MAP

PODCAST: Homilie papeže Lva XIV. o slavnosti Těla a krve Páně

V neděli 22. června papež od 17 hodin předsedal mši ze slavnosti Těla a krve Páně v bazilice sv. Jana na Lateránu a po následném procesí s Nejsvětější svátostí, které se ubíralo ulicemi města Říma, udělil eucharistické požehnání z baziliky Panny Marie Větší. Přinášíme homilii Svatého otce.
Poslechněte si papežovu homilii v češtině

PAPEŽ LEV XIV.

Drazí bratři a sestry,

je krásné být s Ježíšem. Svědčí o tom právě pronesené evangelium, které vypráví, že zástupy zůstávaly celé hodiny s Ježíšem, který mluvil o Božím království a uzdravoval nemocné (srov. Lk 9,11). Ježíšův soucit s trpícími projevuje milující blízkost Boha, který přichází na svět, aby nás spasil. Když Bůh vládne, člověk je osvobozen ode všeho zla. Avšak i pro ty, kteří přijímají od Ježíše radostnou zvěst, přichází hodina zkoušky. Na onom opuštěném místě, kde zástupy naslouchaly Mistrovi, se stmívá a není co jíst (srov. v. 12). Hlad lidu a západ slunce jsou znamením omezení, které se vznáší nad světem, nad každým stvořením: den končí, stejně jako život lidí. V této hodině, v čase strádání a stínů, zůstává Ježíš mezi námi.

Právě když slunce zapadá a hlad roste, zatímco apoštolové sami žádají, aby lidé odešli, nás Kristus překvapuje svým milosrdenstvím. Má soucit s hladovým lidem a vyzývá své učedníky, aby se o něj postarali: hlad není potřebou, která by neměla nic společného s hlásáním Království a svědectvím o spáse. Naopak, tento hlad se týká našeho vztahu k Bohu. Pět chlebů a dvě ryby však zdánlivě nestačí k nasycení lidu: zdánlivě rozumné výpočty učedníků odhalují jejich malou víru. S Ježíšem totiž máme vše, co potřebujeme, aby náš život získal smysl a sílu.

Mše před Lateránskou bazilikou
Mše před Lateránskou bazilikou   (@Vatican Media)

Na volání hladu totiž odpovídá znamením sdílení: vzhlíží k nebi, Dz&ܳٱ;š&ܳٱ; ž&ܳٱ;&ܳٱ;, láme chléb a dává najíst všem přítomným (srov. v. 16). Pánova gesta nezahajují jakýsi složitý magický rituál, ale jednoduše svědčí o vděčnosti vůči Otci, o Kristově synovské modlitbě a o bratrském společenství, které udržuje Duch svatý. Ježíš, aby rozmnožil chleby a ryby, rozdělil to, co bylo k dispozici: a tak to stačilo pro všechny, ba dokonce zbylo. Po jídle – a po jídle do sytosti – odnesli pryč celých dvanáct košů (srov. v. 17).

To je logika, která zachraňuje hladový lid: Ježíš jedná podle Božího stylu a učí nás, abychom činili totéž. Dnes na místě zástupů zmíněných v evangeliu stojí celé národy, ponížené chamtivostí druhých ještě více než vlastním hladem. Tváří v tvář bídě mnohých je hromadění majetku hrstkou lidí znamením lhostejné pýchy, která přináší utrpení a nespravedlnost. Namísto sdílení bohatství se plody země a lidské práce promrhávají opulentním životem. Zejména v tomto jubilejním roce je pro nás Pánův příklad naléhavým kritériem jednání a služby: sdílení chleba, aby se rozmnožila naděje, ohlašuje příchod Božího království.

Tím, že zachránil zástupy před hladem, Ježíš oznamuje, že zachrání všechny před smrtí. To je tajemství víry, které slavíme ve svátosti eucharistie. Stejně jako hlad je znamením naší radikální životní nouze, tak lámání chleba je znamením Božího daru spásy.

Procesí k bazilice Santa Maria Maggiore
Procesí k bazilice Santa Maria Maggiore   (@Vatican Media)

Nejdražší, Kristus je Boží odpovědí na hlad člověka, protože jeho tělo je chlebem věčného života: vezměte a jezte z něho všichni! Ježíšovo pozvání zahrnuje naši každodenní zkušenost: abychom mohli žít, musíme se živit životem, který odebíráme rostlinám a zvířatům. Přesto nám pojídání něčeho mrtvého připomíná, že i my, ať jíme sebevíc, jednou zemřeme. Když se však živíme Ježíšem, živým a pravým chlebem, žijeme pro Něho. Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš se nám zcela odevzdává a my tak objevujeme, že jsme stvořeni, abychom se živili Bohem. Naše hladová přirozenost nese znamení nouze, kterou nasycuje milost eucharistie. Jak píše svatý Augustin, Kristus je skutečně „panis qui reficit, et non deficit; panis qui sumi potest, consumi non potest“ (Sermo 130, 2): chléb, který sytí a nikdy neubývá; chléb, který lze jíst, ale nelze ho vyčerpat. Eucharistie je totiž skutečnou a podstatnou přítomností Spasitele (srov. Katechismus katolické církve, 1413), který proměňuje chléb v sebe, aby proměnil nás v sebe. Živé a oživující Corpus Domini činí nás, tedy samotnou církev, Pánovým tělem.

Proto podle slov apoštola Pavla (srov. 1 Kor 10,17) učí II. vatikánský koncil, že „svátost eucharistického chleba představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu. Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem; on je světlo světa, z něho pocházíme, skrze něho žijeme a k němu směřujeme“ (Dogmatická konstituce Lumen gentium, 3). Procesí, které za chvíli zahájíme, je znamením této cesty. Společně, pastýři a stádce, se živíme Nejsvětější svátostí, uctíváme ji a neseme ulicemi. Tím ji předkládáme pohledu, svědomí a srdci lidí. Srdci těch, kteří věří, aby věřili pevněji; srdci těch, kteří nevěří, aby se ptali na hlad, který máme v duši, a na chléb, který jej může nasytit.

Posilněni pokrmem, který nám Bůh dává, nesme Ježíše do srdcí všech, protože Ježíš zapojuje všechny do díla spásy a zve každého, aby se účastnil jeho hostiny. Blahoslavení pozvaní, kteří se stávají svědky této lásky!

Procesí k bazilice Panny Marie Větší
Procesí k bazilice Panny Marie Větší   (@Vatican Media)
22. června 2025, 18:59