PODCAST: Homilie pape啪e Lva XIV. p艡i m拧i za p茅膷i o stvo艡en铆 v Castel Gandolfu
PAPE沤 LEV XIV.
V tento krásný den bych nejprve cht臎l vyzvat v拧echny, po膷ínaje sám sebou, abychom pro啪ili to, co slavíme v kráse katedrály, kterou bychom mohli nazvat 鈥瀙艡írodní鈥�, s rostlinami a mnoha prvky stvo艡ení, které nás sem p艡ivedly, abychom slavili Eucharistii, co啪 znamená: dík暖vzdání Bohu.
Je mnoho d暖vod暖, pro膷 chceme v této eucharistii Bohu d臎kovat: tato slavnost by mohla být první podle nového me拧ního formulá艡e za pé膷i o stvo艡ení, který je také vyjád艡ením práce r暖zných vatikánských dikasterií.
Osobn臎 d臎kuji mnoha lidem zde p艡ítomným, kte艡í na této liturgii pracovali. Jak víte, liturgie p艡edstavuje 啪ivot a vy jste 啪ivotem tohoto centra Laudato si鈥�. Cht臎l bych vám v tuto chvíli, p艡i této p艡íle啪itosti, pod臎kovat za v拧e, co d臎láte v návaznosti na tuto krásnou inspiraci pape啪e Franti拧ka, který v臎noval tento malý kousek zem臎, tyto zahrady, tyto prostory práv臎 proto, aby bylo mo啪né pokra膷ovat v tak d暖le啪itém poslání, o kterém víme po deseti letech od vydání encykliky Laudato si鈥�: v poslání nezbytné pé膷e o stvo艡ení, o ná拧 spole膷ný domov.
Je to zde jako ve starobylých kostelech prvních století, které m臎ly k艡titelnici, kterou bylo t艡eba projít, aby 膷lov臎k mohl vstoupit do kostela. Necht臎l bych být pok艡t臎n v této vod臎... ale symbol procházení vodou, aby byli v拧ichni o膷i拧t臎ni od svých h艡ích暖, od svých slabostí, a tak mohli vstoupit do velkého tajemství církve, je n臎co, co pro啪íváme i dnes. Na za膷átku této m拧e jsme se modlili za obrácení, za své obrácení. Cht臎l bych dodat, 啪e se musíme modlit za obrácení mnoha lidí uvnit艡 i vn臎 církve, kte艡í je拧t臎 neuznávají naléhavost pé膷e o spole膷ný domov.
Mnohé p艡írodní katastrofy, které stále vidíme ve sv臎t臎, tém臎艡 ka啪dý den na mnoha místech, v mnoha zemích, jsou 膷áste膷n臎 zp暖sobeny také lidskými výst艡elky s jejich 啪ivotním stylem. Proto si musíme polo啪it otázku, zda sami pro啪íváme toto obrácení: jak je pot艡ebné!
Po tom v拧em, co jsem 艡ekl, mám také p艡ipravenou homilii, o kterou se s vámi pod臎lím, bu膹te tedy trp臎liví: jsou v ní n臎které prvky, které nám opravdu dnes dopoledne pomohou pokra膷ovat v úvahách a sdílet tento rodinný a klidný okam啪ik ve sv臎t臎, který ho艡í, a钮 u啪 kv暖li globálnímu oteplování, nebo kv暖li ozbrojeným konflikt暖m, které 膷iní poselství pape啪e Franti拧ka v jeho encyklikách Laudato si鈥� a Fratelli tutti tak aktuálním. M暖啪eme se ztoto啪nit práv臎 s tímto evangeliem, které jsme vyslechli, kdy啪 pozorujeme strach u膷edník暖 v bou艡i, strach, který je vlastní velké 膷ásti lidstva. Ale v srdci Jubilejního roku vyznáváme 鈥� a m暖啪eme to 艡íci mnohokrát: existuje nad臎je! Na拧li jsme ji v Je啪í拧i. On stále uklid艌uje bou艡i. Jeho moc neni膷í, ale tvo艡í; nehubí, ale p艡ivádí k bytí a dává nový 啪ivot. A i my se ptáme: 鈥濳do to jenom je, 啪e ho poslouchá i vich艡ice a mo艡e?鈥� (Mt 8,27).
Ú啪as, který tato otázka vyjad艡uje, je prvním krokem, který nás vyvede ze strachu. Je啪í拧 啪il u Galilejského jezera a zde se modlil. Tam povolal své první u膷edníky z jejich domov暖 a pracovi拧钮. Podobenství, jimi啪 ohla拧oval Bo啪í království, odhalují hluboké pouto s tímto krajem a jeho vodami, s rytmem ro膷ních období a 啪ivotem tvor暖.
Evangelista Matou拧 popisuje bou艡i jako 鈥瀘t艡es zem臎鈥� (slovo seismos): Matou拧 pou啪ije stejný výraz p艡i zem臎t艡esení v okam啪iku Je啪í拧ovy smrti a za úsvitu jeho vzk艡í拧ení. Nad tímto ot艡esem se Je啪í拧 pozvedá, stojí vzp艡ímen臎: ji啪 zde nám evangelium dává zahlédnout Vzk艡í拧eného, p艡ítomného v na拧í rozvrácené historii. Kdy啪 Je啪í拧 pohrozil v臎tru a mo艡i, projevil svou 啪ivotodárnou a spasitelnou moc, která p艡evy拧uje síly, p艡ed nimi啪 se stvo艡ení cítí ztracená.
Vra钮me se tedy k otázce: 鈥濳do to jenom je, 啪e ho poslouchá i vich艡ice a mo艡e??鈥� (Mt 8,27). Hymnus z listu Kolosan暖m, který jsme vyslechli, jako by odpovídal na tuto otázku: 鈥濷n je (v臎rný) obraz neviditelného Boha, d艡íve zrozený, ne啪 celé tvorstvo鈥� (Kol 1,15-16). Jeho u膷edníci, kte艡í byli toho dne vydáni na milost bou艡i a strachu, je拧t臎 nemohli vyznat tuto znalost Je啪í拧e. My dnes, ve ví艡e, která nám byla p艡edána, m暖啪eme pokra膷ovat: 鈥濷n je hlava t臎la, to je církve. On je po膷átek, prvorozený mezi vzk艡í拧enými z mrtvých. Tak má ve v拧em prvenství鈥� (v. 18). To jsou slova, která nás zavazují v pr暖b臎hu d臎jin, která z nás 膷iní 啪ivé t臎lo, jeho啪 hlavou je Kristus. Na拧e poslání pe膷ovat o stvo艡ení, p艡iná拧et mu mír a smí艡ení, je jeho vlastním posláním: posláním, které nám sv臎艡il Hospodin. Nasloucháme volání zem臎, nasloucháme volání chudých, proto啪e toto volání dolehlo k Bo啪ímu srdci. Na拧e rozho艡膷ení je jeho rozho艡膷ením, na拧e práce je jeho prací.
V tomto smyslu nás inspiruje zp臎v 啪almisty: 鈥濰ospodin暖v hlas nad vodami! Vzne拧ený B暖h zaburácel hromem, Hospodin nad spoustami vod. Hlas Hospodin暖v, jak je mocný, hlas Hospodin暖v, jak je velkolepý!鈥� (沤濒 29,3-4). Tento hlas zavazuje církev k prorockému poslání, i kdy啪 to vy啪aduje odvahu postavit se destruktivní moci vládc暖 tohoto sv臎ta. Neporu拧itelné spojenectví mezi Stvo艡itelem a stvo艡ením toti啪 podn臎cuje na拧i inteligenci a na拧e úsilí, aby se zlo prom臎nilo v dobro, nespravedlnost ve spravedlnost, chamtivost ve spole膷enství.
Jediný B暖h s nekone膷nou láskou stvo艡il v拧echno a dal nám 啪ivot: proto svatý Franti拧ek z Assisi nazývá stvo艡ení bratrem, sestrou, matkou. Pouze kontemplativní pohled m暖啪e zm臎nit ná拧 vztah ke stvo艡eným v臎cem a vyvést nás z ekologické krize, její啪 p艡í膷inou je rozvrat vztah暖 s Bohem, s bli啪ním a se zemí v d暖sledku h艡íchu (srov. pape啪 Franti拧ek, encyklika Laudato si鈥�, 66).
Drazí brat艡i a sestry, Vesni膷ka Laudato si鈥�, ve které se nacházíme, má podle intuice pape啪e Franti拧ka být 鈥瀕aborato艡í鈥�, ve které budeme 啪ít v oné harmonii se stvo艡ením, která nám p艡iná拧í uzdravení a smí艡ení, a budeme hledat nové a ú膷inné zp暖soby, jak pe膷ovat o p艡írodu, která nám byla sv臎艡ena. Vás, kte艡í se s odhodláním v臎nujete realizaci tohoto projektu, proto uji拧钮uji o své modlitb臎 a povzbuzení.
Eucharistie, kterou slavíme, dává smysl na拧emu dílu a je jeho oporou. Jak pí拧e pape啪 Franti拧ek, 鈥瀡 eucharistii dochází stvo艡ení svého nejv臎t拧ího pový拧ení. Milost, která má sklon se projevovat citelným zp暖sobem, dosahuje ú啪asného vyjád艡ení, kdy啪 se sám B暖h, jen啪 se stal 膷lov臎kem, dává za pokrm svému stvo艡ení. Na vrcholu tajemství Vt臎lení se cht臎l Pán dotýkat na拧eho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli sh暖ry, ale zevnit艡, abychom se s ním mohli setkat v na拧em vlastním sv臎t臎鈥� (笔补辫别啪 Franti拧ek, Encyklika Laudato si鈥�, 236). Z tohoto místa bych proto cht臎l uzav艡ít tyto úvahy a sv臎艡it vám slova, jimi啪 svatý Augustin na posledních stránkách svých Vyznání spojuje stvo艡ené v臎ci a 膷lov臎ka v kosmické chvále: Ó Pane, 鈥瀟vá díla t臎 chválí, abychom t臎 milovali, a my t臎 milujeme, aby t臎 chválila tvá díla鈥� (sv. Augustin, Vyznání, XIII, 33,48). A钮 je toto harmonie, kterou 拧í艡íme ve sv臎t臎.
