PODCAST - Radim Beránek: „…za oknem ranní slunce /a všechno je úplně jinak...“
Milí posluchači, také jste už někdy sami zažili, že někteří básníci jsou schopni jedním jediným veršem anebo jednou jedinou větou zachytit a vyjádřit podstatu a hloubku nějaké životní situace nebo příběhu lépe než stohy knih a učených traktátů? Že se ona jedna věta nebo jeden verš nějakým zvláštním způsobem propojí a zarezonuje s naší zkušeností, která je jinak slovy velmi těžko popsatelná? Že v tom jediném verši jako by ona často velmi nejednoznačná a nesnadno definovatelná pára našich myšlenek, prožitků a pocitů náhle zkondenzovala v čistou vodu – vodu, ve které je možné na chvíli zahlédnout hlubinnou pravdu skutečnosti a naší zkušenosti?
Už více než dvacet let se mi tímto způsobem – zejména v souvislosti s velikonočními svátky a celou dobou velikonoční – stále znovu a znovu vybavuje jeden krátký verš českého básníka a hudebníka Pavla Zajíčka z jeho básně New York – Praha – Paříž, která byla později i nádherným způsobem Zajíčkovou hudební skupinou DG 307: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ V tomto krátkém verši jako by se pro mne zkoncentroval a vypověděl celý velikonoční příběh ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, příběh, který je jádrem veškeré křesťanské víry, příběh, jehož tajemství a hloubka jsou tak nezměrné, že kdykoliv o něm uvažujeme a mluvíme, tak se – stejně jako autoři evangelií – dostáváme na hranice našeho jazyka a představivosti. „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Kdykoliv si na tento verš vzpomenu, okamžitě se mi vybaví příběh onoho velikonočního rána z Janova evangelia, kdy Marie Magdalská přišla k Ježíšově hrobu a nalezla ho prázdný. V evangeliu čteme:
Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu“. Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. (J 20,11-16)
„…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Velikonoční ráno ve skutečnosti nikdy neskončilo, jeho světlo svítí na věky do temnoty našeho světa a prozařuje i temnotu našich srdcí – věčně, tady a teď. Smrt a zmar nemají poslední slovo, v Kristu ze smrti povstal život a všechno je proměněno: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“
Tak jako v básních se i v evangeliích hluboká pravda občas skrývá v malých a zdánlivě nevýznamných detailech. V této souvislosti mi dlouhá léta vrtalo hlavou, proč vlastně autor Janova evangelia tolik zdůrazňuje, že oni dva andělé, které Maria Magdalská uviděla v prázdném hrobu sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, seděli jeden „u hlavy“ a druhý „u nohou“. Oči mi až před pár lety otevřel Rowan Williams, vynikající teolog a bývalý arcibiskup z Canterbury. Rowan Williams přesvědčivě dokládá, že původní adresáti Janova evangelia velmi dobře věděli, na které dva anděly pisatel evangelia naráží a odkazuje: jsou to oni dva cherubové, které Hospodin v knize Exodus přikázal Mojžíšovi umístit na oba konce takzvané slitovnice, přičemž slitovnice (hebrejsky kapporeth, řecky hilasterion) byla jakýmsi poklopem či víkem pro Archu úmluvy, neboli Schránu svědectví, která obsahovala desky s desaterem, Áronovu hůl a manu. V knize Exodus Hospodin říká Mojžíšovi:
„Vytvoříš také dva cheruby. Zhotovíš je z tepaného zlata na obou koncích slitovnice: jednoho cheruba na jednom konci a druhého na druhém konci. Uděláte cheruby tak, aby vystupovali ze slitovnice na obou jejích koncích. Cherubové ať mají rozpjatá křídla, jimiž budou zastiňovat slitovnici. Ať jsou obráceni čelem k sobě a tvářemi se sklánějí nad slitovnici. Slitovnici pak položíš jako příkrov na schránu, do níž vložíš Svědectví, které ti dám. Tam se s tebou budu setkávat. Z místa mezi oběma cheruby nad slitovnicí, jež přikrývá Schránu svědectví, s tebou budu mluvit o všem, co ti přikážu ohledně synů Izraele.“ (Ex 25,18-22)
Určitou představu o tom, jak slitovnice na Schráně svědectví vypadala, asi mají ti z nás, kdo viděli slavný film . Důležité je, že ono místo mezi oběma cheruby na slitovnici je prázdné, není tam žádný obraz. Toto prázdné místo mezi cheruby je Božím trůnem, místem, kde Hospodin „přebývá“ a ze kterého mluví k synům a dcerám Izraele. Ale ten, kdo by zde chtěl Hospodina spatřit, neuvidí nic, pouze prázdný prostor mezi cheruby. Bůh Hospodin zůstává neproniknutelným a nemanipulovatelným Tajemstvím. To hmatatelné a viditelné, to, co Izraelité mohou nést v procesí anebo do bitvy, není obraz Boha, ale Boží trůn, místo, kde Hospodin paradoxním způsobem je i není.
Tajemná skutečnost Kristova zmrtvýchvstání se natolik vymyká naší běžné zkušenosti, že náš každodenní jazyk a běžné myšlení selhávají a my se vlastně snažíme – tak jako evangelisté, jakkoli neohrabaně a paradoxně – vyslovit nevyslovitelné. Biblisté občas vedou spory o tom, jestli má v evangelních zprávách o zmrtvýchvstání časovou a teologickou prioritu tzv. tradice prázdného hrobu, anebo spíše tzv. tradice zjevování se zmrtvýchvstalého Krista učedníkům. Ale Janovo evangelium nás upozorňuje, že se zde může jednat o falešné dilema a lámat si s tím až příliš hlavu může být zavádějící. Prostor mezi anděly, místo, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, je prázdné – tak jako místo mezi anděly na slitovnici. Zmrtvýchvstalý Kristus zde není – a přitom je všude. To, co slavíme o Velikonocích není jakýsi návrat toho, co bylo, ale spíše dzěԲ, nové stvoření a radostné ujištění, že nebesa jsou otevřená, chrámová opona se roztrhla (Mk 15,38) a hranice mezi životem Boha a naším životem byla odstraněna – ano, ukazuje se dokonce, že z Boží strany tato hranice ve skutečnosti nikdy neexistovala. Prázdnota hrobu a prázdnota onoho prostoru mezi anděly, kde leželo Ježíšovo tělo, je paradoxně znamením plnosti přítomnosti Boha, tady a teď, od věků až navěky. Tak jako Izraelité neměli Hospodina ve své moci a pod svou kontrolou, tak ani Kristova církev nemá monopol na Boží milost. Naše církev není nějakým exkluzivním prostorem pro setkání s Bohem, ale nástrojem a znamením toho, že Boží milost je univerzální, že Bůh sám ve své lásce působí všude a ve všem – i tam kde bychom to nečekali anebo prostě nevěřili, že je to vůbec možné.
„…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Básník Pavel Zajíček podle svých napsal tyto verše v New Yorku poté, co se dozvěděl, že jeho blízký přítel nečekaně zahynul ve Francii při autonehodě. Nikdo z nás se v životě nemůže vyhnout nepříjemným a bolestným zkušenostem, a některé okamžiky námi nevyhnutelně otřesou: ztráta blízkého člověka, nepříznivá diagnóza, války, násilí a konflikty ve světě i v našich vztazích. Ale naše víra nám říká, že to všechno nemá žádnou moc nás odloučit od Boží uzdravující lásky, která je silnější než cokoliv, silnější než nemoc, utrpení i smrt. Začátkem března tohoto roku jsem byl týden na exerciciích v tichu a mlčení v exercičním domu v Drážďanech. Byl to pro mne velmi dobrý a posilující pobyt. A moje úplně poslední zapsaná poznámka z rána posledního dne exercicií byl právě onen verš Pavla Zajíčka, který mne v tu chvíli znovu hluboce oslovil, protože pro mne tak jedinečným způsobem ztělesňuje velikonoční naději: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Když jsem se pak vrátil z Drážďan domů, tak jsem se dozvěděl, že básník Pavel Zajíček předešlého dne zemřel. I víra v Kristovo zmrtvýchvstání je v posledku milostí, darem Boha, a my můžeme být pouze vděční za všechny ty okamžiky, kdy se tato pravda naší víry nějakým způsobem hlouběji otiskla do našeho srdce – třeba i díky kratičkému verši básníka, který nyní už vidí to, v co my zatím pouze věříme a doufáme: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“
Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzitě.