Děv?átko stojící na prahu
ANDREA TORNIELLI
?P?ipadala jsem si jako hol?i?ka vítaná v domě, který by mohl být i její vlastní...“. Spisovatelka Lila Azam Zanganehová hovo?í strhujícím proudem slov, z nich? ?ádné nep?sobí jako p?ebyte?né. Její velké tmavé o?i zkoumají partnera rozhovoru, aby mu p?e?etly srdce. Narodila se v Pa?í?i íránským rodi??m, vyu?ovala literaturu a film na Harvardu, ?ije mezi ?ímem, Pa?í?í a New Yorkem a mluví sedmi jazyky. Je to ?ena, která zná svět, matka dvouletého chlapce. V minulých dnech se spolu s dal?ími ?leny ?Narrative 4“, neziskové organizace zalo?ené spisovatelem Columem McCannem na podporu empatie a vzájemného porozumění prost?ednictvím sdílení osobních p?íběh?, zú?astnila Jubilea komunikace.
?Ú?ast na Jubileu,“ vypráví s dojetím, ?pro mě byla mo?ná jednou z nejd?le?itěj?ích událostí mého ?ivota, spolu s narozením mého syna p?ed dvěma lety. Narodila jsem se v Pa?í?i, moje íránská matka nav?těvovala katolické ?koly v Teheránu a od dětství mě u?ila velmi otev?ené ví?e. Studoval jsem na katolické ?kole. Nikdo mi v?ak nikdy ne?ekl, ?e... nejsem katoli?ka!“. Kdy? bylo Lile devět let, ?zjistila“, ?e nem??e p?istoupit k p?ijímání, proto?e není pok?těná. A praxe je taková, ?e na k?est se musí ?ekat do patnácti let. ?Vzpomínám si, jak jsem chodila na katechismus ve Francii. Jednou jsem p?i hodině polo?ila otázku: Pro? je jen Kristus Bo?í syn? Nejsme snad v?ichni Bo?ími dětmi?“ Katechetka - mo?ná měla na mysli i mé p?íjmení - odpověděla: ?Kdy? ?íká? takové věci, tak tu asi nemá? co dělat“. Je to nep?íjemná vzpomínka. ?Ale díky nějakému zázraku a mo?ná i díky ví?e mé matky jsem v tomto velmi hlubokém vztahu ke k?es?anství pokra?ovala. Dovedete si p?edstavit mé dojetí, kdy? jsem p?icestovala sem na Jubileum“.
Lila v?dy sledovala pape?ovo svědectví s pozorností a sympatiemi. ?Jeden kněz z Amazonie mi jednou ?ekl: ?U tohoto pape?e platí zákon srdce a v srdci u? jsi k?es?ankou‘. Franti?kova inkluzivní vize mě velmi zasáhla. Zasáhl mě jeho d?raz na to, ?e musíme jít ven a sdílet Je?í?ovo poselství. Velmi mě dojalo, kdy? mluvil o Bohu, který klepe, proto?e chce vyjít a oslovit ka?dého“.
Minulý pátek, 24. ledna, byla prvním gestem Jubilea komunikátor? kající vigilie u svatého Jana na Lateránu. ??asto chodím na m?i svatou, i kdy? vím, ?e 'technicky' nejsem katolík,“ svě?uje se spisovatelka, ?a mohu ?íci, ?e bohoslu?ba, které jsem se zú?astnila v Lateránu, byla nejkrásněj?í, jakou jsem kdy za?ila. Najednou bylo ?e?eno, ?e ke zpovědi je k dispozici ?edesát kně?í, a moje kamarádka z ?Narrative 4“, Rosa, která je silně katolicky zalo?ená, ?la rovnou ke zpovědi. Kdy? se vrátila, zeptala jsem se jí, jestli to bylo hezké. Odpověděla: ?Velmi“. ?ekla jsem jí: ?Já nejsem vylo?eně katoli?ka... myslí?, ?e m??u jít taky?“. Proto?e je v těchto věcech velmi precizní, o?ekávala jsem, ?e odpoví: ?Rozhodně ne!“ Místo toho mi ?ekla: ?Ano, m??e? jít“.
Lila, bývalé dítě, které chtělo p?ijímání, ale nemohlo k němu p?istoupit, proto?e nebylo pok?těné, vstala a p?istoupila k jednomu z kně?í. ?Postavila jsem se do fronty na francouz?tinu. P?i?la jsem p?ed toho kon?ského kněze a nejd?ív jsem mu ?ekla: 'Ot?e, m?j první h?ích je, ?e nejsem katoli?ka. Ale v srdci mám k?es?anskou víru'. Odpověděl mi: 'V?ichni jsme h?í?níci a ty jsi vítána v Bo?ím domě'. Za?al se modlit. Byl to tak krásný okam?ik, ?e jsem se rozplakala, ale radostí. ?ekl mi nádherné věci. Pozval mě, abych z?stala v kontaktu s Duchem svatým, mluvili jsme o lásce, která někdy zklame. ?ekl mi, ?e ten druhý je v?dy na?í sou?ástí, a p?ipomněl mi p?ikázání lásky. Plakala jsem radostí a na konci jsem se také smála a děkovala, proto?e to byla velká chvíle radosti“.
V pondělí brzy ráno se Lila na audienci pro skupinu komunikátor? mohla osobně setkat s pape?em Franti?kem a vyprávěla mu něco ze svého p?íběhu. ?Podíval se na mě a vyzval mě, abych ?la dál a měla odvahu. I m?j kon?ský zpovědník zachytil ducha pape?e s tou neuvě?itelnou otev?eností, jako někdo, kdo je venku i uvnit? zároveň, aby ?el ?za hranice““. A tak se Lila v objetí Jubilea a této zpovědi cítila jako malá hol?i?ka, která stále stojí na prahu, ale cítí se být p?ijata do domova, který m??e být její vlastní. Na prahu jako velký francouzský katolický spisovatel Charles Péguy, autor stránek nezapomenutelných pro svou hloubku pohledu a víry, který v tomto stavu z?stal celý ?ivot, ani? by mohl p?istupovat ke svátostem, proto?e byl civilně ?enatý s ateistkou a měl t?i nepok?těné děti. Kdy? Péguy mluvil o t?ech letech Je?í?ova ve?ejného ?ivota, napsal: ?Nevyu?il je k tomu, aby na?íkal a obviňoval ?patnost doby. (...) Nikoho neobviňoval ani neob?alovával. Zachraňoval. Neobviňoval svět. On svět zachránil. Ti druzí místo toho pohrdají, argumentují, obviňují. Jako násilni?tí léka?i se vrhají na nemocné. Obviňují písky století, ale i v Je?í?ově době existovalo století a písky století. Ale na neúrodné písky, na písky století, se vylil nevy?erpatelný pramen, pramen milosti.
Té milosti, která se ozývá ve slovech a ve tvá?i orámované dlouhými ?ernými vlasy spisovatelky, která ?technicky“ není katoli?ka. V jejím srdci se jednoho ve?era v Lateránu svět a milost navzájem objaly, a? se staly témě? nerozli?itelnými.
