杏MAP导航

Homilie pape啪e Lva XIV.

Drazí brat艡i a sestry,

je to radost, 啪e se m暖啪eme spole膷n臎 sejít k ned臎lní slavnosti eucharistie, která nám p艡iná拧í je拧t臎 hlub拧í radost. Jestli啪e je ji啪 darem, 啪e jsme dnes spolu a p艡ekonáváme vzdálenost tím, 啪e se díváme do o膷í jako praví brat艡i a sestry, pak je拧t臎 v臎t拧ím darem je vít臎zství nad smrtí v Pánu. Je啪í拧 zvít臎zil nad smrtí 鈥� ned臎le je jeho den, den Vzk艡í拧ení 鈥� a my ji啪 za膷ínáme vít臎zit spolu s ním. Je to tak: ka啪dý z nás p艡ichází do kostela s n臎jakou únavou a strachem 鈥� n臎kdy men拧í, jindy v臎t拧í 鈥� a hned jsme mén臎 osam臎lí, jsme spolu a nacházíme Slovo a T臎lo Kristovo. Tak na拧e srdce p艡ijímá 啪ivot, který p艡esahuje smrt. Je to Duch Svatý, Duch Vzk艡í拧eného, který to 膷iní mezi námi a v nás, ti拧e, ned臎li za ned臎lí, den za dnem. 

Nacházíme se ve starobylé svatyni, její啪 zdi nás obklopují. Nazývá se 鈥濺otonda鈥� a její kruhový tvar, podobn臎 jako nám臎stí sv. Petra a jiné staré i nové kostely, nám dává pocit, 啪e jsme p艡ijímáni do Bo啪ího l暖na. Zven膷í se církev, jako ka啪dá lidská realita, m暖啪e jevit jako hranatá. Její bo啪ská podstata se v拧ak projeví, kdy啪 p艡ekro膷íme její práh a najdeme p艡ijetí. Pak je na拧e chudoba, na拧e zranitelnost a p艡edev拧ím selhání, za která m暖啪eme být opovrhováni a souzeni 鈥� a n臎kdy sami sebou opovrhujeme a soudíme se 鈥� pak mohou být kone膷n臎 p艡ijaty v milosrdné síle Boha, v lásce bez hran, v lásce bez podmínek. Maria, matka Je啪í拧e, je pro nás znamením a p艡edzv臎stí Bo啪ího mate艡ství. V ní se stáváme církví-matkou, která rodí a obnovuje ne díky sv臎tské moci, ale díky ctnosti lásky.

Mo啪ná nás v práv臎 p艡e膷teném evangeliu p艡ekvapilo, co Je啪í拧 艡íká. Hledáme pokoj, ale sly拧eli jsme: 鈥濵yslíte si, 啪e jsem p艡i拧el p艡inést pokoj na zem? Ne, 艡íkám vám, ale rozd臎lení鈥� (Lk 12,51). A my bychom mu tém臎艡 odpov臎d臎li: 鈥濲ak to, Pane? Ty také? Máme u啪 dost rozd臎lení. Copak jsi to nebyl ty, kdo p艡i poslední ve膷e艡i 艡ekl: 鈥歅okoj vám zanechávám, sv暖j pokoj vám dávám鈥�?鈥� 鈥濧no,鈥� mohl by nám Pán odpov臎d臎t, 鈥瀓sem to já. Vzpome艌te si v拧ak, 啪e toho ve膷era, mého posledního ve膷era, jsem hned dodal ohledn臎 pokoje: 鈥濶e jako sv臎t dává, já vám dávám. A钮 se va拧e srdce neznepokojuje a ned臎sí鈥� (srov. Jan 14,27). 

Drazí p艡átelé, sv臎t nás u膷í zam臎艌ovat pokoj za pohodlí, dobro za klid. Proto, aby mezi námi byl jeho pokoj, Bo啪í shalom, musí nám Je啪í拧 艡íci: 鈥濸艡i拧el jsem uvést ohe艌 na zem, a jak bych si p艡ál, aby u啪 ho艡el!鈥� (Lk 12,49). Mo啪ná se nad tím budou rozcházet i na拧i nejbli啪拧í, jak p艡edpovídá evangelium, a dokonce i na拧i p艡átelé. A n臎kdo nám bude radit, abychom neriskovali, abychom se 拧et艡ili, proto啪e je d暖le啪ité mít klid a ti druzí si lásku nezaslou啪í. Je啪í拧 se v拧ak odvá啪n臎 pono艡il do na拧eho lidství. To je 鈥瀔艡est鈥�, o kterém mluví (v. 50): je to k艡est k艡í啪e, úplné pono艡ení do rizik, která láska s sebou nese. A kdy啪, jak se 艡íká, 鈥瀓deme ke svatému p艡ijímání鈥�, 啪ivíme se tímto jeho odvá啪ným darem. M拧e svatá 啪iví toto rozhodnutí. Je to rozhodnutí ji啪 ne啪ít pro sebe, ale nést ohe艌 do sv臎ta. Ne ohe艌 zbraní, ani ohe艌 slov, který spaluje druhé. To ne. Zato ohe艌 lásky, který se sklání a slou啪í, který lhostejnosti oponuje pé膷í a nadutosti mírností; ohe艌 dobroty, který nestojí jako zbran臎, ale zdarma obnovuje sv臎t. M暖啪e to stát nepochopení, posm臎ch, dokonce pronásledování, ale není v臎t拧ího pokoje, ne啪 mít v sob臎 jeho plamen. 

Proto bych dnes cht臎l spolu s va拧ím biskupem Vincenzem pod臎kovat vám v拧em, kte艡í se v diecézi Albano sna啪íte p艡iná拧et ohe艌 lásky. A povzbuzuji vás, abyste nerozli拧ovali mezi t臎mi, kdo pomáhají, a t臎mi, kterým se pomáhá, mezi t臎mi, kdo zdánliv臎 dávají, a t臎mi, kdo zdánliv臎 p艡ijímají, mezi t臎mi, kdo se jeví jako chudí, a t臎mi, kdo cítí, 啪e nabízejí sv暖j 膷as, své schopnosti, svou pomoc. Jsme církev Pán臎, církev chudých, v拧ichni jsme cenní, v拧ichni jsme subjekty, ka啪dý z nás je nositelem jedine膷ného Bo啪ího slova. Ka啪dý je darem pro druhé. Bo艡me zdi. D臎kuji v拧em, kte艡í v ka啪dé k艡es钮anské komunit臎 usilují o setkávání lidí r暖zného p暖vodu, ekonomické, psychické a afektivní situace: pouze spole膷n臎, pouze tím, 啪e se staneme jedním T臎lem, v n臎m啪 i ten nejk艡eh膷í má plnou d暖stojnost, jsme T臎lem Kristovým, Církví Bo啪í. To se stane, kdy啪 ohe艌, který Je啪í拧 p艡inesl, spálí p艡edsudky, opatrnost a strachy, které stále je拧t臎 odlu膷ují ty, kte艡í nesou ve svém 啪ivot臎 chudobu Kristovu. Nevylu膷ujme Pána z na拧ich kostel暖, z na拧ich domov暖 a z na拧eho 啪ivota. Naopak, vpus钮me ho mezi chudé, a pak se smí艡íme i se svou chudobou, které se bojíme a popíráme ji, kdy啪 za ka啪dou cenu hledáme klid a jistotu.

A钮 se za nás p艡imlouvá Panna Maria, které svatý sta艡ec Simeon ukázal Je啪í拧e jako 鈥瀦namení, kterému bude odporováno鈥� (Lk 2,34). A钮 jsou odhaleny my拧lenky na拧ich srdcí a a钮 ohe艌 Ducha Svatého prom臎ní na拧e srdce z kamene v srdce z masa.