杏MAP导航

Homilie Svatého otce Lva XIV., katedrála v Albanu, 20. 膷ervence 2025

Drazí brat艡i a sestry,

 jsem velmi rád, 啪e jsem dnes zde, abych slavil ned臎lní eucharistii v této krásné katedrále. Jak víte, m臎l jsem p艡ijet 12. kv臎tna, ale Duch Svatý rozhodl jinak. Jsem v拧ak opravdu 拧钮astný a v této bratrské k艡es钮anské radosti zdravím v拧echny p艡ítomné, Va拧i Eminenci, a této diecéze, p艡ítomné autority a vás v拧echny.

V dne拧ní liturgii k nám první 膷tení a evangelium hovo艡í o pohostinnosti, slu啪b臎 a naslouchání (srov. Gen 18,1-10; Lk 10,38-42).

 V prvním p艡ípad臎 B暖h nav拧t臎vuje Abrahama v podob臎 鈥瀟艡í mu啪暖鈥�, kte艡í p艡icházejí do jeho stanu 鈥瀡 nejteplej拧í hodin臎 dne鈥� (srov. Gen 18,1-2). M暖啪eme si p艡edstavit tuto scénu: 啪hnoucí slunce, nehybný klid pou拧t臎, intenzivní horko a t艡i neznámí lidé, kte艡í hledají úkryt. Abraham, sedící 鈥瀠 vchodu do stanu鈥�, je v pozici pána domu a je velmi krásné vid臎t, jak plní svou roli: kdy啪 v náv拧t臎vnících rozpozná Bo啪í p艡ítomnost, vstane, b臎啪í jim naproti, padá na zem a prosí je, aby z暖stali. Celá scéna tak o啪ívá. Odpolední nehybnost se napl艌uje gesty lásky, které zahrnují nejen patriarchu, ale i jeho 啪enu Sáru a slu啪ebníky. Abraham ji啪 nesedí, ale 鈥瀞tojí p艡ed nimi pod stromem鈥� (Gen 18,8), a tam mu B暖h sd臎luje tu nejkrásn臎j拧í zprávu, jakou mohl o膷ekávat: 鈥濻ára, tvá 啪ena, bude mít syna鈥� (Gen 18,10).

 Dynamika tohoto setkání nás m暖啪e p艡im臎t k zamy拧lení: B暖h volí cestu pohostinnosti, aby se setkal se Sárou a Abramem a oznámil jim dar jejich plodnosti, po kterém tak tou啪ili a v který ji啪 nedoufali. Po mnoha okam啪icích milosti, kdy je ji啪 nav拧tívil, znovu zaklepe na jejich dve艡e a 啪ádá o p艡ijetí a d暖v臎ru. A oba sta艡í man啪elé odpoví kladn臎, ani啪 by je拧t臎 v臎d臎li, co se stane. V tajemných náv拧t臎vnících rozpoznávají jeho po啪ehnání, jeho samotnou p艡ítomnost. Nabízejí jim, co mají: jídlo, spole膷nost, slu啪bu, stín stromu. Dostávají slib nového 啪ivota a potomstva.

 I kdy啪 za jiných okolností, i evangelium nám vypráví o stejném Bo啪ím jednání. I zde se toti啪 Je啪í拧 p艡edstavuje jako host v dom臎 Marty a Marie. Není to cizinec: je v dom臎 p艡átel a panuje tam slavnostní atmosféra. Jedna ze sester ho vítá s velkou pozorností, zatímco druhá mu sedí u nohou a naslouchá mu s typickým postojem u膷edníka v暖膷i u膷iteli. Jak víme, na stí啪nosti první sestry, která by ráda m臎la trochu pomoci s praktickými zále啪itostmi, Je啪í拧 odpovídá výzvou, aby ocenila hodnotu naslouchání (srov. Lk 10,41-42).

 Bylo by v拧ak chybou vid臎t tyto dva postoje jako protich暖dné, stejn臎 jako srovnávat zásluhy obou 啪en. Slu啪ba a naslouchání jsou toti啪 dv臎 soub臎啪né dimenze p艡ijetí.

P艡edev拧ím v na拧em vztahu k Bohu. Je sice d暖le啪ité, abychom 啪ili svou víru konkrétními 膷iny a v臎rností svým povinnostem podle stavu a povolání ka啪dého z nás, ale je rovn臎啪 zásadní, abychom tak 膷inili na základ臎 rozjímání nad Bo啪ím slovem a naslouchání tomu, co nám Duch Svatý vkládá do srdce, a za tímto ú膷elem si vyhradili chvíle ticha, chvíle modlitby, v nich啪 uti拧íme hluk a rozptýlení, shromá啪díme se p艡ed ním a sjednotíme se sami v sob臎. To je rozm臎r k艡es钮anského 啪ivota, který dnes zvlá拧t臎 pot艡ebujeme obnovit, jak jako osobní a spole膷enskou hodnotu, tak jako prorocké znamení pro na拧i dobu: dát prostor tichu, naslouchání Otci, který mluví a 鈥瀡idí v skrytu鈥� (Mt 6,6). K tomuto ú膷elu mohou být letní dny proz艡etelným okam啪ikem, kdy m暖啪eme zakusit, jak krásná a d暖le啪itá je blízkost Bohu a jak nám m暖啪e pomoci být otev艡en臎j拧í a více vst艡ícní v暖膷i druhým.

Jsou to dny, kdy máme více volného 膷asu, abychom se mohli shromá啪dit a rozjímat, setkávat se, cestovat a nav拧t臎vovat se. Vyu啪ijme je, abychom si po víru povinností a starostí vychutnali chvíli klidu a rozjímání, stejn臎 jako abychom se n臎kde setkali a sdíleli radost ze setkání 鈥� jako já dnes tady 鈥�, ud臎lejme z toho p艡íle啪itost, abychom se o sebe navzájem postarali, vym臎nili si zku拧enosti, nápady, nabídli si vzájemné porozum臎ní a radu: to nám dává pocítit, 啪e jsme milováni, a to v拧ichni pot艡ebujeme. Ud臎lejme to s odvahou. Tímto zp暖sobem budeme v solidarit臎,  sdílení víry a 啪ivota podporovat kulturu míru a pomáhat také t臎m, kte艡í jsou kolem nás, p艡ekonávat rozkoly a nep艡átelství a budovat spole膷enství: mezi lidmi, mezi národy, mezi nábo啪enstvími.

笔补辫别啪 Franti拧ek 艡íkal, 啪e 鈥瀙okud chceme vychutnat 啪ivot s radostí, musíme spojit tyto dva postoje: na jedné stran臎 být 鈥瀠 nohou鈥� Je啪í拧e, abychom mu naslouchali, kdy啪 nám odhaluje tajemství v拧eho; na druhé stran臎 být pozornými a p艡ipravenými k pohostinnosti, kdy啪 prochází a klepe na na拧e dve艡e s tvá艡í p艡ítele, který pot艡ebuje chvilku odpo膷inku a bratrství鈥� (Angelus, 21. 膷ervence 2019). Tato slova pronesl mimo jiné n臎kolik m臎síc暖 p艡ed vypuknutím pandemie: a kolik nás v tomto smyslu nau膷ila ta dlouhá a t臎啪ká zku拧enost,  kterou si stále je拧t臎 pamatujeme.

 Jist臎, v拧echno to stojí úsilí. Slu啪ba i naslouchání nejsou v啪dy snadné: vy啪adují odhodlání a schopnost ob臎tovat se. Úsilí stojí nap艡íklad naslouchání a slu啪ba, v臎rnost a láska, s nimi啪 otec a matka vedou svou rodinu, stejn臎 jako úsilí, s ním啪 d臎ti doma i ve 拧kole odpovídají na jejich snahu; úsilí stojí porozum臎t si, kdy啪 máme odli拧né názory, odpustit si, kdy啪 ud臎láme chybu, pomoci, kdy啪 je n臎kdo nemocný, podpo艡it, kdy啪 je n臎kdo smutný. Ale jen tak, tímto úsilím, se v 啪ivot臎 buduje n臎co dobrého; jen tak mezi lidmi vznikají a rostou autentické a silné vztahy a zdola, z ka啪dodenního 啪ivota, roste, 拧í艡í se a pro啪ívá se p艡ítomnost Bo啪ího království (srov. Lk 7,18-22).

Svatý Augustin v jedné ze svých promluv, kdy啪 rozjímal o p艡íb臎hu Marty a Marie, 艡ekl: 鈥濾 t臎chto dvou 啪enách jsou symbolizovány dva 啪ivoty: p艡ítomný a budoucí; jeden pro啪itý v námaze a druhý v odpo膷inku; jeden trýznivý, druhý bla啪ený; jeden pomíjivý, druhý v臎膷ný鈥� (Sermo 104, 4). A kdy啪 p艡emý拧lel o práci Marty, Augustin 艡ekl: 鈥濳do je osvobozen od této slu啪by pé膷e o druhé? Kdo si m暖啪e oddechnout od t臎chto povinností? Sna啪me se je plnit bez výhrad a s láskou [鈥�].Námaha pomine a p艡ijde odpo膷inek; ale k odpo膷inku se dostaneme pouze námahou. Lo膹 p艡epluje a dorazí do vlasti, ale do vlasti se nedostaneme jinak ne啪 lodí鈥� (tamté啪, 6-7).

Abraham, Marta a Marie nám dnes p艡ipomínají práv臎 toto: 啪e naslouchání a slu啪ba jsou dva dopl艌ující se postoje, kterými se v 啪ivot臎 otevíráme po啪ehnané p艡ítomnosti Hospodina. Jejich p艡íklad nás vybízí, abychom ve svém ka啪dodenním 啪ivot臎 moud艡e a vyvá啪en臎 spojovali kontemplaci a 膷innost, odpo膷inek a námahu, ticho a pracovitost, p艡i膷em啪 jako m臎艡ítko v啪dy bereme Je啪í拧ovu lásku, jako sv臎tlo jeho slovo a jako zdroj síly jeho milost, která nás podporuje nad na拧e vlastní mo啪nosti (srov. Fil 4,13).