PODCAST: Homilie pape?e Lva XIV. o slavnosti Těla a krve Páně
PAPE? LEV XIV.
Drazí brat?i a sestry,
je krásné být s Je?í?em. Svěd?í o tom právě pronesené evangelium, které vypráví, ?e zástupy z?stávaly celé hodiny s Je?í?em, který mluvil o Bo?ím království a uzdravoval nemocné (srov. Lk 9,11). Je?í??v soucit s trpícími projevuje milující blízkost Boha, který p?ichází na svět, aby nás spasil. Kdy? B?h vládne, ?lověk je osvobozen ode v?eho zla. Av?ak i pro ty, kte?í p?ijímají od Je?í?e radostnou zvěst, p?ichází hodina zkou?ky. Na onom opu?těném místě, kde zástupy naslouchaly Mistrovi, se stmívá a není co jíst (srov. v. 12). Hlad lidu a západ slunce jsou znamením omezení, které se vzná?í nad světem, nad ka?dým stvo?ením: den kon?í, stejně jako ?ivot lidí. V této hodině, v ?ase strádání a stín?, z?stává Je?í? mezi námi.
Právě kdy? slunce zapadá a hlad roste, zatímco apo?tolové sami ?ádají, aby lidé ode?li, nás Kristus p?ekvapuje svým milosrdenstvím. Má soucit s hladovým lidem a vyzývá své u?edníky, aby se o něj postarali: hlad není pot?ebou, která by neměla nic spole?ného s hlásáním Království a svědectvím o spáse. Naopak, tento hlad se týká na?eho vztahu k Bohu. Pět chleb? a dvě ryby v?ak zdánlivě nesta?í k nasycení lidu: zdánlivě rozumné výpo?ty u?edník? odhalují jejich malou víru. S Je?í?em toti? máme v?e, co pot?ebujeme, aby ná? ?ivot získal smysl a sílu.
Na volání hladu toti? odpovídá znamením sdílení: vzhlí?í k nebi, proná?í po?ehnání, láme chléb a dává najíst v?em p?ítomným (srov. v. 16). Pánova gesta nezahajují jakýsi slo?itý magický rituál, ale jednodu?e svěd?í o vdě?nosti v??i Otci, o Kristově synovské modlitbě a o bratrském spole?enství, které udr?uje Duch svatý. Je?í?, aby rozmno?il chleby a ryby, rozdělil to, co bylo k dispozici: a tak to sta?ilo pro v?echny, ba dokonce zbylo. Po jídle – a po jídle do sytosti – odnesli pry? celých dvanáct ko?? (srov. v. 17).
To je logika, která zachraňuje hladový lid: Je?í? jedná podle Bo?ího stylu a u?í nás, abychom ?inili toté?. Dnes na místě zástup? zmíněných v evangeliu stojí celé národy, poní?ené chamtivostí druhých je?tě více ne? vlastním hladem. Tvá?í v tvá? bídě mnohých je hromadění majetku hrstkou lidí znamením lhostejné pýchy, která p?iná?í utrpení a nespravedlnost. Namísto sdílení bohatství se plody země a lidské práce promrhávají opulentním ?ivotem. Zejména v tomto jubilejním roce je pro nás Pán?v p?íklad naléhavým kritériem jednání a slu?by: sdílení chleba, aby se rozmno?ila naděje, ohla?uje p?íchod Bo?ího království.
Tím, ?e zachránil zástupy p?ed hladem, Je?í? oznamuje, ?e zachrání v?echny p?ed smrtí. To je tajemství víry, které slavíme ve svátosti eucharistie. Stejně jako hlad je znamením na?í radikální ?ivotní nouze, tak lámání chleba je znamením Bo?ího daru spásy.
Nejdra??í, Kristus je Bo?í odpovědí na hlad ?lověka, proto?e jeho tělo je chlebem vě?ného ?ivota: vezměte a jezte z něho v?ichni! Je?í?ovo pozvání zahrnuje na?i ka?dodenní zku?enost: abychom mohli ?ít, musíme se ?ivit ?ivotem, který odebíráme rostlinám a zví?at?m. P?esto nám pojídání ně?eho mrtvého p?ipomíná, ?e i my, a? jíme sebevíc, jednou zem?eme. Kdy? se v?ak ?ivíme Je?í?em, ?ivým a pravým chlebem, ?ijeme pro Něho. Uk?i?ovaný a vzk?í?ený Je?í? se nám zcela odevzdává a my tak objevujeme, ?e jsme stvo?eni, abychom se ?ivili Bohem. Na?e hladová p?irozenost nese znamení nouze, kterou nasycuje milost eucharistie. Jak pí?e svatý Augustin, Kristus je skute?ně ?panis qui reficit, et non deficit; panis qui sumi potest, consumi non potest“ (Sermo 130, 2): chléb, který sytí a nikdy neubývá; chléb, který lze jíst, ale nelze ho vy?erpat. Eucharistie je toti? skute?nou a podstatnou p?ítomností Spasitele (srov. Katechismus katolické církve, 1413), který proměňuje chléb v sebe, aby proměnil nás v sebe. ?ivé a o?ivující Corpus Domini ?iní nás, tedy samotnou církev, Pánovým tělem.
Proto podle slov apo?tola Pavla (srov. 1 Kor 10,17) u?í II. vatikánský koncil, ?e ?svátost eucharistického chleba p?edstavuje a p?sobí jednotu vě?ících, kte?í tvo?í jedno tělo v Kristu. V?ichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem; on je světlo světa, z něho pocházíme, skrze něho ?ijeme a k němu smě?ujeme“ (Dogmatická konstituce Lumen gentium, 3). Procesí, které za chvíli zahájíme, je znamením této cesty. Spole?ně, pastý?i a stádce, se ?ivíme Nejsvětěj?í svátostí, uctíváme ji a neseme ulicemi. Tím ji p?edkládáme pohledu, svědomí a srdci lidí. Srdci těch, kte?í vě?í, aby vě?ili pevněji; srdci těch, kte?í nevě?í, aby se ptali na hlad, který máme v du?i, a na chléb, který jej m??e nasytit.
Posilněni pokrmem, který nám B?h dává, nesme Je?í?e do srdcí v?ech, proto?e Je?í? zapojuje v?echny do díla spásy a zve ka?dého, aby se ú?astnil jeho hostiny. Blahoslavení pozvaní, kte?í se stávají svědky této lásky!
