Matka Ignazia Angelini: Ka?dé ráno církev na své cestě p?edev?ím ?ehná
L´Osservatore Romano
?Stejně jako denně pro církev v modlitbě za?íná den po?ehnáním, tak i natolik významná událost, jakou je synoda, na ní? se scházíme, je povolána p?ijmout a osvojit si sv?j krok a sv?j denní rytmus z tajemství, které slaví“. Právě na slovo po?ehnání se zamě?ila matka Ignazia Angelini, benediktinská ?eholnice, p?i jedné z pronesených meditací během duchovní obnovy v Sacrofanu poblí? ?íma.
Ka?dé ráno církev na své cestě p?edev?ím ?ehná, zd?raznila ?eholnice; a nikdy, nikdy nesmí ztratit ze z?etele tento úkol, jemu? ji Je?í? několikrát nau?il. ?ehnání toti? shroma??uje a soust?e?uje jako ve vrcholné syntéze ka?dé Je?í?ovo slovo, ka?dý pamětní ob?ad, skrze který z?stává ve své církvi; ta je proto ka?dý den povolána k tomuto elementárnímu úkonu víry na základě volby u?iněné na po?átku a p?ijmout Benedictus (Zachariá?ovo kantikum) jako vademecum a styl vlastního povolání, jím? je být ?homo vivens, gloria Dei“ (Ireneus, Adversus haereses, IV., 20, 7). Je to zásadní cvi?ení, a to proto, abychom neupadli do opa?ného postoje, jak varovala matka s. Angelini, kterým je kalkulující a manipulující rozum, který hledí na skute?nost, aby ji ovládl prost?ednictvím domněnek a strategií, ?ím? se zbavuje ve?kerého prostoru pro konfrontaci a manipuluje druhého, situace, stvo?ení.
Benediktus naopak doká?e s ohromnou symbolickou hutností nabídnout za?átek cesty, jak p?ipomíná evangelijní úryvek o Zachariá?ovi: z nevě?ícího, a proto němého kněze, neschopného ?ehnat lidem, je Zachariá? Duchem proměněn v proroka, který jásavě ?ehná, zd?raznila ?eholnice. Jeho dětské srdce mu dovoluje ?ehnat, i kdy? pat?í do světa poní?eného rozpadem, stejně jako je k tomu povolána celá církev, aby pokra?ovala na cestě pokoje.
Ú?ast na synodním shromá?dění s jeho napětím a nadějemi a otev?eností v??i mo?nému i nemo?nému nás zavazuje odpovědět na otázku, kterou Je?í? klade svým apo?tol?m v podobenství o dvou synech: ?Co soudíte?“ (Mt 21,28). To bylo téma rozjímání, kterým matka Angelini zd?raznila pot?ebu p?íspěvku ka?dého ?lověka na Pánově vinici. Ze záporné odpovědi syna, který zpo?átku odmítá pracovat, vychází naděje, zd?raznila ?eholnice. V jeho změně názoru toti? m??eme vidět v?echny slo?ité fáze synodálního procesu církve. V podstatě jde o změnu zp?sobu cítění, o změnu orientace hlubokého citu, ?ivotních zájm?, motivujících aspirací, vedenou autoritou mírnosti; ale také o to, nechat se p?edejít, jak opakovaně u?il Je?í?, tím, kdo se zdá být nedostate?ný, ale je schopen otev?ít cestu. Úkolem církve je pak vnímat o?ekávání a zjevující sílu této p?ítomnosti, která nás pobízí a která otevírá cestu.
Synodální církev, zd?raznila ?eholnice, je nejen ta, v ní? se vzájemně konfrontujeme výměnou názor?, ale p?edev?ím ta, v ní? se od po?átku stahujeme k Základu. A tímto hlasem, s ním? duch souhlasí, jsou podle svatého Benedikta konkrétně ?almy, kde se vzývání stává zjevením. Zejména v ?almu 117 (118), poznamenala ?eholnice, zahrnuje zpěv v?echny, mali?ké i h?í?níky, jako jediné obrovské volání: modlící se vyzývá v?echny, aby se shromá?dili k zahájení, slavnostní cestě, synodě, mohli bychom ?íci, ve stopách zavr?eného kamene a k plnosti církevního ?ivota.
