dívá se na Veroniku na拧i p艡eslavnou a 啪ár sv暖j p艡ec neukojí, Le膷 拧eptá, p艡ed ním dokavad se vzná拧í, 鈥�Ó pane Jezu Kriste, bo啪e pravý, tak tedy pat艡ím v pravou tvá艡i va拧i?鈥�

Francesco Petrarca tehdy je拧t臎 nebyl na sv臎t臎, ale byl kajícným poutníkem v 艠ím臎 na jubileum roku 1350. O tomto jubileu o padesát let pozd臎ji psal v listech Familiares a ve Zp臎vníku: 鈥濲de sta艡e膷ek, vlasy jak sníh, je bílý, ze sladkých míst, kde v臎k sv暖j naplnil, od rodinky, které jen strach u啪 zbyl, kdy啪 vidí, jak odchází otec milý. Pro膷 klopýtá, v臎kem u啪 pokro膷ilý, p艡es krajní dny, v nich啪 啪ivot zavr拧il? Ctným cht臎ním pomáhá si ze v拧ech sil, zlomený lety, znaven poutí k cíli. Do 艠íma p艡ijde, jak ho vede p艡ání uvid臎t podobu, ji啪 obtisk Ten, s ním啪, doufá, se tam na nebesích shledá...鈥�

V onom jubilejním roce v拧ak Petrarca v 啪ádném p艡ípad臎 nebyl b臎lovlasý sta艡e膷ek a tím spí拧e tedy m臎l d暖vod do 艠íma p艡ijet, co啪 se také stalo. S jakým pocitem zájmu a kajícnosti, to se dozvídáme z list暖 Familiares, konkrétn臎 ze dvou dopis暖, které posílá Giovannimu Boccacciovi a jimi啪 za膷íná jedenáctá kniha tohoto souboru Petrarcovy korespondence. Petrarca se práv臎 osobn臎 setkal s Boccacciem ve Florencii, kde se na n臎kolik dní zastavil p艡ed odjezdem do 艠íma. List obsahuje vypráv臎ní o jubilejní cest臎, jeho páté cest臎 do 艠íma (鈥�haec mihi nunc quinta peregrinatio romana est鈥�), pomocí ní啪, jak doufá, kone膷n臎 skoncuje se svými omyly.

Dne 2. listopadu 1350 Petrarca napsal Giovannimu Boccacciovi: 鈥濸oté, co jsem se s vámi rozlou膷il ve Florencii, jsem byl na cest臎 do 艠íma, kam v tomto roce, po n臎m啪 my, ubozí h艡í拧níci, vroucn臎 tou啪íme, p艡ijí啪dí tém臎艡 ka啪dý k艡es钮an. Abych se na tak dlouhé cest臎 nenudil, doprovázeli m臎 dva vynikající poutníci: ctihodný opat a jeden mu啪 bohatý vzd臎láním a velkou výmluvností鈥�. A z 艠íma pak vypráv臎l o ne拧t臎stí, které se mu p艡ihodilo: ko艌ský kopanec ho p艡inutil ulehnout s prudkými bolestmi. Kousek od Bolon臎 ho toti啪 nakopl k暖艌, který klusal vedle n臎j, a zasáhl ho do nohy.

Navzdory silným bolestem se Petrarca cht臎l dostat do 艠íma, kde ho léka艡i dr啪eli na l暖啪ku 膷trnáct dní. Kdy啪 vstal, napsal Boccacciovi: 鈥濽t臎拧uji se, m暖j Giovanni, svou podivnou nehodou a svou bolestí, proto啪e se mi zdá, 啪e mi byla seslána z nebe. Zpov臎dník, který m臎 zbavil h艡ích暖, byl ke mn臎 p艡íli拧 mírný; utrpení zp暖sobené zran臎ním dopl艌uje a vynahrazuje p艡íli拧nou shovívavost mého zpov臎dníka. V této náhlé nesnázi tém臎艡 cítím iudicium Dei, které cht臎lo, aby kulhal na t臎le ten, kdo u啪 p艡íli拧 dlouho kulhá na du拧i! M暖j Jene, nermu钮 se tedy proto, 啪e jsem trp臎l a stále trpím, naopak, musí拧 se radovat, kdy啪 ví拧, 啪e jsem tuto nemoc sná拧el s k艡es钮anskou odevzdaností kv暖li svým h艡ích暖m.鈥�

Následují t艡i dlouhé Petrarcovy dopisy adresované jeho bratru Gherardovi, který se v roce 1343 stal kartuziánským mnichem v klá拧te艡e Montrieux a v nich啪 básník znovu p艡edkládá vnit艡ní a vn臎j拧í konflikt, dv臎 tvá艡e 鈥瀌vojího Petrarcy鈥�, v kontrastu mezi p艡íkladností 艡eholního 啪ivota a sv臎tským ne拧t臎stím a bídou. V dopise z 11. 膷ervna 1349, adresovaném svému bratru, mnichovi Gherardovi, Petrarca p艡iznává, 啪e ho trápí poku拧ení, lituje také své 鈥瀟ouhy po velmi elegantních 拧atech鈥� a p艡iznává, 啪e 鈥炁緀hli膷ka na úpravu vlas暖鈥� mu zp暖sobuje p艡eru拧ovaný spánek a krut臎j拧í bolesti ne啪 ty, které páchá 鈥瀔rutý pirát鈥�, ale nechce se mu toho vzdát.

T艡etí a poslední dopis se zabývá konfliktem v暖le, který mu zabránil v rychlém výstupu na Monte Ventoso. Pak ale pí拧e: 鈥濨暖h m臎 m暖啪e zachránit鈥�. Po skon膷ení jubilea, 20. února 1351, v patnáctém z list暖 sbírky Familiares, pí拧e Petrarca svému p艡íteli Barbatovi ze Sulmony: 鈥濵ezi nikoli poslední protivenství po膷ítá拧 to, 啪e jsi m臎 nena拧el v 艠ím臎. Myslím v拧ak, 啪e se tak stalo z Bo啪í v暖le, nebo钮 kdybychom se setkali, nenav拧t臎vovali bychom baziliky s katolickou zbo啪ností, ale jen s pouhou básnickou zv臎davostí. Toulali bychom se po m臎st臎 a v暖bec by nám nezále啪elo na du拧i, ale jen na um臎ní鈥�.

V Dopisech slavným osobnostem, literárním díle, které pape啪 Jan Pavel I. napsal v letech benátského patriarchátu, je Petrarcovi a jeho jubilejní pouti adresován také jeden pomyslný dopis, který komentuje jeho po膷ínání takto: 鈥濻mi艡te se s Bohem, 艡ekl svatý Pavel: dnes to opakujeme a doufáme, 啪e smí艡ení p艡edchází slovo samotného Boha. Jdeme toti啪 k Bohu, pokud nás nejprve povolá a promluví k nám鈥溾�� 鈥濼aké Petrarca, který je pova啪ován za prototyp turist暖, dychtících po cestování a novinkách, cht臎l být proto p艡i jubileu skute膷ným poutníkem, a nikoli turistou鈥�, uzavírá imaginární list Albina Lucianiho.

Stefania Falasca je italská noviná艡ka, spisovatelka a esejistka. Od  b艡ezna 2020 je viceprezidentkou Nadace Jana Pavla I. ve Vatikánu.