MAP

ʲž u hrobu Apoštola národů: Každé povolání tkví v Boží mateřské dobrotě a milosrdenství

V podvečer v úterý 20. května se papež Lev XIV. odebral do papežské baziliky sv. Pavla za hradbami, aby se pomodlil u hrobu Apoštola národů. Poté předsedal bohoslužbě slova a pronesl homilii, kterou níže přinášíme v plném znění.

PAPEŽ LEV XIV.

Biblický úryvek, který jsme slyšeli, je začátkem krásného listu, který svatý Pavel adresoval křesťanům v Ř&ܳٱ;ě a jehož poselství se soustředí na tři velká témata: milost, víru a spravedlnost. Zatímco svěřujeme začátek tohoto nového pontifikátu přímluvě Apoštola národů, zamysleme se společně nad jeho poselstvím.

Svatý Pavel nejprve říká, že od Boha dostal milost poslání (srov. Ř&ܳٱ; 1,5). Uznává tedy, že jeho setkání s Kristem a jeho služba jsou spojeny s láskou, kterou mu Bůh projevil, když ho povolal k novému životu, zatímco byl ještě vzdálen evangeliu a pronásledoval církev. Svatý Augustin – také konvertita – hovoří o stejné zkušenosti slovy: „Co bychom mohli zvolit, kdybychom nebyli nejprve vyvoleni? Vždyť pokud jsme nebyli nejprve milováni, nemůžeme ani milovat“ (Rozprava 34, 2). Kořeny každého povolání tkví v Bohu: v jeho milosrdenství, v jeho dobrotě, která je velkorysá jako láska matky (srov. Iz 66,12-14), která přirozeně svým vlastním tělem živí své dítě, když ještě není schopno se samo živit (srov. sv. Augustin, Esp. sul Salmo 130, 9).

Pavel však ve stejném úryvku hovoří také o „ochotném přijetí víry“ (Ř&ܳٱ; 1,5) a i zde sdílí to, co prožil. Když se mu totiž Bůh zjevil na cestě do Damašku (srov. Sk 9,1-30), nezbavil ho svobody, ale nechal mu možnost volby, ochotného přijetí, které je plodem úsilí, vnitřních i vnějších bojů, které se rozhodl podstoupit. Spása nepřichází jako kouzlo, ale jako tajemství milosti a víry, jako Boží předcházející láska a jako důvěřivá a svobodná oddanost člověka (srov. 2 Tim 1,12).

Když tedy děkujeme Bohu za povolání, kterým proměnil Šavlův život, prosme ho, abychom i my dokázali stejně odpovědět na jeho výzvy a stali se svědky lásky „vylité do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Ř&ܳٱ; 5,5). Prosme ho, abychom uměli pěstovat a šířit jeho lásku a byli si navzájem blízcí (srov. František, Homilie při II. nešporách na slavnost obrácení svatého Pavla, 25. ledna 2024), ve stejném zápalu lásky, který od setkání s Kristem vedl bývalého pronásledovatele k tomu, že se stal „vším pro všechny“ (srov. 1 Kor 9,19-23), až k mučednické smrti. Tak se pro nás, stejně jako pro něj, ve slabosti těla zjeví moc víry v Boha, který Dzň (srov. Ř&ܳٱ; 5,1-5).

Tato bazilika je již po staletí svěřena péči benediktinské komunity. Jak bychom mohli zapomenout, když mluvíme o lásce jako zdroji a hnací síle hlásání evangelia, na naléhavé výzvy svatého Benedikta k bratrské lásce v mnišském společenství a k pohostinnosti vůči všem, obsažené v jeho Řeholi (Regula, kap. LIII; LXIII)?

Na závěr bych však rád připomněl slova, která o více než tisíc let později adresoval mladým lidem jiný Benedikt, papež Benedikt XVI.: „Drazí přátelé, Bůh nás miluje. To je velká pravda našeho života, která dává smysl všemu ostatnímu […]. Na počátku naší existence je Boží plán lásky a víra nás vede k tomu, „abychom otevřeli své srdce tomuto tajemství lásky a žili jako lidé, kteří vědí, že jsou milováni Bohem“ (Homilie při vigilii s mladými, Madrid, 20. srpna 2011).

Zde je jednoduchý a jediný kořen každého poslání, včetně mého, jako Petrova nástupce a dědice Pavlovy apoštolské horlivosti. Kéž mi Bůh dá milost, abych věrně odpověděl na jeho výzvu.

ʲžova návštěva u hrobu apoštola Pavla v minutovém sestřihu
20. května 2025, 17:37