Pape? k novokně?ím: Nejsme je?tě dokonalí, ale je nutné b?t věrohodní
Drazí brat?i a sestry!
Dne?ní den je dnem velké radosti pro církev a pro ka?dého z vás, kte?í p?ijímáte kně?ské svěcení, spolu s va?imi rodinami, p?áteli a spole?níky na cestě během let formace.
Jak ve vícero pasá?ích zd?razňuje ob?ad svěcení, vztah mezi tím, co dnes slavíme, a Bo?ím lidem je zásadní. Hloubka, ?í?e a dokonce i trvání bo?ské radosti, kterou nyní sdílíme, jsou p?ímo úměrné vazbám, které existují a budou r?st mezi vámi, kte?í p?ijímáte kně?ské svěcení, a lidem, z něho? pocházíte, jeho? sou?ástí z?stáváte a k němu? jste posláni. Zamě?ím se na tento aspekt, p?i?em? budu mít v?dy na paměti, ?e identita kněze závisí na sjednocení s Kristem, nejvy??ím a vě?ným knězem.
Jsme Bo?í lid. Druhý vatikánský koncil toto vědomí je?tě více o?ivil, jako by p?edjímal dobu, kdy se pocity sounále?itosti oslabí a smysl pro Boha roz?edí. Vy jste svědky toho, ?e Boha neunavilo shroma??ovat své děti, i kdy? jsou tak odli?né, a vytvá?et z nich dynamickou jednotu. Nejedná se o nijak bou?livé konání, ale o lehký vánek, který vrátil naději proroku Eliá?ovi v hodině zoufalství (srov. 1 Král 19,12). Bo?í radost není hlu?ná, ale skute?ně mění dějiny a p?ibli?uje nás k sobě navzájem. Jejím symbolem je tajemství Nav?tívení, které církev slaví poslední květnový den. Ze setkání Panny Marie a její sest?enice Al?běty pramení Magnificat, píseň lidu, který nav?tívila milost.
Právě p?ednesená ?tení nám pomáhají interpretovat to, co se děje také mezi námi. P?edev?ím Je?í? se nám v evangeliu nejeví zdrcený blí?ící se smrtí ani zklamáním z naru?ených nebo nedokon?ených vztah?. Naopak Duch svatý tyto ohro?ené vazby posiluje. V modlitbě se stávají silněj?ími ne? smrt. Místo aby myslel na sv?j osobní osud, Je?í? vkládá do rukou Otce vazby, které zde na zemi vytvo?il. My jsme jejich sou?ástí! Evangelium se k nám toti? dostalo prost?ednictvím vazeb, které svět m??e oslabit, ale nedoká?e zni?it.
Drazí svěcenci, pojímejte tedy sami sebe jako to ?inil Je?í?! Být Bo?í – Bo?í slu?ebníci, Bo?í lid – nás vá?e k zemi: ne k nějakému idealizovanému světu, ale k tomu skute?nému. Stejně jako pro Je?í?e i vám staví Otec na cestu lidi z masa a kostí. Zasvě?te se jim, neoddělujte se od nich, neizolujte se, nedělejte z daru, který jste p?ijali, nějakou výsadu. Pape? Franti?ek nás p?ed tím mnohokrát varoval, proto?e sebest?ednost zhá?í oheň misijního ducha.
Církev je ze své podstaty otev?ená, stejně jako je otev?ený Je?í??v ?ivot, utrpení, smrt a vzk?í?ení. Ztoto?ňujte se s jeho slovy, která proná?íte p?i ka?dé eucharistii: ?za vás a za v?echny“. Boha nikdo nikdy neviděl. Obrátil se k nám, vy?el ze sebe. Syn se stal jeho exegezí, ?ivým vyprávěním. A dal nám moc stát se Bo?ími dětmi. Nehledejte, nehledejme jinou moc!
Ké? gesto vkládání rukou, kterým Je?í? p?ijímal děti a uzdravoval nemocné, ve vás obnoví osvobozující moc jeho mesiá?ského poslání. Ve Skutcích apo?tol? je toto gesto, které za chvíli zopakujeme, p?edáním tv?r?ího Ducha. Tak nyní Bo?í království spojuje va?i osobní svobodu, p?ipravenou vyjít ze sebe, a zapojuje va?i inteligenci a mladou sílu do jubilejního poslání, které Je?í? svě?il své církvi.
Ve svém pozdravu star?ím z komunity v Efesu, z něho? jsme sly?eli několik úryvk? v prvním ?tení, Pavel sděluje tajemství ka?dého poslání: ?Duch svatý vás ustanovil za p?edstavené“ (Sk 20,28). Nikoli pány, ale p?edstavenými. Poslání pat?í Je?í?i. On vstal z mrtvých, je tedy ?ivý a p?edchází nás. Nikdo z nás není povolán, aby ho nahradil. Den Nanebevstoupení nás u?í jeho neviditelné p?ítomnosti. On nám d?vě?uje, dává nám prostor; dokonce ?ekl: ?Je pro vás dobré, abych já ode?el“ (Jan 16,7). I my biskupové, drazí svěcenci, vás dnes zapojujeme do poslání a dáváme vám prostor. A vy dejte prostor vě?ícím a ka?dému stvo?ení, kterému je Vzk?í?ený blízký a v něm? nás rád nav?těvuje a p?ekvapuje. Bo?í lid je po?etněj?í, ne? ten, který vidíme. Neur?ujme jeho hranice.
Z dojemné ?e?i svatého Pavla na rozlou?enou bych chtěl zd?raznit je?tě jedno slovo. Toto slovo vlastně p?edchází v?em ostatním. Pavel ?íká: ?Víte, jak jsem si u vás po?ínal po celý ?as“ (Sk 20,18). Uchovejme si v srdci a v mysli tento výraz! ?Víte, jak jsem si po?ínal“: transparentnost ?ivota. Známé ?ivoty, ?itelné ?ivoty, d?věryhodné ?ivoty! Z?staňme v Bo?ím lidu, abychom mohli stát p?ed ním s d?věryhodným svědectvím.
Spole?ně pak obnovíme d?věryhodnost zraněné církve, poslané zraněnému lidstvu, do zraněného stvo?ení. Nejsme je?tě dokonalí, ale je nutné být věrohodní.
Vzk?í?ený Je?í? nám ukazuje své rány a navzdory tomu, ?e jsou znamením odmítnutí ze strany lidstva, nám odpou?tí a posílá nás. Nezapomínejme na to! I dnes na nás dechl (srov. Jan 20,22) a ?iní nás slu?ebníky naděje. ?Proto od nyněj?ka nikoho neposuzujeme podle lidských mě?ítek“ (2 Kor 5,16): v?e, co se nám jeví jako zlomené a ztracené, se nyní ukazuje ve znamení smí?ení.
?Láska Kristova nás toti? nutí“, drazí brat?i a sestry! Je to nucení, které osvobozuje a umo?ňuje nám nikoho nevlastnit. Osvobodit, nevlastnit. Pat?íme Bohu: není vět?ího bohatství, kterého bychom si mohli vá?it a mít na něm ú?ast. Je to jediné bohatství, které se sdílením znásobuje. Chceme je spole?ně nést do světa, který B?h tak miloval, ?e dal svého jediného Syna (srov. Jan 3,16).
Takto nabývá smyslu ?ivot darovaný těmito bratry, kte?í budou brzy vysvěceni na kněze. Děkujeme jim a děkujeme Bohu, který je povolal do slu?by celému kně?skému lidu. Spole?ně toti? spojujeme nebe a zemi. V Marii, Matce církve, zá?í toto v?eobecné kně?ství, které povy?uje poní?ené, spojuje pokolení a dává nám nazývat se blahoslavenými (srov. Lk 1,48.52). Ona, Panna Maria, Matka d?věry a Matka naděje, a? se za nás p?imlouvá.
