Dante, Petrarca a Jubileum
Stefania Falasca
Na první jubileum v dějinách, které se zrodilo z iniciativy lidu a vyhlásil ho Bonifác VIII. v roce 1300, do Vě?ného města putovaly obrovské davy lidí. P?icházeli pě?ky, vezli se na koních, táhnoucí staré a nemocné lidi na vozech. Zdálo se, ?e se do ?íma sjela celá Evropa. Baziliky svatých Petra a Pavla z?stávaly otev?ené dnem i nocí. Mezi slavnými poutníky byli i Dante a Giotto.
Dante zanechal o tomto jubileu slavné ver?e XVIII. zpěvu Pekla, které hovo?í o ?jednosměrném provozu“, který musel být zaveden na mostě u Andělského hradu: ?Jak ?ímané to mají v oby?eji pro velké davy v jubilejním roku na mostě, by lid p?e?el, obracejí Ti ?elo k hradu a jdou v plném toku k svatému Petru, kde?to z druhé strany jdou druzí směrem k ho?e v svorném kroku.“ V Bo?ské komedii jsou v?ak i dal?í zmínky o tomto jubileu, nap?íklad ve druhém zpěvu O?istce. V tomto zpěvu vysvětluje hudebník Casella svému p?íteli Dantovi, ?e anděl, který má za úkol dopravovat do o?istce du?e shromá?děné ji? t?i měsíce u ústí Tibery, nyní nikomu neodmítá vstup na svou lo?: ?Jest v?le bo?ská spravedlivá, z které jde jeho v?le, t?i měsíce brával, jak chtěli klidně, v lo? zástupy steré“. Tento prvek v?ichni komentáto?i pova?ují za jasnou nará?ku na odpustky udělené du?ím v o?istci p?i jubilejním roce.
A o mo?né odkazy na ?ím a Jubileum není nouze ani v zpěvech Ráje, jako v XXXI. , kde se Dante p?i kontemplaci tvá?e svatého Bernarda p?irovnává k poutníkovi, který p?i?el z Chorvatska, aby uspokojil svou dávnou touhu spat?it podobu Krista na Veronice, svaté rou?ce uchovávané v bazilice svatého Petra v raném st?edověku: ?Jak z Chorvátska kdo p?i?el a te? stojí a dívá se na Veroniku na?i p?eslavnou a ?ár sv?j p?ec neukojí, Le? ?eptá, p?ed ním dokavad se vzná?í, ?Ó pane Jezu Kriste, bo?e pravý, tak tedy pat?ím v pravou tvá?i va?i?“
Francesco Petrarca tehdy je?tě nebyl na světě, ale byl kajícným poutníkem v ?ímě na jubileum roku 1350. O tomto jubileu o padesát let později psal v listech Familiares a ve Zpěvníku: ?Jde sta?e?ek, vlasy jak sníh, je bílý, ze sladkých míst, kde věk sv?j naplnil, od rodinky, které jen strach u? zbyl, kdy? vidí, jak odchází otec milý. Pro? klopýtá, věkem u? pokro?ilý, p?es krajní dny, v nich? ?ivot zavr?il? Ctným chtěním pomáhá si ze v?ech sil, zlomený lety, znaven poutí k cíli. Do ?íma p?ijde, jak ho vede p?ání uvidět podobu, ji? obtisk Ten, s ním?, doufá, se tam na nebesích shledá...“
V onom jubilejním roce v?ak Petrarca v ?ádném p?ípadě nebyl bělovlasý sta?e?ek a tím spí?e tedy měl d?vod do ?íma p?ijet, co? se také stalo. S jakým pocitem zájmu a kajícnosti, to se dozvídáme z list? Familiares, konkrétně ze dvou dopis?, které posílá Giovannimu Boccacciovi a jimi? za?íná jedenáctá kniha tohoto souboru Petrarcovy korespondence. Petrarca se právě osobně setkal s Boccacciem ve Florencii, kde se na několik dní zastavil p?ed odjezdem do ?íma. List obsahuje vyprávění o jubilejní cestě, jeho páté cestě do ?íma (?haec mihi nunc quinta peregrinatio romana est“), pomocí ní?, jak doufá, kone?ně skoncuje se svými omyly.
Dne 2. listopadu 1350 Petrarca napsal Giovannimu Boccacciovi: ?Poté, co jsem se s vámi rozlou?il ve Florencii, jsem byl na cestě do ?íma, kam v tomto roce, po něm? my, ubozí h?í?níci, vroucně tou?íme, p?ijí?dí témě? ka?dý k?es?an. Abych se na tak dlouhé cestě nenudil, doprovázeli mě dva vynikající poutníci: ctihodný opat a jeden mu? bohatý vzděláním a velkou výmluvností“. A z ?íma pak vyprávěl o ne?těstí, které se mu p?ihodilo: koňský kopanec ho p?inutil ulehnout s prudkými bolestmi. Kousek od Boloně ho toti? nakopl k?ň, který klusal vedle něj, a zasáhl ho do nohy.
Navzdory silným bolestem se Petrarca chtěl dostat do ?íma, kde ho léka?i dr?eli na l??ku ?trnáct dní. Kdy? vstal, napsal Boccacciovi: ?Utě?uji se, m?j Giovanni, svou podivnou nehodou a svou bolestí, proto?e se mi zdá, ?e mi byla seslána z nebe. Zpovědník, který mě zbavil h?ích?, byl ke mně p?íli? mírný; utrpení zp?sobené zraněním doplňuje a vynahrazuje p?íli?nou shovívavost mého zpovědníka. V této náhlé nesnázi témě? cítím iudicium Dei, které chtělo, aby kulhal na těle ten, kdo u? p?íli? dlouho kulhá na du?i! M?j Jene, nermu? se tedy proto, ?e jsem trpěl a stále trpím, naopak, musí? se radovat, kdy? ví?, ?e jsem tuto nemoc sná?el s k?es?anskou odevzdaností kv?li svým h?ích?m.“
Následují t?i dlouhé Petrarcovy dopisy adresované jeho bratru Gherardovi, který se v roce 1343 stal kartuziánským mnichem v klá?te?e Montrieux a v nich? básník znovu p?edkládá vnit?ní a vněj?í konflikt, dvě tvá?e ?dvojího Petrarcy“, v kontrastu mezi p?íkladností ?eholního ?ivota a světským ne?těstím a bídou. V dopise z 11. ?ervna 1349, adresovaném svému bratru, mnichovi Gherardovi, Petrarca p?iznává, ?e ho trápí poku?ení, lituje také své ?touhy po velmi elegantních ?atech“ a p?iznává, ?e ??ehli?ka na úpravu vlas?“ mu zp?sobuje p?eru?ovaný spánek a krutěj?í bolesti ne? ty, které páchá ?krutý pirát“, ale nechce se mu toho vzdát.
T?etí a poslední dopis se zabývá konfliktem v?le, který mu zabránil v rychlém výstupu na Monte Ventoso. Pak ale pí?e: ?B?h mě m??e zachránit“. Po skon?ení jubilea, 20. února 1351, v patnáctém z list? sbírky Familiares, pí?e Petrarca svému p?íteli Barbatovi ze Sulmony: ?Mezi nikoli poslední protivenství po?ítá? to, ?e jsi mě nena?el v ?ímě. Myslím v?ak, ?e se tak stalo z Bo?í v?le, nebo? kdybychom se setkali, nenav?těvovali bychom baziliky s katolickou zbo?ností, ale jen s pouhou básnickou zvědavostí. Toulali bychom se po městě a v?bec by nám nezále?elo na du?i, ale jen na umění“.
V Dopisech slavným osobnostem, literárním díle, které pape? Jan Pavel I. napsal v letech benátského patriarchátu, je Petrarcovi a jeho jubilejní pouti adresován také jeden pomyslný dopis, který komentuje jeho po?ínání takto: ?Smi?te se s Bohem, ?ekl svatý Pavel: dnes to opakujeme a doufáme, ?e smí?ení p?edchází slovo samotného Boha. Jdeme toti? k Bohu, pokud nás nejprve povolá a promluví k nám“… ?Také Petrarca, který je pova?ován za prototyp turist?, dychtících po cestování a novinkách, chtěl být proto p?i jubileu skute?ným poutníkem, a nikoli turistou“, uzavírá imaginární list Albina Lucianiho.
Stefania Falasca je italská noviná?ka, spisovatelka a esejistka. Od b?ezna 2020 je viceprezidentkou Nadace Jana Pavla I. ve Vatikánu.
