杏MAP导航

Homilie Svatého otce Lva XIV., Vigilie Jubilea út臎chy, Vatikánská bazilika, 15. zá艡í 2025

鈥濼臎拧te, t臎拧te m暖j národ鈥� (Iz 40,1).

To je výzva proroka Izaiá拧e, která dnes naléhav臎 proniká i k nám: volá nás, abychom sdíleli Bo啪í út臎chu s mnoha bratry a sestrami, kte艡í pro啪ívají slabost, smutek a bolest. Pro ty, kte艡í plá膷ou, pro啪ívají zoufalství, nemoc a smutek, zní jasn臎 a siln臎 prorocké poselství o Hospodinov臎 v暖li ukon膷it utrpení a prom臎nit je v radost. V tomto smyslu bych cht臎l znovu pod臎kovat dv臎ma lidem, kte艡í poskytli své sv臎dectví. Ve拧kerou bolest lze prom臎nit milostí Je啪í拧e Krista. D臎kuji! Toto soucitné Slovo, které se v Kristu stalo t臎lem, je tím milosrdným Samaritánem, o kterém nám vypráví evangelium: On je tím, kdo ti拧í na拧e rány, On je tím, kdo se o nás stará. V temných chvílích, i navzdory v拧em zjevným znamením, nás B暖h neopou拧tí; naopak, práv臎 v t臎chto situacích jsme více ne啪 kdy jindy povoláni doufat v jeho blízkost jako啪to Spasitele, který nás nikdy neopou拧tí.

Hledáme n臎koho, kdo by nás ut臎拧il, a 膷asto ho nenacházíme. N臎kdy je pro nás dokonce nesnesitelný hlas t臎ch, kte艡í up艡ímn臎 cht臎jí sdílet na拧i bolest.

Je pravda, 啪e existují situace, kdy slova nesta膷í a stávají se tém臎艡 zbyte膷nými. V t臎chto chvílích mo啪ná zbývají jen slzy, pokud se i ty nevy膷erpaly. 笔补辫别啪 Franti拧ek p艡ipomn臎l slzy Marie Magdalény, která byla u prázdného Je啪í拧ova hrobu bezradná a osam臎lá. 鈥濸rost臎 plá膷e,鈥� 艡ekl. Víte, n臎kdy jsou v na拧em 啪ivot臎 slzy brýlemi, skrze které vidíme Je啪í拧e. V na拧em 啪ivot臎 nastane okam啪ik, kdy nás pouze slzy p艡ipraví na to, abychom uvid臎li Je啪í拧e. A jaké je poselství této 啪eny? 鈥濾id臎la jsem Pána.鈥� (Franti拧ek, Ranní meditace v kapli Domus Sanctae Marthae,2. dubna 2013).

Drahé sestry a brat艡i, slzy jsou jazykem, který vyjad艡uje hluboké city zran臎ného srdce. Slzy jsou n臎mým voláním, které prosí o soucit a út臎chu. Ale p艡edev拧ím jsou osvobozením a o膷i拧t臎ním o膷í, cít臎ní, my拧lení. Nemusíme se styd臎t za plá膷; je to zp暖sob, jak vyjád艡it ná拧 smutek a pot艡ebu nového sv臎ta; je to jazyk, který vypovídá o na拧í slabé a zkou拧ené lidskosti, která je v拧ak povolána k radosti.

Tam, kde je bolest, nevyhnuteln臎 vyvstává otázka: pro膷 v拧echno toto zlo? Odkud pochází? Pro膷 se to muselo stát práv臎 mn臎? Ve svých Vyznáních pí拧e svatý Augustin: 鈥濰ledal jsem p暖vod zla... jaký je jeho ko艡en, jaké je jeho semeno?... Jestli啪e B暖h, který je dobrý, stvo艡il v拧echny v臎ci dobré, odkud tedy pochází zlo?... Takové byly my拧lenky, kterými jsem se zabýval ve svém ubohém srdci... Nicmén臎 v mém srdci z暖stávala pevná a stálá víra v katolickou církev Je啪í拧e Krista, na拧eho Pána a Spasitele; víra, kterou jsem necht臎l opustit, i kdy啪 v mnoha bodech byla nejasná a kolísavá鈥� (VII, 5).

P艡echod od otázek k ví艡e je to, 膷emu nás u膷í Písmo svaté. Existují toti啪 otázky, které nás uzavírají do sebe a rozd臎lují nás vnit艡n臎 i nás odd臎lují od reality. Existují my拧lenky, z nich啪 nic nem暖啪e vzejít. Pokud nás izolují a p艡ivád臎jí k zoufalství, poni啪ují také na拧i inteligenci. Lep拧í je, jako je tomu v 啪almech, aby otázka byla protestem, ná艡kem, voláním po spravedlnosti a míru, které nám B暖h slíbil. Pak stavíme most k nebi, i kdy啪 se zdá být n臎mý. V církvi hledáme otev艡ené nebe, kterým je Je啪í拧, Bo啪í most vedoucí k nám. Existuje út臎cha, která nás pak dosáhne, kdy啪 z暖stává 鈥瀙evná a stálá鈥� ona víra, která se nám jeví jako 鈥瀗ejasná a kolísavá鈥� jako lo膹 v bou艡i.

Tam, kde je zlo, tam musíme hledat út臎chu a povzbuzení, které ho p艡emohou a nedop艡ejí mu oddechu. V církvi to znamená: nikdy sami. Op艡ít hlavu o rameno, které t臎 ut臎拧uje, které s tebou plá膷e a dává ti sílu, je lék, o který se nikdo nem暖啪e nechat p艡ipravit, proto啪e je znamením lásky. Tam, kde je bolest hluboká, musí být je拧t臎 siln臎j拧í nad臎je, která vychází ze spole膷enství. A tato nad臎je nezklame.

Sv臎dectví, která jsme vyslechli, nám p艡edávají tuto jistotu: 啪e bolest nesmí plodit násilí; 啪e násilí není posledním slovem, proto啪e je p艡ekonáno láskou, která umí odpou拧t臎t. V jaké v臎t拧í osvobození m暖啪eme doufat, ne啪 v to, které pochází z odpu拧t臎ní, které milostí doká啪e otev艡ít srdce, i kdy啪 bylo vystaveno nejr暖zn臎j拧ím brutálním 膷in暖m? Násilí, které jsme utrp臎li, nelze vymazat, ale odpu拧t臎ní ud臎lené t臎m, kte艡í toto násilí zp暖sobili, je p艡edzv臎stí Bo啪ího království na zemi, je plodem jeho p暖sobení, které ukon膷uje zlo a nastoluje spravedlnost. Vykoupení je milosrdenství a m暖啪e zlep拧it na拧i budoucnost, zatímco stále 膷ekáme na Pán暖v návrat. On jediný set艡e ka啪dou slzu a otev艡e knihu d臎jin, aby nám umo啪nil 膷íst stránky, které dnes nedoká啪eme ospravedlnit ani pochopit (srov. Zj 5).

I vám, brat艡i a sestry, kte艡í jste utrp臎li nespravedlnost a násilí zp暖sobené zneu啪íváním, Maria dnes opakuje: 鈥濲sem tvá matka鈥�. A B暖h vám ve skrytu srdce 艡íká: 鈥濼y jsi m暖j syn, ty jsi moje dcera鈥�. Nikdo nem暖啪e odejmout tento osobní dar, který je dán ka啪dému. A církev, její啪 n臎kte艡í 膷lenové vás bohu啪el zranili, dnes kle膷í spolu s vámi p艡ed Matkou. A钮 se v拧ichni od ní nau膷íme s n臎hou chránit nejmen拧í a nejk艡eh膷í! A钮 se nau膷íme naslouchat va拧im ranám, krá膷et spole膷n臎. A钮 od Marie Bolestné p艡ijmeme sílu uznat, 啪e 啪ivot neur膷uje pouze utrp臎né zlo, ale Bo啪í láska, která nás nikdy neopou拧tí a vede celou církev.

Slova svatého Pavla nám poté nazna膷ují, 啪e kdy啪 od Boha p艡ijmeme út臎chu, pak jsme schopni út臎chu nabídnout i ostatním: 鈥濷n nás t臎拧í ve v拧ech na拧ich sou啪eních, abychom pak mohli t臎拧it druhé v jakémkoli sou啪ení tou út臎chou, jakou B暖h pot臎拧uje nás.鈥� (2 Kor 1,4). Tajemství na拧eho srdce nejsou p艡ed Bohem skryta: nesmíme mu bránit, aby nás ut臎拧oval, a namlouvat si, 啪e se m暖啪eme spolehnout pouze na své síly.

Sestry a brat艡i, na konci této vigilie vám bude p艡edán malý dárek: (medailon) Agnus Dei. Je to znamení, které si m暖啪eme odnést do svých domov暖, aby nám p艡ipomínalo, 啪e tajemství Je啪í拧e, jeho smrti a vzk艡í拧ení je vít臎zstvím dobra nad zlem. On je Beránek, který nám dává Ducha svatého, Ut臎拧itele, který nás nikdy neopou拧tí, ut臎拧uje nás v nouzi a posiluje nás svou milostí (srov. Sk 15,31).

Ti, které milujeme a kte艡í nám byli od艌ati sestrou smrtí, nejsou ztraceni a nezmizí v nicot臎. Jejich 啪ivot pat艡í Hospodinu, který je jako Dobrý pastý艡 objímá a tiskne k sob臎 a jednoho dne nám je vrátí, abychom se mohli t臎拧it z v臎膷ného a sdíleného 拧t臎stí.

Milovaní, stejn臎 jako existuje osobní bolest, tak i v dne拧ní dob臎 existuje kolektivní bolest celých národ暖, které 鈥� zdrcené tíhou násilí, hladu a války 鈥� prosí o mír. Je to obrovský výk艡ik, který nás zavazuje k modlitb臎 a k jednání, aby ve拧keré násilí ustalo a ti, kdo trpí, mohli znovu najít klid; a zavazuje p艡edev拧ím Boha, jeho啪 srdce se chv臎je soucitem, aby p艡i拧el do svého království. Skute膷ná út臎cha, kterou musíme být schopni p艡edat, spo膷ívá v tom, 啪e uká啪eme, 啪e mír je mo啪ný a 啪e klí膷í v ka啪dém z nás, pokud jej nezadusíme. Zodpov臎dní p艡edstavitelé národ暖 a钮 naslouchají zejména volání mnoha nevinných d臎tí, aby jim zajistili budoucnost, která je ochrání a ut臎拧í.

V臎艡íme, 啪e mezi tolikerou arogancí B暖h nep艡estane posílat srdce a ruce, které p艡iná拧ejí pomoc a út臎chu, tv暖rce míru, kte艡í jsou schopni povzbudit ty, kte艡í trpí bolestí a smutkem. A spole膷n臎, jak nás u膷il Je啪í拧, budeme s v臎t拧í up艡ímností vzývat: 鈥濸艡ij膹 království tvé!鈥�