PODCAST: Homilie pape啪e Lva XIV. o slavnosti T臎la a krve P谩n臎
PAPE沤 LEV XIV.
Drazí brat艡i a sestry,
je krásné být s Je啪í拧em. Sv臎d膷í o tom práv臎 pronesené evangelium, které vypráví, 啪e zástupy z暖stávaly celé hodiny s Je啪í拧em, který mluvil o Bo啪ím království a uzdravoval nemocné (srov. Lk 9,11). Je啪í拧暖v soucit s trpícími projevuje milující blízkost Boha, který p艡ichází na sv臎t, aby nás spasil. Kdy啪 B暖h vládne, 膷lov臎k je osvobozen ode v拧eho zla. Av拧ak i pro ty, kte艡í p艡ijímají od Je啪í拧e radostnou zv臎st, p艡ichází hodina zkou拧ky. Na onom opu拧t臎ném míst臎, kde zástupy naslouchaly Mistrovi, se stmívá a není co jíst (srov. v. 12). Hlad lidu a západ slunce jsou znamením omezení, které se vzná拧í nad sv臎tem, nad ka啪dým stvo艡ením: den kon膷í, stejn臎 jako 啪ivot lidí. V této hodin臎, v 膷ase strádání a stín暖, z暖stává Je啪í拧 mezi námi.
Práv臎 kdy啪 slunce zapadá a hlad roste, zatímco apo拧tolové sami 啪ádají, aby lidé ode拧li, nás Kristus p艡ekvapuje svým milosrdenstvím. Má soucit s hladovým lidem a vyzývá své u膷edníky, aby se o n臎j postarali: hlad není pot艡ebou, která by nem臎la nic spole膷ného s hlásáním Království a sv臎dectvím o spáse. Naopak, tento hlad se týká na拧eho vztahu k Bohu. P臎t chleb暖 a dv臎 ryby v拧ak zdánliv臎 nesta膷í k nasycení lidu: zdánliv臎 rozumné výpo膷ty u膷edník暖 odhalují jejich malou víru. S Je啪í拧em toti啪 máme v拧e, co pot艡ebujeme, aby ná拧 啪ivot získal smysl a sílu.
Na volání hladu toti啪 odpovídá znamením sdílení: vzhlí啪í k nebi, 辫谤辞苍&补补肠耻迟别;拧&颈补肠耻迟别; 辫辞啪别丑苍&补补肠耻迟别;苍&颈补肠耻迟别;, láme chléb a dává najíst v拧em p艡ítomným (srov. v. 16). Pánova gesta nezahajují jakýsi slo啪itý magický rituál, ale jednodu拧e sv臎d膷í o vd臎膷nosti v暖膷i Otci, o Kristov臎 synovské modlitb臎 a o bratrském spole膷enství, které udr啪uje Duch svatý. Je啪í拧, aby rozmno啪il chleby a ryby, rozd臎lil to, co bylo k dispozici: a tak to sta膷ilo pro v拧echny, ba dokonce zbylo. Po jídle 鈥� a po jídle do sytosti 鈥� odnesli pry膷 celých dvanáct ko拧暖 (srov. v. 17).
To je logika, která zachra艌uje hladový lid: Je啪í拧 jedná podle Bo啪ího stylu a u膷í nás, abychom 膷inili toté啪. Dnes na míst臎 zástup暖 zmín臎ných v evangeliu stojí celé národy, poní啪ené chamtivostí druhých je拧t臎 více ne啪 vlastním hladem. Tvá艡í v tvá艡 bíd臎 mnohých je hromad臎ní majetku hrstkou lidí znamením lhostejné pýchy, která p艡iná拧í utrpení a nespravedlnost. Namísto sdílení bohatství se plody zem臎 a lidské práce promrhávají opulentním 啪ivotem. Zejména v tomto jubilejním roce je pro nás Pán暖v p艡íklad naléhavým kritériem jednání a slu啪by: sdílení chleba, aby se rozmno啪ila nad臎je, ohla拧uje p艡íchod Bo啪ího království.
Tím, 啪e zachránil zástupy p艡ed hladem, Je啪í拧 oznamuje, 啪e zachrání v拧echny p艡ed smrtí. To je tajemství víry, které slavíme ve svátosti eucharistie. Stejn臎 jako hlad je znamením na拧í radikální 啪ivotní nouze, tak lámání chleba je znamením Bo啪ího daru spásy.
Nejdra啪拧í, Kristus je Bo啪í odpov臎dí na hlad 膷lov臎ka, proto啪e jeho t臎lo je chlebem v臎膷ného 啪ivota: vezm臎te a jezte z n臎ho v拧ichni! Je啪í拧ovo pozvání zahrnuje na拧i ka啪dodenní zku拧enost: abychom mohli 啪ít, musíme se 啪ivit 啪ivotem, který odebíráme rostlinám a zví艡at暖m. P艡esto nám pojídání n臎膷eho mrtvého p艡ipomíná, 啪e i my, a钮 jíme sebevíc, jednou zem艡eme. Kdy啪 se v拧ak 啪ivíme Je啪í拧em, 啪ivým a pravým chlebem, 啪ijeme pro N臎ho. Uk艡i啪ovaný a vzk艡í拧ený Je啪í拧 se nám zcela odevzdává a my tak objevujeme, 啪e jsme stvo艡eni, abychom se 啪ivili Bohem. Na拧e hladová p艡irozenost nese znamení nouze, kterou nasycuje milost eucharistie. Jak pí拧e svatý Augustin, Kristus je skute膷n臎 鈥�panis qui reficit, et non deficit; panis qui sumi potest, consumi non potest鈥� (Sermo 130, 2): chléb, který sytí a nikdy neubývá; chléb, který lze jíst, ale nelze ho vy膷erpat. Eucharistie je toti啪 skute膷nou a podstatnou p艡ítomností Spasitele (srov. Katechismus katolické církve, 1413), který prom臎艌uje chléb v sebe, aby prom臎nil nás v sebe. 沤ivé a o啪ivující Corpus Domini 膷iní nás, tedy samotnou církev, Pánovým t臎lem.
Proto podle slov apo拧tola Pavla (srov. 1 Kor 10,17) u膷í II. vatikánský koncil, 啪e 鈥瀞vátost eucharistického chleba p艡edstavuje a p暖sobí jednotu v臎艡ících, kte艡í tvo艡í jedno t臎lo v Kristu. V拧ichni lidé jsou voláni k této jednot臎 s Kristem; on je sv臎tlo sv臎ta, z n臎ho pocházíme, skrze n臎ho 啪ijeme a k n臎mu sm臎艡ujeme鈥� (Dogmatická konstituce Lumen gentium, 3). Procesí, které za chvíli zahájíme, je znamením této cesty. Spole膷n臎, pastý艡i a stádce, se 啪ivíme Nejsv臎t臎j拧í svátostí, uctíváme ji a neseme ulicemi. Tím ji p艡edkládáme pohledu, sv臎domí a srdci lidí. Srdci t臎ch, kte艡í v臎艡í, aby v臎艡ili pevn臎ji; srdci t臎ch, kte艡í nev臎艡í, aby se ptali na hlad, který máme v du拧i, a na chléb, který jej m暖啪e nasytit.
Posiln臎ni pokrmem, který nám B暖h dává, nesme Je啪í拧e do srdcí v拧ech, proto啪e Je啪í拧 zapojuje v拧echny do díla spásy a zve ka啪dého, aby se ú膷astnil jeho hostiny. Blahoslavení pozvaní, kte艡í se stávají sv臎dky této lásky!
