杏MAP导航

Homilie Svatého otce Lva XIV., Vigilie Jubilea útěchy, Vatikánská bazilika, 15. zá?í 2025

?Tě?te, tě?te m?j národ“ (Iz 40,1).

To je výzva proroka Izaiá?e, která dnes naléhavě proniká i k nám: volá nás, abychom sdíleli Bo?í útěchu s mnoha bratry a sestrami, kte?í pro?ívají slabost, smutek a bolest. Pro ty, kte?í plá?ou, pro?ívají zoufalství, nemoc a smutek, zní jasně a silně prorocké poselství o Hospodinově v?li ukon?it utrpení a proměnit je v radost. V tomto smyslu bych chtěl znovu poděkovat dvěma lidem, kte?í poskytli své svědectví. Ve?kerou bolest lze proměnit milostí Je?í?e Krista. Děkuji! Toto soucitné Slovo, které se v Kristu stalo tělem, je tím milosrdným Samaritánem, o kterém nám vypráví evangelium: On je tím, kdo ti?í na?e rány, On je tím, kdo se o nás stará. V temných chvílích, i navzdory v?em zjevným znamením, nás B?h neopou?tí; naopak, právě v těchto situacích jsme více ne? kdy jindy povoláni doufat v jeho blízkost jako?to Spasitele, který nás nikdy neopou?tí.

Hledáme někoho, kdo by nás utě?il, a ?asto ho nenacházíme. Někdy je pro nás dokonce nesnesitelný hlas těch, kte?í up?ímně chtějí sdílet na?i bolest.

Je pravda, ?e existují situace, kdy slova nesta?í a stávají se témě? zbyte?nými. V těchto chvílích mo?ná zbývají jen slzy, pokud se i ty nevy?erpaly. Pape? Franti?ek p?ipomněl slzy Marie Magdalény, která byla u prázdného Je?í?ova hrobu bezradná a osamělá. ?Prostě plá?e,“ ?ekl. Víte, někdy jsou v na?em ?ivotě slzy brýlemi, skrze které vidíme Je?í?e. V na?em ?ivotě nastane okam?ik, kdy nás pouze slzy p?ipraví na to, abychom uviděli Je?í?e. A jaké je poselství této ?eny? ?Viděla jsem Pána.“ (Franti?ek, Ranní meditace v kapli Domus Sanctae Marthae,2. dubna 2013).

Drahé sestry a brat?i, slzy jsou jazykem, který vyjad?uje hluboké city zraněného srdce. Slzy jsou němým voláním, které prosí o soucit a útěchu. Ale p?edev?ím jsou osvobozením a o?i?těním o?í, cítění, my?lení. Nemusíme se stydět za plá?; je to zp?sob, jak vyjád?it ná? smutek a pot?ebu nového světa; je to jazyk, který vypovídá o na?í slabé a zkou?ené lidskosti, která je v?ak povolána k radosti.

Tam, kde je bolest, nevyhnutelně vyvstává otázka: pro? v?echno toto zlo? Odkud pochází? Pro? se to muselo stát právě mně? Ve svých Vyznáních pí?e svatý Augustin: ?Hledal jsem p?vod zla... jaký je jeho ko?en, jaké je jeho semeno?... Jestli?e B?h, který je dobrý, stvo?il v?echny věci dobré, odkud tedy pochází zlo?... Takové byly my?lenky, kterými jsem se zabýval ve svém ubohém srdci... Nicméně v mém srdci z?stávala pevná a stálá víra v katolickou církev Je?í?e Krista, na?eho Pána a Spasitele; víra, kterou jsem nechtěl opustit, i kdy? v mnoha bodech byla nejasná a kolísavá“ (VII, 5).

P?echod od otázek k ví?e je to, ?emu nás u?í Písmo svaté. Existují toti? otázky, které nás uzavírají do sebe a rozdělují nás vnit?ně i nás oddělují od reality. Existují my?lenky, z nich? nic nem??e vzejít. Pokud nás izolují a p?ivádějí k zoufalství, poni?ují také na?i inteligenci. Lep?í je, jako je tomu v ?almech, aby otázka byla protestem, ná?kem, voláním po spravedlnosti a míru, které nám B?h slíbil. Pak stavíme most k nebi, i kdy? se zdá být němý. V církvi hledáme otev?ené nebe, kterým je Je?í?, Bo?í most vedoucí k nám. Existuje útěcha, která nás pak dosáhne, kdy? z?stává ?pevná a stálá“ ona víra, která se nám jeví jako ?nejasná a kolísavá“ jako lo? v bou?i.

Tam, kde je zlo, tam musíme hledat útěchu a povzbuzení, které ho p?emohou a nedop?ejí mu oddechu. V církvi to znamená: nikdy sami. Op?ít hlavu o rameno, které tě utě?uje, které s tebou plá?e a dává ti sílu, je lék, o který se nikdo nem??e nechat p?ipravit, proto?e je znamením lásky. Tam, kde je bolest hluboká, musí být je?tě silněj?í naděje, která vychází ze spole?enství. A tato naděje nezklame.

Svědectví, která jsme vyslechli, nám p?edávají tuto jistotu: ?e bolest nesmí plodit násilí; ?e násilí není posledním slovem, proto?e je p?ekonáno láskou, která umí odpou?tět. V jaké vět?í osvobození m??eme doufat, ne? v to, které pochází z odpu?tění, které milostí doká?e otev?ít srdce, i kdy? bylo vystaveno nejr?zněj?ím brutálním ?in?m? Násilí, které jsme utrpěli, nelze vymazat, ale odpu?tění udělené těm, kte?í toto násilí zp?sobili, je p?edzvěstí Bo?ího království na zemi, je plodem jeho p?sobení, které ukon?uje zlo a nastoluje spravedlnost. Vykoupení je milosrdenství a m??e zlep?it na?i budoucnost, zatímco stále ?ekáme na Pán?v návrat. On jediný set?e ka?dou slzu a otev?e knihu dějin, aby nám umo?nil ?íst stránky, které dnes nedoká?eme ospravedlnit ani pochopit (srov. Zj 5).

I vám, brat?i a sestry, kte?í jste utrpěli nespravedlnost a násilí zp?sobené zneu?íváním, Maria dnes opakuje: ?Jsem tvá matka“. A B?h vám ve skrytu srdce ?íká: ?Ty jsi m?j syn, ty jsi moje dcera“. Nikdo nem??e odejmout tento osobní dar, který je dán ka?dému. A církev, její? někte?í ?lenové vás bohu?el zranili, dnes kle?í spolu s vámi p?ed Matkou. A? se v?ichni od ní nau?íme s něhou chránit nejmen?í a nejk?eh?í! A? se nau?íme naslouchat va?im ranám, krá?et spole?ně. A? od Marie Bolestné p?ijmeme sílu uznat, ?e ?ivot neur?uje pouze utrpěné zlo, ale Bo?í láska, která nás nikdy neopou?tí a vede celou církev.

Slova svatého Pavla nám poté nazna?ují, ?e kdy? od Boha p?ijmeme útěchu, pak jsme schopni útěchu nabídnout i ostatním: ?On nás tě?í ve v?ech na?ich sou?eních, abychom pak mohli tě?it druhé v jakémkoli sou?ení tou útěchou, jakou B?h potě?uje nás.“ (2 Kor 1,4). Tajemství na?eho srdce nejsou p?ed Bohem skryta: nesmíme mu bránit, aby nás utě?oval, a namlouvat si, ?e se m??eme spolehnout pouze na své síly.

Sestry a brat?i, na konci této vigilie vám bude p?edán malý dárek: (medailon) Agnus Dei. Je to znamení, které si m??eme odnést do svých domov?, aby nám p?ipomínalo, ?e tajemství Je?í?e, jeho smrti a vzk?í?ení je vítězstvím dobra nad zlem. On je Beránek, který nám dává Ducha svatého, Utě?itele, který nás nikdy neopou?tí, utě?uje nás v nouzi a posiluje nás svou milostí (srov. Sk 15,31).

Ti, které milujeme a kte?í nám byli odňati sestrou smrtí, nejsou ztraceni a nezmizí v nicotě. Jejich ?ivot pat?í Hospodinu, který je jako Dobrý pastý? objímá a tiskne k sobě a jednoho dne nám je vrátí, abychom se mohli tě?it z vě?ného a sdíleného ?těstí.

Milovaní, stejně jako existuje osobní bolest, tak i v dne?ní době existuje kolektivní bolest celých národ?, které – zdrcené tíhou násilí, hladu a války – prosí o mír. Je to obrovský výk?ik, který nás zavazuje k modlitbě a k jednání, aby ve?keré násilí ustalo a ti, kdo trpí, mohli znovu najít klid; a zavazuje p?edev?ím Boha, jeho? srdce se chvěje soucitem, aby p?i?el do svého království. Skute?ná útěcha, kterou musíme být schopni p?edat, spo?ívá v tom, ?e uká?eme, ?e mír je mo?ný a ?e klí?í v ka?dém z nás, pokud jej nezadusíme. Zodpovědní p?edstavitelé národ? a? naslouchají zejména volání mnoha nevinných dětí, aby jim zajistili budoucnost, která je ochrání a utě?í.

Vě?íme, ?e mezi tolikerou arogancí B?h nep?estane posílat srdce a ruce, které p?iná?ejí pomoc a útěchu, tv?rce míru, kte?í jsou schopni povzbudit ty, kte?í trpí bolestí a smutkem. A spole?ně, jak nás u?il Je?í?, budeme s vět?í up?ímností vzývat: ?P?ij? království tvé!“