ʲž: Kdy hlásáme evangelium, předáváme svou osobní zkušenost z přátelství s Kristem
Jana Gruberová – Vatikán
ʲž sice ihned v úvodu audience připustil, že jeho dnešní hosté prožili v Římě dvě zcela odlišné události, které je nicméně možné převést na společný jmenovatel, neboť každý pokřtěný je, byť každý jiným způsobem, povolán, aby vstoupil do misijní a evangelizační dynamiky.
„Toto povolání vyžaduje od všech, kněží i laiků, pevnou a ucelenou formaci, která se neomezuje pouze na určité znalosti, ale má směřovat k proměně našeho lidství a naší spirituality, aby nabyly podoby evangelia a daly tak prostor „stejnému smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus“.
ʲž poté připomněl nedávné mezinárodní setkání uspořádané Dikasteriem pro klérus na téma „Šťastní kněží“. Jak podotkl, stejně tak by se mohlo hovořit o šťastných křesťanech, šťastných učednících a šťastných misionářích, pokud se skutečně „nakazí radostí z evangelia“. Jestliže toto přání nemá zůstat pouhým heslem, je zásadní formace, vyzdvihl papež.
„Je třeba, aby „dům“ našeho života a naší cesty, ať už kněžské nebo laické, byl postaven na „skále“, tedy na pevných základech, které nám pomohou čelit lidským a duchovním bouřím, jichž není ušetřen ani život křesťana, kněze a misionáře“.
Jak postavit dům na skále? položil si papež otázku a nabídl tři „drobné podněty“ jako odpověď.
„První je tento: pěstovat přátelství s Ježíšem. Je třeba osobně prožít zkušenost důvěrného vztahu s Mistrem, být jím bez zásluh a z čiré milosti milován a vyvolen, protože právě tuto naši zkušenost pak předáváme ve službě. Když hlásáme evangelium, předáváme především svou osobní zkušenost z přátelství s Kristem, která se projevuje v našem způsobu bytí, v našem životním stylu, v naší lidskosti, v tom, jak dobré vztahy jsme schopni žít“.
To však znamená neustálou cestu obrácení, poznamenal Lev XIV., neustálou práci na sobě samém, snahu sestoupit do vlastního srdce a podívat se také na stinné stránky a rány, které nás poznamenávají, odvahu odložit masky a pěstovat důvěrné přátelství s Kristem.
„Druhý aspekt: žít mezi sebou účinnou a procítěnou bratrskou lásku. V tomto smyslu je nutné hodně na sobě pracovat, abychom překonali individualismus a touhu vyvyšovat se nad druhé, která z nás činí konkurenty, a naučili se postupně budovat dobré a bratrské lidské a duchovní vztahy. V zásadě si myslím, že s tím všichni souhlasí, ale ve skutečnosti je před námi ještě dlouhá cesta“.
A konečně třetím hlediskem je sdílení poslání se všemi pokřtěnými, uzavřel papež, jak to bylo přirozené v prvních stoletích církve, kdy se všichni věřící cítili jako misionáři a osobně se angažovali jako hlasatelé evangelia. Kněžské povolání pak stálo ve službě tohoto poslání sdíleného všemi.
„Dnes silně pociťujeme, že se musíme vrátit k této účasti všech pokřtěných na svědectví a hlásání evangelia. Formátorům bych chtěl říci, že je třeba kněze vychovávat k tomu, aby se nepovažovali za osamělé vůdce, aby nepojímali kněžství z pohledu pocitu nadřazenosti. Potřebujeme kněze schopné rozeznat a uznat v každém milost křtu a charismata, která z něj vyplývají, třeba i tím, že pomohou lidem k otevřenosti vůči těmto darům, aby našli odvahu a nadšení k zapojení do života církve a společnosti. Konkrétně to znamená, že příprava budoucích kněží má být stále více ponořena do reality Božího lidu a prováděna za přispění všech jeho členů: kněží, laiků a zasvěcených mužů i žen“.