ʲž slavnostně otevřel vesnici „Laudato si’“ v Castel Gandolfu
PAPEŽ LEV XIV.
Nejdražší bratři a sestry,
v textu Matoušova evangelia, který jsme právě vyslechli, Ježíš předává svým učedníkům několik ponaučení. Rád bych se zastavil u jednoho z nich, které se mi zdá být pro tuto slavnost obzvláště vhodné. Zní takto: „Podívejte se na ptáky na nebi … Pozorujte polní lilie, jak rostou“ (Mt 6,26.28).
Není neobvyklé, že Mistr z Nazareta ve svém učení odkazuje na přírodu. Flóra a fauna jsou často hlavními hrdiny jeho podobenství. V tomto případě však jde o jasnou výzvu k pozorování a kontemplaci stvoření, k činnostem, jejichž cílem je pochopit původní záměr Stvořitele.
Všechno bylo od počátku moudře uspořádáno tak, aby všechna stvoření přispívala k uskutečnění Božího království. Každé stvoření má v jeho plánu důležitou a specifickou roli a každé je „dobré“, jak zdůrazňuje kniha Genesis (srov. Gen 1,1-29).
Ve stejném evangelním úryvku, když se Ježíš zmiňuje o ptácích a liliích, klade svým učedníkům dvě otázky: „Copak nejste o mnoho cennější než oni?“; a pak: „Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, … čím spíše vás?“ (Mt 6,30).
Ježíš, jako by implicitně navazoval na příběh z knihy Genesis, zdůrazňuje zvláštní místo, které je v aktu stvoření vyhrazeno člověku: nejkrásnějšímu stvoření, stvořenému k obrazu a podobenství Božímu. S tímto privilegiem je však spojena velká odpovědnost: chránit všechna ostatní stvoření v souladu se Stvořitelovým záměrem (srov. Gen 2,15).
Péče o stvoření je tedy skutečným posláním každého člověka, závazkem, který je třeba plnit v rámci samotného stvoření, aniž bychom kdy zapomněli, že jsme stvoření mezi stvořeními, a nikoli stvořitelé. Proto je důležité, jak napsal můj předchůdce, „obnovit pokojnou harmonii se stvořením, zamyslet se nad naším životním stylem a našimi ideály, kontemplovat Stvořitele, který žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje“ (Encyklika Laudato si’, 225).
Vesnice Laudato si’, kterou dnes slavnostně otevíráme, je jednou z iniciativ církve směřujících k naplnění tohoto „povolání být strážci Božího díla“ (Apoštolská exhortace Laudate Deum, 217): je to náročný, ale krásný a fascinující úkol, který tvoří základní aspekt křesťanské zkušenosti.
Vesnice Laudato si’ je sémě naděje, které nám zanechal papež František jako dědictví, „sémě, které může přinést plody spravedlnosti a míru“ (Poselství k 10. Světovému dni modlitby za péči o stvoření). A bude tak činit při zachování věrnosti svému poslání: být hmatatelným vzorem myšlení, struktury a jednání, schopným podporovat ekologickou konverzi prostřednictvím výchovy a katecheze.
To, co dnes vidíme, je syntéza mimořádné krásy, kde spiritualita, příroda, historie, umění, práce a technologie chtějí harmonicky koexistovat. To je v konečném důsledku myšlenka této „vesnice“, místa blízkosti a přátelského soužití.
A to vše k nám nemůže nepromlouvat o Bohu.